Američtí vyjednávači Jared Kushner a Steve Witkoff při jednáních o ukončení války na Ukrajině otevírají také možnosti budoucí energetické spolupráce s Ruskem. ...
Své volání po lidském přístupu k pedofilům si Eva Decroix skutečně nemohla načasovat lépe. Zhruba tou dobou, kdy z ní unikla tato empatická slůvka, která ocení každý aspirující pedofil, předseda ODS Kupka před volbami už méně, ve Spojených státech vrcholil proces s vražedkyní vlastních dětí Lindsay Clancyovou, jejíž obhajoba stála přesně na tom samém. Na chorobné empatii k pachatelům a na psychiatrizaci všeho.
Přiznám se, že jsem ve věci vyrábění obětí z pachatelů dlouhodobě radikalizovaná, protože se normalizuje. Jen z Německa posledních let (ach, to Německo posledních let...) vím o několika případech, kdy vrazi nedostali zasloužený trest, protože byli údajně během činu nepříčetní. Jednalo se třeba o vraždu šestnáctileté Liany, kterou před rokem strčil pod vlak jistý Mohamed, zatímco dívka, válečná uprchlice, telefonovala se svým dědečkem na Ukrajině.
Vůbec to není ojedinělý případ. Je jich dokonce tolik, že jsem se tuhle při sledování svěrákovské pohádky Tři bratři přistihla, jak dceři vysvětluju, že to na konci s tím zlým vlkem babička neudělala dobře. Že tu naprosto odpornou zákeřnou krvežíznivou obludu (kdo pohádku viděl, ví dobře, o čem mluvím, zde se maskér vyřádil a vlk pak jen přeběhl do vedlejšího studia dotočit horor) měli postaru hodit do studny s břichem plným kamení, a ne podniknout dopředu zcela marný pokus o převýchovu u psí boudy. S babičkou to, obávám se, dobře nedopadlo. S babičkou to myslím dopadlo podobně jako se španělskou lidskoprávní aktivistkou, která otevřela nejen srdce, ale i dům severoafrickému nájezdníkovi, který ji následně začal obtěžovat, ohrožovat a nakonec ji dostal na ulici.
Klasické verze pohádek, staletí tradované bez pocitu, že je musíme nějak vylepšovat a modernizovat, věděly dobře, že z vlka pudlíka nevyrobíte. A že kdo to zkusí, nejen šlape po dosavadních obětech, ale je přímo zodpovědný za oběti nové. Toto vlastně banální poznání, ovšem naprosto zásadní pro fungování společnosti, jsme bohužel ztratili.
Nikdo nezpochybňoval, že Lindsay Clancyová před třemi a půl lety své tři malé děti (pět a tři roky, osm měsíců) jedno po druhém uškrtila cvičebními gumami poté, co manžela plánovaně poslala ven z domu, aby měla na vraždění prostor. Matka se přiznala. Spor se vedl o to, zda je Clancyová za zločiny odpovědná – zda nebyla ve stavu tak vážné poporodní psychózy, tak mimo realitu, že vlastně nevěděla, co dělá. Vraždění v průběhovém čase používám záměrně, detaily ze suterénu rodinného domu jsou naprosto srdcervoucí. Někteří znalci hovořili v její prospěch, jiní proti ní a čin považovali za promyšlený a úkladný. Přesto se část veřejnosti – ano, typicky bílé liberálky – principiálně rozhodla, že skutečnou obětí je Clancyová. Ne její uškrcené děti – natož její manžel, kterému se zhroutil celý život. Ona.
Clancyovou během procesu podporovaly stovky, možná tisíce dalších žen, některé přímo v soudní síni, jiné před budovou soudu na demonstracích v růžovém oblečení. Lékařky jí nahrávaly vzkazy, že „byla zjevně overfunctioning“. To jako že toho měla hodně. V hardcore verzi empatické ženy točily videjka na TikTok, jak vyčerpané mateřstvím shazují své děti (zatím ještě zastoupené panenkami) ze schodů.
Nebyl to totiž jen Clancyové obhájce, který ji úspěšně vykreslil jako milující maminku, kterou jen zklamal kolabující systém péče o duševní zdraví, a který uškrcení dětí prodal jako „altruistickou infanticidu“, protože Clancyová po vražedném řádění vyskočila z okna, „aby po ní dětem nebylo smutno“. Je to v první řadě výsledek dekád trvající války proti mateřství, které je mladým ženám vykreslováno jako období temna, vyčerpání a psychické deprivace, kterého je skoro lepší se neúčastnit. Pak je velké divení, že nikdo nechce děti.
Na konto na Clancyové podporu se už sešlo přes milion dolarů. Jiná Američanka, která v době procesu vběhla do hořícího domu, vyvlekla z něho svou dceru a na následky popálenin zemřela, žádné groupies nemá.
Soud se stal přehlídkou reálných výsledků politiky DEI ve smyslu Divide – Erase – Indoctrinate. V porotě sedělo devět žen a tři muži. Všichni až na jednoho se přiklonili k verzi nepříčetnosti – a veřejně terorizovali toho posledního, dvanáctého, protože se dle doslovného vyjádření jedné z empatických liberálek v porotě „nedokázal smířit s tím, že brutálně zabila své děti“. Jeho úkolem tedy bylo se s tím smířit? Skutečným důvodem ale bylo, že je muž. („Muž se nikdy nedokáže vcítit do ženského prožívání.“) Clancyové obhájce se ho dokonce pokusil nařknout z diskriminace hendikepovaných, protože Clancyová po svém pokusu o sebevraždu, těžko říct, jak vážně míněném, skončila na vozíku.
Fantastickou koncovkou tohoto absurdního divadla se v tomhle kontextu vzájemně soupeřících skupin domnělých obětí stalo zjištění, že ten jediný „vzdorující“ porotce byl – černoch. Že deset bělochů (hlavně tedy bělošek) šikanovalo jednoho černocha. Češi to úplně nepochopí, protože jsme samozřejmě mnohem barvoslepější než Američané, které DEI naučilo hledět na barvu jako první. Čili jakou paseku tohle způsobilo v liberálních hlavičkách, nejlíp přiblíží následující reakce z TikToku: „Já jsem osobně nepraktikující běloška a tohle trochu mění dynamiku té debaty.“
„Všichni jsme doufali, že pachatel bude homosexuální křesťan.“ Letošní Christopher Street Day, muslim vraždící gaye – vzpomínáte?
00:01
