Lex Pfizer v zemi volnosti a rovnosti

KOMENTÁŘ

Lex Pfizer v zemi volnosti a rovnosti
"Zamýšlené normě se už přezdívá Lex Pfizer. Hodnotily by francouzské soudy osobní zkušenosti s poškozením po covidové injekci sdílené na sociálních sítích jako 'sektářskou provokaci´?" ptá se Tereza Šimůnková. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Dolní komora francouzského parlamentu schválila návrh zákona, který kriminalizuje kritiku léčebných postupů doporučených nebo přímo nařízených státem. „Boj proti sektářské aberaci“ je oficiálně namířen proti tomu druhu guruů, kteří zrazují své věrné například od chemoterapie s příslibem, že popíjení česnekové šťávy, kloktání dehtu či rituální styk s Mistrem budou mít totožné, tedy vlastně úplně opačné, zkrátka zdraví mnohem prospěšnější účinky než „terapie založené na současném vědeckém poznání“, kterým se norma zaštiťuje. Kdo právě zbystřil, nestrávil poslední léta na samotce, v paralelním vesmíru nebo v kómatu.

Problém se „současným vědeckým poznáním“ obsazeným do role politické instituce samozřejmě odkryl covid, respektive proticovidová opatření, při jejichž výrobě i aplikaci se z „Vědy“ s velkým V staly modla i obušek. Francouzská administrativa se opět vydává cestou lékařského paternalismu: v občanech vidí nesvéprávné děti, kterým by nemělo být dovoleno činit vlastní – a klidně bláznivá – rozhodnutí. Ale „moje tělo, moje volba“ zřejmě platí jen pro interrupce.

 

Přichází logická otázka, jak by se zákon dotkl kritiků mRNA injekcí, ale ostatně i lockdownů, roušek, rozestupů, kruté sociální izolace dětí a všech těch dalších čísel povedeného cirkusu, ve kterém ale dost lidí účinkovat nechtělo a jehož program i provedení stále uniká zhodnocení. Dotkl by se jich zásadně.

„Heretici“, kteří by ostatní vyprovokovali „k opuštění terapeutického nebo profylaktického lékařského ošetření nebo se ho zdrželi“, by totiž mohli dostat pokutu až do výše 45 000 eur nebo tři roky vězení. Zamýšlené normě se už přezdívá lex Pfizer. Hodnotily by francouzské soudy osobní zkušenosti s poškozením po covidové injekci sdílené na sociálních sítích jako „sektářskou provokaci“? Osobně bych se to dozvěděla jen velmi nerada. Návrh zákona každopádně prošel francouzským Národním shromážděním nejen bez bouřlivých protestů, které Francouzi umějí, když chtějí, ale i bez zásadnější debaty. Otázky vyvstávají dvě. Jak je možné, že k omezení osobních svobod kráčíme stále křepčeji? A proč se podobný paskvil vyloupne zrovna v zemi volnosti, rovnosti a bratrství?

Vztah Francouzů ke státu je zcela jiný než náš. Vzhledem k letům stráveným v oné sladké zemi a několika dalším delším zahraničním zkušenostem věřím, že taková love-hate romance, jakou prožívají francouzský občan a jeho stát, je skutečně kulturně ojedinělá. Ne nadarmo každý Francouz zná scénu z padesát let starého animáku o Asterixovi, v níž se galský hrdina (poté, co zdárně vykonal nespočet hrdinských úkolů) snaží na úřadě získat lejstro a spektakulárně vybouchne. Francouzi velmi dobře vědí, kde jim co nefunguje, a že je toho dost, ale zároveň na svůj Stát (povýšený stejně jako Věda) nedají dopustit a nějakým bazálním způsobem mu věří. Což je něco, co s Francií, stejně jako s jinými zeměmi západní Evropy, její východní polovina bytostně nesdílí. Historie není nejvlídnější učitelka, ale proto si základní lekce i pomalejší žák odnese.