Dnes často pomlouvané devadesátky se vyznačovaly v mnoha sférách seriózností, jaká dnes prostě neexistuje. Byly tu osobnosti, které se cítily oslovené patosem zakládání nové republiky, píše Martin Weiss.
Foto: Michal Čížek
1
Celosvětová nabídka ropy letos nedokáže pokrýt veškerou poptávku. Na vině jsou dopady války s Íránem, která narušuje produkci suroviny na Blízkém východě a její ...
Dnes často pomlouvané devadesátky se vyznačovaly v mnoha sférách seriózností, jaká dnes prostě neexistuje. Byly tu osobnosti, které se cítily oslovené patosem zakládání nové republiky. Příklad: Zkuste si jen představit, jak by vypadala preambule české ústavy, kdyby ji psal někdo ze současných předních poslanců či ministrů, a ne Milan Uhde. Také při zřizování veřejnoprávní televize proběhly důkladné debaty. Převládajícím motivem sice bylo „udělá se to takto, protože tak je to všude v cizině“ a „udělá se to takto, protože tak zachováme to, co máme“, ale nebyly to jediné motivy. Mezi poslanci a zainteresovanými experty bylo možné narazit i na uvažování takříkajíc z prvotních principů – co od veřejnoprávních médií chceme, jaká je role státu? Musí to být takto, a ne jinak? I v mediálních radách byly některé osobnosti snažící se uvažovat a Česká televize měla koneckonců v osobě Iva Mathého silného ředitele.
Tento systém ovšem vznikal v době, kdy nejinovativnější metodou rychlého předávání textových a obrazových zpráv byl fax, na filmy jsme se doma dívali na VHS a z vysílacího spektra šly poskládat čtyři celostátní okruhy.
Z historické vzácnosti kmitočtového spektra vyplynulo, že původní státní nebo veřejnoprávní televize byly tzv. celoformátové. Byly pro všechny; uspokojovaly všechny potřeby diváků od zpravodajství přes drama po pohádky, sport či cestopisy.
Aby veřejnoprávní česká televize mohla být celoformátová, v zákoně se ve výčtu jejích povinností ocitla i „zábava“. Magické slůvko, snad nejdůležitější slovo v celém zákoně. Na ně se dnes odvolávají všichni profesionální obhájci ČT v situacích, kdy by obhajovat s vážnou tváří to či ono jako dobré či nezastupitelné bylo těžké.
Od celoformátového pojetí je krůček k tomu, že televize má mít svou osobnost. Není to pouhý technický, ryze funkční servis proudu pořadů, ale je to instituce, která pro lidi cosi znamená, mají k ní emocionální pouto, pociťují k ní loajalitu.
A od toho je zase jen krůček ke sledování vlastního institucionálního zájmu, přirozeného všem institucím.
Již počátkem 90. let ČT spustila billboardovou kampaň, bylo na ní tuším heslo „Svět ve vašem pokoji“. Měl jsem tehdy příležitost o tom neformálně hovořit se členem managementu. Existenci máte zajištěnou zákonem, kampaň ani neobsahuje nějakou konkrétní, novou informaci, kterou je třeba dostat k divákům, ptal jsem se, proč utrácíte peníze koncesionářů za reklamu? Je to samozřejmě kampaň na posílení brandu, odpověděl mi upřímně. Sledování vlastního institucionálního zájmu tu bylo od začátku.
Od té doby uplynulo hodně času, televize přežila různé politické krize, jichž byla terčem, ale na nichž si zároveň dále posilovala svůj brand. Natolik, že dnes poskytuje politické scéně materiál. Když jedna strana jde do voleb se zrušením koncesionářských poplatků, jiná opět slibuje spacáky a to, že veřejnoprávní média nedáme, když aktivista hledající téma dokáže na pozadí odchodu jednoho moderátora svolat tisícovou demonstraci, když univerzitní fakulta udělí studentům volno, aby mohli jít demonstrovat za veřejnoprávní média – ti všichni žijí ze společenského kapitálu nashromážděného Českou televizí. I ti, co jí spílají, se vezou na jejích zádech (mluvíme častěji o ČT, protože image a modus operandi ČRo není tak vyhraněný).
