V jednom z minulých textů jsme zmiňovali, jak zajímavým průhledem do íránské revoluce je kniha íránské literární historičky Azar Nafisiové Číst Lolitu v Teheránu. Některé naše představy o totalitním režimu a o muslimské zemi potvrdí, v jiných nás naopak překvapí. Asi málokdo z nás si třeba představoval, že v roce 1988, uprostřed iráckých náletů na Teherán, se ve městě konal filmový festival se sérií projekcí filmů tehdy nedávno zesnulého režiséra Andreje Tarkovského.
„Před kinem se už několik hodin před otevřením pokladny tvořily fronty. Na černém trhu se lístky prodávaly za mnohonásobek oficiální ceny a propukaly o ně potyčky, zejména mezi těmi, kteří za tímto účelem přijeli z venkova,“ píše Nafisiová. Jeden z jejích studentů, předseda fakultní organizace Islámského džihádu, což byla jedna ze dvou oficiálních studentských organizací, ji oslovil s tím, že získal dva lístky na promítání posledního Tarkovského filmu Oběť. „Říkal, že posedlost Tarkovským je tak všudypřítomná, že na promítání přišel dokonce i ministr ropného průmyslu s rodinou.“
Minulost je jiná země, jak zní jeden slavný citát, a Írán je navíc skutečně jiná země. Ministr ropného průmyslu na Tarkovském, tak si nepředstavujeme islámskou diktaturu, ale možná ani žádnou ropnou velmoc včera či dnes. A přece se to stalo, což vypovídá nejen o íránské civilizaci.
Je to svědectví o tom, jak mocný byl vliv vysoké kultury ani ne před půlstoletím. I ten citovaný studentský funkcionář připouštěl, že ne každý z těch, kteří bojovali o lístky, Tarkovskému rozuměl. Ale chtěli tam být, protože vysoká kultura nebyla pouhým vyžitím, ale legitimovala režimy. I ta západní (Oběť byl švédský film) a neislámská. I fanatickou teokracii. A legitimovala je proto, že představovala vládu psaného slova (i když je film audiovizuální médium, je ukotvený v literární kultuře).
Ta scéna při vší bizarnosti reprezentuje epochu vlády psaného slova, a my prožíváme její konec.
Úpadek, nebo návrat?
Prokazují to empirické údaje. Náklady knih klesají. Na univerzity, i ty elitní, přicházejí studenti neschopní číst knihy. Ani neudrží pozornost, ani nepochopí psaný text, třeba odstavec z Dickense, což bylo pro jejich předchůdce po století normální. Pro středoškoláky potvrzují totéž testy PISA, kde za posledních deset let neklesla úroveň čtení jen ve dvou zemích.
Jaká média naproti tomu konzumují? Krátká videa. Ale jsou schopni poslouchat i hodinové podcasty. A triumfují politici, kteří si umějí získat davy svými mluvenými vystoupeními, jež přepsána na papír téměř nedávají smysl – každý ví, o kom mluvíme.
Je to možná jedna z nejzajímavějších civilizačních změn, jimiž procházíme, mnohem hlubší, než aby se dala vyřídit tím, že zakážeme dětem mobily a budeme hořekovat nad úpadkem vzdělání. Ten opravdu zajímavý pohled upozorňuje, že se nejedná (nutně) ani tak o úpadek, jako o návrat. K některým prvkům kultury, jež tu byla před kulturou psaného slova. A to byla kultura orální.
Je pro nás obtížně představitelná – to, co o ní víme, pochází z památek, jež byly písemně zaznamenány až sekundárně, když byla orální kultura na ústupu, a existující orální kultury přírodních kmenů nám jsou velmi cizí. Ale je to naše kultura – nejočekávanější film letoška, Odysseus Christophera Nolana, je filmové zpracování eposu, který vznikl ústně.
Je to chvíle pro docenění myslitelů, jejichž práce o přechodu od orální kultury k literární najednou působí jako žhavé aktuality. Leckdo slyšel jméno Marshall McLuhan (zemřel 1980). Ještě specifičtěji se tématem zabýval Walter Ong (zemřel 2003; McLuhan byl vedoucím jeho magisterské práce). Sháňka je zejména po jeho knize Orálnost a gramotnost z roku 2002 (v originále Orality and Literacy; literacy bývá překládáno jako gramotnost, zde je to ovšem pojmenování celé kultury psaného slova).
„Zkuste si představit kulturu, v níž si nikdo nikdy nic ,nevyhledal‘,“ popisuje Ong naši obtíž. „Bez písma nemají slova jako taková žádnou vizuální podobu, i když předměty, které označují, jsou viditelné. Jsou to zvuky. Můžete si je vybavit – ,zavolat je zpátky‘. Ale není kde je hledat… Jsou to události.“
Slova pro orální lidi neexistují bez konkrétního mluvčího a konkrétní situace, v níž jsou vyslovena (dabar, hebrejský výraz pro slovo, znamená i událost). Podávají se mu zvukem, který není jak zachytit a zastavit – v okamžiku, kdy slovo dozní, už je pryč. „V orální kultuře je třeba jednou nabyté vědění neustále opakovat, jinak bude ztraceno.“ Z toho vyplývá charakter homérských eposů. Byly z našeho pohledu plné klišé. Ta patřila do repertoáru, z něhož básník vybíral taková, jež se mu podle požadavků prozódie zrovna hodila. Vše bylo podřízeno tomu, aby se slova dala snadno vyvolat z paměti a opakovat, jako například „přísloví, která všichni neustále slýchají, takže se jim snadno vybaví, a která jsou sama o sobě koncipována tak, aby se snadno zapamatovala a vybavila“. Anebo konstantní epiteta: chytrý Odysseus, Zora růžovoprstá, rychlonohý Achilles.
