V kauze zápasníka Karla Vémoly, který je stíhaný kvůli organizované drogové trestné činnosti, obvinila policie další dva lidi. České televizi to dnes řekla ...
Po úspěšném únosu venezuelského autoritáře Nicoláse Madura začal americký prezident Donald Trump naznačovat, že amerických intervencí by se mohly dočkat i další země. Zmínil Kolumbii, Mexiko i Kubu, největší pozdvižení ale vyvolalo Grónsko. Toto autonomní území patří americkému spojenci, Dánsku. Americké náznaky, že pokud to nepůjde po dobrém, Spojené státy si největší ostrov planety vezmou silou, vyvolaly paniku v Evropě a obavy o budoucnost transatlantického spojenectví. Je třeba říci, že v případě Grónska americké chování nedává příliš smysl.
Proč má Amerika o Grónsko zájem, si není těžké domyslet.
Jednak jde o jeho strategickou polohu, která umožňuje kontrolu nad severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Zadruhé se pod ledem skrývají nejrůznější nerosty. A zatřetí se předpokládá, že tající Arktida uvolní severní námořní cestu, jež se stane jednou z tepen světové dopravy. Grónsko by Spojeným státům umožnilo kontrolu nad částí této trasy.
Smysl však nedává americká taktika, jak této kontroly dosáhnout. Trump tvrdí, že USA potřebují ledový ostrov pro svou národní bezpečnost. Pokud by ale Američané chtěli Grónsko opevnit, mohou s tím začít v podstatě okamžitě, aniž by museli vyhrožovat Kodani. Dohoda z roku 1951 dává Spojeným státům široké vojenské pravomoci, včetně možnosti otevírat nové základny. Během studené války jich tam měli několik, včetně různých špionážních zařízení. Po rozpadu Sovětského svazu většinu uzavřeli, dnes zůstává jediná základna. Trump má pravdu, že Dánsko obranu Grónska zanedbává. K jejímu posílení ale Američanům nic nebrání, ostrov k tomu nemusí vlastnit.
Pokud jde o nerosty, hovoří se především o vzácných zeminách. Ty však přes svůj název nejsou až tak vzácné. Navíc grónská vláda se investicím ani spolupráci při jejich těžbě nebrání. I zde je americký tlak kontraproduktivní.
Dánsko patří mezi nejspolehlivější americké spojence. Dánové následovali Američany do Afghánistánu i do Iráku. V Afghánistánu zahynulo 43 dánských vojáků; v přepočtu na obyvatele šlo o třetí největší ztráty, které se téměř vyrovnaly americkým. Opravdu nejde o stát, který by Spojeným státům jakkoli hatil jejich plány. Stačilo se zeptat.
Navíc Kodaň nemá právo Grónsko Američanům prodat. K tomu by byl zapotřebí souhlas autonomní grónské vlády. Pokud by USA skutečně chtěly dosáhnout vlastnictví Grónska, dávalo by smysl zahájit ofenzivu šarmu a přesvědčit samotné Gróňany o výhodách americké správy. Zatím však z Washingtonu přicházejí především výhrůžky, které ohrožují západní alianci a ve výsledku oslabují samotné Spojené státy.
Kauza kolem Grónska tak především ukazuje posun myšlení v Bílém domě. Předchozí administrativy chápaly, že spojenci působí jako násobitelé americké síly. Dobré vztahy byly ve prospěch USA. A základem dobrých vztahů bylo, aby se Američané chovali stabilně a předvídatelně. Pokud bylo třeba vyvinout tlak, dělo se tak ideálně v zákulisí a způsobem, který umožnil všem stranám zachovat si tvář.
Nyní je část Trumpovy administrativy otevřeně imperialistická. Nejvýraznější postavou této frakce je Stephen Miller, Trumpův poradce pro domácí bezpečnost. Právě on vystupuje na veřejnosti nejostřeji. Prohlásil, že Spojené státy mají právo Grónsko zabrat. Když se ho moderátor CNN Jake Tapper zeptal, zda je ochoten vyloučit použití vojenské síly, mávl nad tím rukou s tím, že „nikdo nebude se Spojenými státy vojensky bojovat o budoucnost Grónska“. Poté dodal: „Žijeme ve skutečném světě, Jakeu, a ten se řídí silou, násilím a mocí. To jsou železné zákony světa od samého počátku.“
Miller zde parafrázoval antického řeckého historika Thukydida. Ten ve svých Dějinách peloponéské války napsal: „Silní dělají, co mohou, slabí strpí, co musejí.“ V Echu jsme tuto pasáž už několikrát citovali.
Jak však upozorňují znalci Thukydida, pasáž lze vykládat i jinak než jen jako krutou pravdu o reálpolitice. Věta se objevuje v části známé jako Mélský dialog, což je Thukydidova dramatizace vyjednávání mezi Athénami a ostrovem Mélos. Ten zůstal ve válce mezi Athénami a Spartou neutrální, ačkoli měl tradičně blíže ke Spartě. Athény požadovaly, aby se jim Mélos podrobil. Nesnažily se o morální ospravedlnění svých činů a argumentovaly výhradně silou. Mélos jejich požadavky odmítl. Athény jej následně dobyly a obyvatelstvo buď povraždily, nebo zotročily.
O několik let později uspořádaly Athény takzvanou sicilskou výpravu s cílem zničit spartského spojence Syrakusy. Tažení skončilo naprostou katastrofou a fatálně podlomilo athénskou vojenskou moc. Mnoho řeckých států, které Athény podporovaly jen z donucení, změnilo strany. Byl to začátek konce athénské hegemonie.
Mélský dialog je tak ukázkou athénské hybris, tedy osudové zpupnosti. Ve víře, že jsou mocní a nepřemožitelní, Athéňané přecenili své síly. Hodnota spojenectví vynuceného silou se ukázala jako nulová.
Millerova frakce by udělala dobře, kdyby si Thukydida důkladně nastudovala.
00:01