Za ten čas, který uplynul, se taky technické podmínky změnily k nepoznání. Máme digitální multiplexy, služby pay per view a internet. Nashromážděný sociální kapitál veřejnoprávních médií zakrývá jasný pohled na skutečnost, že to, jak byla veřejnoprávní média původně koncipována, bylo dáno technologickými důvody. Ty důvody pominuly. Za tu dobu prošla veřejnoprávní média jedinou velkou strukturální změnou – přišla o reklamu. Byl to sám o sobě správný krok – veřejnoprávní média mají plnit službu, ne honit sledovanost. Ale byl to ten nejpřímější, nejpřízemnější zájem komerčních vysílatelů, kteří vstoupili na trh. Prosadili si ho.
Záměr zkusit znovu přemýšlet o roli veřejnoprávních médií z prvotních principů, s nímž se občas v minulosti koketovalo, se neprosadil. Místo toho se minulá vládní koalice rozhodla v jeden moment porušit svůj volební slib a navýšit koncesionářské poplatky a rozšířit jejich základnu (byl to moment politicky sebevražedný). Na jiné změny nepomyslela, byť i jen na tu obtížně napadnutelnou myšlenku, že by veřejnoprávní média měla být subjekty kontrolovanými NKÚ.
Po volbách teď padlo na ministra kultury Klempíře nějaké splácení volebních slibů. Šel minimalistickou cestou zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování pod státní rozpočet. Na mandátu médií ani zárukách nezávislosti by se nic neměnilo. Kdyby měli jeho kritici vůli vědět, tak vědí, že přechod financování pod rozpočet provedli třeba v Dánsku. Ale oni vůli nemají, potřebují mít za co demonstrovat a obstruovat.
A to ještě tato změna nebyla dost pro koaličního partnera SPD, který nechtěl přijít o příležitost doručit svým voličům aspoň něco. Požadují výjimky z placení poplatků pro vybrané skupiny, aby si tu dobu do faktického zrušení poplatků náležitě užily. Jak se všichni populisté naučili u Fica a jinde, dávat vybraným skupinám obyvatel aspoň nějaké dárky, něco zadarmo pro „naše lidi“, je esenciální součástí vládnutí.
Pak ministr Klempíř v rozhovoru pro Deník vyjádřil názor, že StarDance do veřejnoprávního média tak úplně nepatří. Osobní názor, který se do jím předkládaného návrhu nijak nepromítl. Názor zcela odůvodnitelný tím, že je to typ pořadu, který je schopna dělat i komerční televize. Žánrově to není nic jiného než třeba Česko hledá SuperStar, vysílaný komerční televizí. Je to taky komerčně koupený zahraniční koncept, který prodává BBC Studios Limited, komerční divize BBC.
Ale byl oheň na střeše. Andrej Babiš není žádný vizionář, v podnikání neměl žádnou zásadní inovativní myšlenku, jen konsolidoval zavedená odvětví, a žádnou originální vizi toho, jak by naše země měla být spravována a jak by lidé měli žít, nemá ani v politice (což je v mnoha ohledech dobře). Lidi bere takové, jací jsou. Okamžitě pochopil, že jeho cílová skupina má ráda svůj StarDance a své Peče celá země a nechce je hledat na jiném kanále, tak jako se třeba obtížně loučí s neefektivními poštovními pobočkami. A hned se chopil role, již si nyní ve své vládě osvojuje: konflikty si chce manažovat sám. Když začnou koaliční partneři příliš trollit, hračku jim sebere. Hned se sešel s ředitelem ČT Chudárkem a na téže mediální platformě, v Deníku, vzkázal Klempířovi, že se s ničím hýbat nebude.
Je to velké vítězství letitého promyšleného sledování institucionálního sebezájmu ČT. BBC v Británii už tak silné postavení nemá, ale s postavením „našeho NHS“, britského zcela podprůměrného, ale nedotknutelného státního zdravotnictví, se ČT měřit může.
00:08
