Neziskovky mezi občanskou společností a politikou

Debata o politicky aktivních neziskových organizacích se v Česku často redukuje na jednoduché schéma: jakákoli kritika je útokem na občanskou společnost. Zpochybňování jejich vlivu bývá vykládáno jako snaha oslabit neziskový sektor jako celek. Takové vymezení ale podstatu sporu zkresluje.

Nejde o střet „pro“ či „proti“ občanské společnosti, ale o otázku, zda organizace, které systematicky vstupují do politiky, ještě představují přirozený projev občanské společnosti, nebo spíše profesionalizované instituce s vlastní agendou.

Téma aktualizuje i připravovaný zákon o transparentnosti financování organizací vstupujících do politiky. Počítá například s veřejným registrem dotací a označováním zahraničních zdrojů financování.

Neziskové organizace jsou tradičně chápány jako součást občanské společnosti. V mnoha případech to platí. Postupně se však vedle nich formovala skupina aktérů, pro které je politika klíčovou činností.

Právě zde se láme podstata sporu. Mnohdy už nejde o spontánní iniciativy občanů, ale o profesionalizované instituce prosazující vlastní zájmy. Tento posun se označuje jako „NGO-izace“. Jak upozorňuje například Michael Edwards, část občanské společnosti se proměnila v sektor, který vystupuje spíše jako nositel konkrétních zájmů než přímý hlas občanů.

To samo o sobě nemusí být problém. V demokratickém systému je legitimní, aby různí aktéři prosazovali své cíle. Problém vzniká tehdy, pokud se významný politický vliv kombinuje s veřejným financováním a současně chybí odpovědnost vůči voličům.

Postupně se stírá rozdíl mezi občanskou společností jako celkem a její politicky aktivní částí. Organizace vstupující do politiky se totiž opírají o širší obraz občanské společnosti, jehož součástí jsou i neziskovky poskytující sociální služby či působící v oblasti kultury a sportu. Ty plní nezastupitelnou roli. V praxi však bývají obě skupiny často směšovány.

Jak to vypadá v praxi

Prvním příkladem jsou think tanky zaměřené na bezpečnostní, ekonomická či společenská témata. Jen stěží je lze označit za spontánní občanské iniciativy. Stejně jako profesní svazy či odbory představují profesionalizované aktéry, jejichž cílem není pouze odborná činnost, ale i aktivní vstup do politické debaty.

Složitějším příkladem jsou organizace poskytující pomoc lidem v nouzi. Vedle praktické pomoci prosazují i konkrétní hodnotové a politické postoje. Právě proto u nich bývá nejobtížnější rozlišit humanitární činnost, občanskou angažovanost a politický aktivismus.

Právě spory o migraci, Istanbulskou úmluvu či klimatickou politiku přitom ukázaly, jak snadno se v praxi prolínají role experta, aktivisty a příjemce veřejných prostředků. Organizace financované z veřejných či evropských zdrojů zde často nevystupovaly jen jako experti, ale jako aktéři prosazující konkrétní politické cíle.

Kdo dnes ovlivňuje politiku

Stát v Česku každoročně rozděluje miliardy korun v dotacích. Část z nich směřuje k organizacím, které se samy podílejí na utváření veřejných politik. V některých případech vznikají úzké personální a institucionální vazby mezi státní správou, politickou reprezentací a příjemci těchto prostředků. To vyvolává otázky střetu zájmů, klientelismu a demokratické odpovědnosti.

Nedávný spor o reorganizaci některých agend Úřadu vlády ukázal, jak daleko tento vývoj zašel. Některé neziskovky nejsou pouze příjemci veřejných prostředků, ale zároveň se podílejí na tvorbě strategií, doporučení či dotačních priorit v oblastech, z nichž samy čerpají podporu. Vzniká tak systém, v němž se stejní aktéři podílejí na nastavování veřejné agendy i pravidel jejího financování a následně z něj sami čerpají prostředky. Podstatné proto není pouze to, kdo je financuje, ale také jaký vliv získaly a kdo jim jej svěřil.

Zvláštní pozornost si zaslouží zahraniční financování včetně prostředků Evropské unie. Organizace financované z unijních zdrojů často prosazují politické priority vycházející z unijního hodnotového rámce, své veřejné působení však prezentují jako odbornou expertizu. Vstupují do veřejné debaty, připomínkují legislativu a ovlivňují tvorbu veřejných politik. Nejde přitom jen o neutrální expertizu, ale i o prosazování ideologického směřování současné Evropské unie.

Pokud organizace financované zahraničními zdroji vstupují do tvorby veřejných politik, přenášejí priority, o nichž nerozhodli voliči, ale instituce mimo národní demokratický proces. Demokratická politika má vyrůstat z vůle voličů, nikoli z politických priorit Evropské komise, která není přímo odpovědná českým voličům. Vliv evropských institucí na domácí politiku je dnes předmětem kritičtější veřejné debaty než dříve. O to důležitější je transparentnost. Už při veřejném vystupování organizace by mělo být zřejmé, že je financována z unijních zdrojů, nikoli aby tuto informaci bylo nutné dohledávat až ve výročních zprávách či mezi projektovými partnery na webu. Na nedostatečnou transparentnost financování nevládních organizací a jejich advokačních aktivit ostatně upozornil také Evropský účetní dvůr.

Otázkou není, zda mají neziskové organizace právo vstupovat do politiky. V demokratické společnosti je to samozřejmé. Důležité je však zachovat rozlišení mezi občanskou iniciativou, odbornou expertizou a organizovaným politickým aktivismem. Pokud se tyto role začnou překrývat, stává se transparentnost nikoli útokem na občanskou společnost, ale podmínkou její důvěryhodnosti.