Zemřel hodný a statečný člověk
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
LGBT PROMĚNY
Britka Philippa Robertsová popsala svůj příběh návratu k ženské identitě po několikaleté tranzici k mužskému pohlaví. V rozhovoru pro britský deník Daily Mail ...
Smrt herce Jana Potměšila není překvapení, nemocný byl dlouhou dobu. Zemřel ovšem dobře: ve spánku, obklopen rodinou – kdo by si takový odchod nepřál. Zároveň je jeho odchod symbolický. Měli jsme v posledních desetiletích jenom dvě výrazné herecké tváře na vozíku, jeho a Jana Kašpara. Nemá smysl srovnávat projev obou, Potměšil byl zajisté vynikající herec, zatímco Kašpar byl výborný amatér. Má ale smysl připomínat sílu obou mužů a jejich schopnost jasně se vymezit normalizačnímu režimu. A má také smysl připomenout gesta jejich divadelních přátel: jak o Kašpara, tak o Potměšila (příznačně v ansámblu zvaném Kašpar) se postarali jejich kamarádi v tom smyslu, že zařídili svá divadla tak, aby v nich mohli hrát vozíčkáři, mohli v nich hrát velké a výrazné role a neskrývat přitom svůj handicap, ale mohli ho naopak vytěžit k něčemu výjimečnému: k potěše ducha druhých lidí.
Aby bylo jasno, o čem je řeč: Cenu Alfréda Radoka, významné herecké ocenění, získal Potměšil za své ztvárnění Shakespearova slizkého Richarda III. neboli člověka, který není s to slézt z trůnu. Fyzická nemožnost se z královského křesla zvednout byla fascinující součástí inscenace, která se hrála dekády. Toto se ještě připomíná – ostatně patří ke krásným mediálním paradoxům, že zemřel herec, u něhož nekrology nezapomínají na jeho divadelní práci, jelikož byla nepřehlédnutelná a vlastně zásadní. Naopak se v Potměšilově případě pozapomíná na práci před kamerou. Jistě, jmenují se jeho role v druhé polovině osmdesátých let: v pohádkové klasice O princezně Jasněnce a létajícím ševci (kde jeho Jíra nohy opět nepotřeboval, protože dokonce uměl létat), v nesmírném dobovém hitu o vekslácích Bony a klid (dnes už je to nekoukatelný film) a v pseudodokumentárním Proč?, reflektujícím snad poprvé existenci a běsnění českých fotbalových rowdies. (Mimochodem, všechny tři tyto role jsou z jediného roku 1987, kdy se muselo jevit, že se zrodila herecká superhvězda.)
Zásadní Potměšilovou rolí, v níž tematizoval svůj handicap před kamerou na velké ploše, byl doktor Marat ve veterinárním seriálu O zvířatech a lidech z roku 1994. Byl to produkt své doby v tom smyslu, že ještě šlo o dojezd velkých produkčních česko-německých spoluprací, typických hlavně pro osmou dekádu minulého století. V tomto příběhu ztvárnil Potměšil lékaře, kterého berou kolegové zpět do práce po úrazu – a on se musí psychicky vyrovnávat s tím, že nesmí za každou pomocí vidět jenom soucit s chromajzlem. Seriál je dávno pozapomenutý, ale Potměšilova postava stála hned při premiéře za pozornost, jelikož zjevně byla autentická a zobrazovala myšlení lidí s handicapem při návratu do normálního života.
Ve svých nejslavnějších rolích Potměšil mátl výrazem – hrál floutky, kudrnáče s velkými slunečními brýlemi, kteří dávají okatě najevo, že svět bude fungovat podle jejich pravidel, a ne naopak. Ve skutečnosti byl Jan Potměšil drsňák úplně jiného kalibru. Měl rovnou páteř, a především to byl laskavý, milý a nesmírně hodný člověk. Ve středním věku vzbuzoval úctu svými mohutnými pažemi a silou, v posledních letech naopak viditelně chřadl a churavěl. Ale pořád měl ty oči, které znají Tajemství Ocelového města – znepokojivě i konejšivě hluboké oči chlapce, který druhým vidí do nitra žil a v kterých je dobrotivá jiskra.