Štrasburk pod tlakem. Evropské státy chtějí větší kontrolu nad migrací a omezení blokací ze strany soudů

Evropské státy se dohodly na významném posunu ve výkladu Evropské úmluvy o lidských právech (ECHR), který má usnadnit deportace neúspěšných žadatelů o azyl i zahraničních zločinců. Politickou deklaraci podpořilo všech 46 členských zemí Rady Evropy včetně Británie, Itálie či Dánska, které požadují zpřísnění kontroly migrace. Dokument vznikl na summitu ministrů zahraničí v moldavském Kišiněvě. Informují například The Times či The Telegraph.

Deklarace přímo zdůrazňuje, že národní vlády mají „nesporné svrchované právo rozhodovat o vstupu cizinců na své území a o jejich pobytu“. Současně připouští, že při výkladu práv zakotvených v úmluvě „může existovat celá řada různých, ale legitimních řešení“.

Právě tento posun je považován za klíčový. Některé evropské vlády v posledních letech tvrdily, že soudy — zejména Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku — interpretují lidskoprávní normy příliš široce a fakticky tím znemožňují státům kontrolovat vlastní hranice.

Británie, Itálie a Dánsko dlouhodobě kritizují zejména výklad článku 3 Evropské úmluvy, který zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení, a článku 8 chránícího právo na soukromý a rodinný život. Právě tyto dva články se podle Londýna v posledních letech staly největší překážkou při deportacích migrantů a zahraničních pachatelů trestné činnosti.

Britské úřady opakovaně upozorňovaly na případy, kdy se odsouzení cizinci odvolávali na právo na rodinný život, aby zabránili svému vyhoštění. Další soudní spory se týkaly argumentů, že podmínky ve věznicích nebo zdravotnictví v domovských zemích deportovaných jsou horší než v Británii, což by podle článku 3 mohlo představovat „ponižující zacházení“.

Nová deklarace sice potvrzuje, že ochrana před mučením zůstává nedotknutelným právem, zároveň ale dodává, že pro určení toho, co lze považovat za ponižující zacházení, musí existovat „trvale vysoká hranice“. Jinými slovy — samotný rozdíl v kvalitě vězeňství či zdravotnictví podle evropských států nemá automaticky znamenat nemožnost deportace.

Významně se mění i důraz u práva na rodinný život. Dokument uvádí, že toto právo musí být vyvažováno veřejným zájmem, včetně „ekonomického blahobytu země“ a povinnosti státu předcházet kriminalitě. Podle deklarace jsou právě národní vlády a domácí soudy lépe schopné nalézt správnou rovnováhu než mezinárodní soud ve Štrasburku.

Deklarace zároveň obsahuje podporu pro vznik takzvaných „návratových center“ mimo území Evropské unie.

Dokument reaguje také na situace takzvané „instrumentalizované migrace“, kdy jsou migrační vlny využívány jako politický nástroj. Jako příklad uvádí tlak Běloruska na hranice Polska, Litvy a Lotyšska v roce 2021, kdy Minsk organizovaně převážel migranty k hranicím Evropské unie. Evropský soud pro lidská práva je nyní vyzýván, aby státům poskytl jasnější vodítka, jak v podobných krizích postupovat.

Zásadní pasáž deklarace zároveň zdůrazňuje, že soud ve Štrasburku by neměl „nahrazovat rozhodnutí národních soudů vlastním posouzením, pokud pro to nebudou existovat silné důvody“.

Podle zdrojů blízkých vyjednávání už samotné uznání kritiky ze strany členských států „snížilo teplotu“ debaty v několika evropských zemích. Zároveň se však jedná o politickou deklaraci, která nemá právní účinky. Účastníci jednání si však od deklarace slibují vyslání jasného signálu soudům, které podle některých účastníků vykládají úmluvu o lidských právech příliš extenzivně. Podle The Times by změna samotné úmluvy trvala několik let a současná deklarace má soudům vyslat signál.

Kritici naopak varují, že Evropa otevírá dveře postupnému oslabování lidskoprávních standardů. Amnesty International či organizace Freedom from Torture tvrdí, že změny mohou povzbudit autoritářské režimy a oslabit globální boj proti mučení.