Belmondo, Gott a dva způsoby, jak říci sbohem

ÚHEL POHLEDU: Pro generaci vyrůstající v normalizačním Československu sedmdesátých a osmdesátých let nepředstavoval Jean-Paul Belmondo jen filmovou hvězdu. Francouzská kinematografie tehdy byla jedním z mála obrazů Západu, které pronikaly i do světa pozdního socialismu. Belmondo symbolizoval lehkost, styl a svobodnější vztah k životu. Nepatřil pouze Francii. Patřil i ke společné kulturní zkušenosti rozdělené Evropy.

Letos v září uplynulo pět let od smrti Jeana-Paula Belmonda a Francie si svého Bébela znovu připomněla. Televize uváděly jeho filmy, média se vracela k jeho životu i k záběrům z posledního rozloučení v Invalidovně. S Belmondem se nevracejí jen jeho filmy, ale i svět, v němž vznikaly – určitý obraz Evropy druhé poloviny dvacátého století, společných představ, symbolů a kulturních referencí.

K tomuto světu svým způsobem patřil i Karel Gott. Zatímco Belmondovy filmy překračovaly železnou oponu směrem na východ, Gott byl mezi nemnoha československými umělci, kteří ji dokázali překročit opačným směrem. Stejně jako Belmondo byl i on jednou z oněch samozřejmostí, které člověka provázejí většinu života. Měnily se režimy, móda i hudební vkus, Gott zůstával.

Odchod obou nebyl jen událostí rodin a obdivovatelů. Loučil se s nimi také stát. A právě způsob, jakým se s nimi Francie a Česko rozloučily, ukázal dva odlišné jazyky veřejného smutku.

Belmondovi uspořádala Francie národní poctu v Invalidovně. Nešlo o státní pohřeb v obvyklém slova smyslu. Na nádvoří Invalidovny se promítaly ukázky z Belmondových filmů, s osobní vzpomínkou vystoupil jeho vnuk Victor a poté Emmanuel Macron. Prezident nemluvil jen o Belmondovi, ale také o Francii, která se v něm poznávala sama – o stylu, odvaze, energii a určité představě francouzské kultury. Označil jej za bratra, bratrance, strýce a přítele, který po desetiletí provázel život několika generací Francouzů. Pojmenoval něco, co Belmonda provázelo dávno před jeho smrtí: neobyčejnou důvěrnost, s níž ho Francouzi přijali za svého. Belmondo už nebyl pouze obdivovaným hercem. Patřil do rodiny. Katolický pohřeb následoval až následující den, odděleně od národní pocty.

Také Gottovo rozloučení získalo státní rozměr. Na sobotu 12. října 2019 vyhlásila vláda státní smutek. Smuteční obřad se státními poctami se konal ve Svatovítské katedrále a měl podobu zádušní mše. S Gottem, jehož hlas po desetiletí provázel každodenní život země, se tak veřejnost loučila v chrámu českých králů.

Oba příběhy se začínají rozcházet už samotným místem posledního rozloučení. Invalidovna patří k monumentálním prostorům francouzského státu a jeho republikánské tradice. Svatovítská katedrála v sobě naproti tomu po staletí spojuje českou státnost s křesťanskou tradicí.

V Invalidovně pronesl hlavní řeč prezident republiky. Ve Svatovítské katedrále byl přítomen i prezident Miloš Zeman, který předem uvedl, že pokud bude požádán, je připraven krátce promluvit. Mezi řečníky však nakonec nebyl. Zádušní mši celebroval pražský arcibiskup Dominik Duka. V jednom okamžiku citoval slova evangelia: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Mířil tím i k těm, kdo po Gottově smrti vynášeli soudy nad jeho životem, a připomněl význam milosrdenství: bez něj by podle něj neobstál nikdo z nás. Osobněji se s Gottem rozloučila Jiřina Bohdalová. Katedrálou znělo evangelium, žalmy a přímluvné modlitby. Ty přitom nesměřovaly pouze ke Gottovi a jeho nejbližším, ale také k celému národu.

Rozdíl byl patrný i v hudbě obou obřadů. Ceremonií v Invalidovně zněla La Marseillaise, hymna neoddělitelně spojená s francouzskou republikánskou tradicí. Doprovodila začátek obřadu a vrátila se po Macronově projevu a minutě ticha. Když pak Belmondova rakev opouštěla nádvoří Invalidovny, vystřídala ji Morriconeho melodie Chi Mai z filmu Profesionál. Republika a film se tak v posledních minutách obřadu setkaly téměř beze slov.

Obřadem ve Svatovítské katedrále zněla chrámová a duchovní hudba, mimo jiné Mozartovo Lacrimosa, Schubertova Ave Maria a Dvořákův žalm Hospodin jest můj pastýř. V samotném závěru, když Hradní stráž vynášela rakev z katedrály a rozezněl se zvon Zikmund, ozval se Gottův vlastní hlas v písni Už z hor zní zvon, napsané na melodii Amazing Grace, jednoho z nejznámějších křesťanských hymnů o milosti a naději na spásu. Po zádušní mši následovalo soukromé rozloučení rodiny.

V Praze se státní pocta a liturgie setkaly v jediném rozloučení. Ve Francii zůstaly národní pocta a náboženský obřad odděleny.

Tento rozdíl možná vypovídá i o společnostech, v nichž se oba obřady odehrály. Francie i Česko jsou výrazně sekularizované společnosti. Přesto se v nich objevil odlišný jazyk veřejného smutku. Ve Francii poskytla Belmondově národní poctě její symbolický rámec republika. Česká zkušenost naproti ukazuje, že ve chvílích veřejného loučení zůstávají srozumitelné i instituce a tradice mnohem starší než moderní stát. Podobné spojení ostatně bylo patrné i při státním pohřbu Václava Havla, který vyvrcholil zádušní mší ve Svatovítské katedrále. Možná právě v takových chvílích se zdá, že i v sekularizované české společnosti zůstávají liturgický jazyk a symbolika křesťanské tradice srozumitelným způsobem, jak veřejně mluvit o smrti, paměti a kontinuitě.

Vedle veřejné paměti je tu nakonec i paměť osobní. Je to zkušenost, kterou nejspíš zná každý: některé filmy a melodie se časem propojí s našimi vzpomínkami, často bez ohledu na to, zda jsme je sami vyhledávali. Stačí zaslechnout některou z Gottových písní nebo znovu vidět některý z Belmondových filmů a spolu s nimi se vracejí různá období života, lidé a místa – a někdy i nálady, které je provázely. Stát se s nimi loučil právě proto, že už dávno předtím patřili k osobním vzpomínkám milionů lidí.