O orální komunikaci taky víme, že byla na naše poměry dost bojovná. Zatímco psaní „odděluje poznávajícího od toho, co je poznáváno,“ píše Ong, ústní tradice „tím, že udržuje poznání zakotvené v lidském životním světě, zasazuje poznání do kontextu soupeření. Přísloví a hádanky neslouží pouze k uchovávání poznání, ale také k zapojení ostatních do slovního a intelektuálního souboje: vyslovení jednoho přísloví či hádanky vybízí posluchače, aby ho překonali příslovím či hádankou trefnější nebo protichůdnou“.
Tato soupeřivá kultura byla plná urážek a nadávek, stejně tak ovšem jejich opaku – devótní chvály, jež „na lidi z prostředí s vysokou gramotností působí jako neupřímná, nabubřelá a komicky okázalá,“ poznamenává Ong.
Kdo sleduje současnou politiku, nemohl si při četbě předchozích odstavců nevzpomenout na jednu osobu – Donalda Trumpa. Konstantní epiteta jsou jeho specialita – „křivácká Hillary“, „špinavý policajt Comey“, „svatouškovský (sanctimonious) Ron DeSantis“. Agresivita jeho vyjadřování je proslulá a často se projevuje v oblíbených obratech – „vyhodili ho jako psa“, „je hloupý jak šutr“. Stejně přemrštěná je i chvála, jíž je Trump ochoten zahrnout ty, jež si chce získat – „vysoce respektovaný“ je zde jen základní stupeň, na který dosáhne kdekdo. Stejně přemrštěnou chválou Trumpa zahrnují jiní, zejména v jeho vlastním vypravování. A hrozit tím, že zítra „zničím celou perskou civilizaci“, považujeme u amerického prezidenta za nevhodné, u Odyssea by nás ovšem taková slova nezarazila.
Emancipace slova
Písmo, zejména poté, co Řekové někdy v sedmém století před naším letopočtem začali používat abecedu, pronikavě změnilo nejen naši civilizaci, ale samotnou lidskou psychiku. Ze slova se poprvé stává předmět, podává se nám vizuálně, je od nás oddělené a má svou samostatnou, trvalou existenci. Umožňuje jak uchovávání poznatků, tak i abstraktní, analytické myšlení. Časem nám dalo i náboženství, jak je známe – Řekové ani Římané neměli žádné „svaté knihy“ a z celého antického odkazu je náboženství taky nejvíce zapomenuté.
Pokrok v technologii písma byl zpravidla spojen s nějakou civilizační změnou, jako knihtisk s protestantskou revolucí. Působení písma na lidskou psychiku a vytrácení „orálního rezidua“ bylo vleklé a postupné. Sv. Augustin ve čtvrtém století s úžasem zaznamenal, že když milánský biskup sv. Ambrož četl, „jeho oči přebíhaly po stránce a srdce hledalo smysl, ale jeho hlas mlčel a jazyk zůstával nehybný… Nikdy nečetl nahlas“. Nepočítáme-li jednu pofiderní zmínku o Alexandru Velikém, je to první zaznamenaný výskyt tichého – tedy dnes normálního – čtení v dějinách. Postup písemné kultury znamenal zvnitřnění lidského vědomí a růst individualismu. Spolu s tím se rozvíjela literární kultura, jež, osvobozena od potřeby snadné zapamatovatelnosti, dospěla od bombastických hrdinů a černobílých postav symbolizujících ctnosti či neřesti k realistickým, komplikovaným postavám s hlubokou psychologickou kresbou.
Kulturu po nástupu audiovize nazval Ong sekundární oralitou – oralitou, jež je stále neodmyslitelně ukotvena v literární kultuře. Jakkoli trvá už mnoho desetiletí a bylo o ní mnoho napsáno, teď se najednou zdá, že nástup digitální kultury představuje větší smršť. Robert Logan, někdejší spolupracovník McLuhana, přišel už v roce 2007, tedy jen na základě zkušeností s e-maily a blogy, s pojmem terciární či digitální oralita. Ta je dnes v plném rozkvětu a již si lze všimnout, jak šíří návrat prvků orální kultury v novém kabátě. Přesvědčivosti se místo logiky dociluje intenzitou a opakováním, dekorum příznačné pro zlatý věk televize vytlačuje intimita rušící distanci. Lze zahlédnout i epistemologické změny – mladí lidé rádi mluví o „mojí pravdě“, která není o nic horší než pravda objektivní.
Je svůdné sprásknout ruce nad tím, jaké důsledky to bude mít pro osud demokracie. Nicméně asi je to nemůže nemít. Stačí si pustit kterékoli nedělní video Andreje Babiše a všechny charakteristiky zmíněné v předchozím odstavci tam jsou. Proud řeči vás ohluší tak, že na konci segmentu úplně zapomenete, čím začal, a že to, co mělo být dokázáno, vůbec dokázáno nebylo. Kontrast opozičních zločinců a Babiše, který není v politice pro sebe. Ustavičné vracení se k letitým „oldies but goldies“, na něž posluchači reagují první signální. Grafy, jež jsou mocnější než slova.
Gramotnost sama není jistě zárukou dobré společnosti – výkon moci ve státech sovětského typu byl spojen s tím, že vysoce gramotné obyvatelstvo bylo povinno znát či předstírat znalost ideologických textů, o nichž dobře vědělo, že jsou lživé. Nicméně klasikové demokracie soudili, že malá demokracie typu městského státu i impérium mohou existovat bez gramotnosti, ale republika – tedy to, čemu dnes říkáme demokracie – ne.
00:07
