Europarlament chce silnější „štít demokracie“. Kdo ale bude hlídat ty, co mají dohlížet na systém?

Evropský parlament (EP) v úterý hlasoval o zprávě zvláštního výboru k Evropskému štítu pro demokracii. Pod cíli ochrany voleb, boje proti zahraničnímu vměšování či deepfakeům se ale podle části českých europoslanců rýsuje systém, který může dát evropským institucím podstatně větší vliv na informační prostředí, média i politickou debatu členských států. Varují před centralizací moci, nejasnou rolí fact-checkerů či možností ovlivňovat informační prostředí před volbami. Zastánci silnějšího štítu namítají, že dosavadní evropská reakce na zahraniční vlivové operace je naopak příliš slabá.

Nejde zatím o jeden nový zákon, štít je mozaikou již existujících regulací, sítí, dotací, spolupráce s internetovými platformami a dalších nástrojů. Samotná zpráva EP je nezávaznou iniciativní zprávou, konkrétní nové pravomoci by musela přinést až následná legislativa. Jedním z hlavních bodů kritiky je tzv. Evropské centrum pro demokratickou odolnost. Komise ho nyní popisuje jako koordinační „hub“, v němž mají státy, evropské instituce a další aktéři sdílet zkušenosti a společně reagovat na informační hrozby. Jeho mise zároveň výslovně deklaruje respekt k pravomocem členských států. Europarlament však chce jít dále: centrum založit závazným právním aktem, dát mu vlastní rozpočet, operační parametry a zapojit do jeho řízení všechny členské země.

Právě to kritizuje europoslanec Jaroslav Bžoch (ANO, frakce Patrioti pro Evropu), člen zvláštního výboru EUDS a stínový zpravodaj dané zprávy. „Směr, kterým se většina EP vydala, tkví v další institucionalizaci problému a centralizaci moci,“ uvedl pro Echo. Podle něj měla původní představa fungovat především jako dobrovolná platforma pro sdílení zkušeností, zatímco výsledek míří k novému středisku se silnějším aparátem. Zásadní je dle Bžocha otázka, co bude centrum fakticky dělat. „Při slyšeních na výboru EUDS i při samotném vyjednávání zprávy EP jsem se několikrát dotazoval, jakým způsobem bude nově vzniklé středisko bojovat s dezinformacemi. Přesvědčivou odpověď jsem však nikdy nedostal,“ sdělil Echu.

Tím se dostáváme k základnímu problému celé koncepce: kdo bude určovat hranici mezi zahraniční manipulací a legitimním politickým názorem? Evropská definice FIMI – zahraniční informační manipulace a vměšování – se totiž neomezuje jen na nezákonný obsah. Evropská služba pro vnější činnost ji výslovně charakterizuje jako „převážně nezákonné, nikoli“ chování, respektive převážně legální vzorec jednání, který je manipulativní, úmyslný a koordinovaný a může poškodit politické procesy. Unijní aparát tak nesleduje jen trestné nebo jinak nezákonné projevy, ale také koordinované informační chování, které může být samo o sobě legální. Právě zde kritici požadují jasnou hranici.

Europoslanec Antonín Staněk (Motoristé sobě, Patrioti pro Evropu) míní, že „EU má zasahovat proti jednání, nikoli proti názoru“. Pokud jde o prokazatelně řízenou operaci cizí mocnosti, financování politických aktivit nebo koordinovanou manipulaci voleb, považuje zásah za legitimní. „Ale český, maďarský, německý nebo jiný evropský občan může mít názor, který je podle Bruselu nepříjemný, euroskeptický, konzervativní nebo kritický vůči Evropské komisi. To není zahraniční vměšování. To je demokracie,“ sdělil deníku Echo.

Opačný pohled nabízí europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti, Zelení/ESA), podle níž byl naopak původní plán Komise příliš slabý. „Původní plán zůstal naprosto bezzubý vůči hrozbám, kterým čelíme,“ uvedla. „Evropská demokracie totiž není ohrožována jen Ruskem, ale také naší vlastní technologickou závislostí na Spojených státech a Číně,“ tvrdí.

Regulace informačního prostoru

Ještě citlivější je pak požadavek europarlamentu, aby internetové platformy dávaly větší prostor „nezávislým a ověřeným zdrojům“, který je ve zprávě uveden výslovně. Dokument však nestanovuje obecný certifikační systém, který by určoval, kdo zdroj ověřuje, podle jakých pravidel a jak se lze proti zařazení či vyřazení bránit. „Demokratický stát nemá mít seznam správných médií,“ reagoval Staněk. Ověřovat lze podle něj konkrétní tvrzení nebo transparentnost financování, něco jiného je ale algoritmicky zvýhodňovat určitý zdroj. „‚Ověřený zdroj‘ nesmí znamenat ‚zdroj, který zastává názor většiny evropských institucí‘,“ dodal někdejší ministr kultury.

Podobně se pro Echo vyjádřil i Alexandr Vondra (ODS, ECR), který hlasoval proti. „Obávám se, že vytváření nových, celoevropských institucí, byť možná i se šlechetným úmyslem, může nakonec přinést víc škody než užitku a také může dál ohrožovat svobodu,“ řekl. Celoevropský postup podle něj může být oprávněný například vůči globálním internetovým platformám a jejich algoritmům, nikoliv však prostřednictvím „byrokratických struktur, které budou posuzovat, co je demokratické a co už ne“. „Zatím je to jen politický návrh EP, nikoli návrh nové legislativy. A s tím by musela přijít Evropská komise. Takže uvidíme,“ dodal místopředseda ODS, že až případný konkrétní návrh ukáže, jak široké pravomoci by nové centrum skutečně mělo dostat.

Obavy letos formulovala i zpráva republikánské většiny justičního výboru americké Sněmovny reprezentantů. Ta na základě dokumentů získaných od technologických firem tvrdí, že Evropská komise prostřednictvím regulace a neveřejných kontaktů s platformami dlouhodobě tlačila na změny moderace politického obsahu. Jde o politickou vyšetřovací zprávu republikánské většiny výboru, nikoliv o soudní verdikt. Staněk ji považuje za relevantní varování: pokud EU buduje nové nástroje na ochranu demokracie, musí podle něj současně vybudovat stejně silné pojistky proti jejich zneužití. Komise naopak DSA (Digital service act) prezentuje jako systém ochrany základních práv, který uživatelům dává mimo jiné právo napadat rozhodnutí platforem o moderaci obsahu.

Peníze pro fact-checkery

Další spor se vede o financování médií, fact-checkerů a občanské společnosti. Komise v příštím víceletém rozpočtu počítá s programem AgoraEU s indikativním rozpočtem téměř devět miliard eur, který má podporovat mimo jiné média, občanskou společnost a demokratickou participaci. Bžoch v tom vidí problém, neboť u fact-checkerů dle něj nelze zaručit úplnou nezávislost právě kvůli financování. Stejnou námitku vztahuje na média a neziskové organizace: pokud jsou výrazně závislé na penězích EU, podle něj vzniká riziko, že budou prosazovat postoje svého hlavního donora.

Také europoslankyně Nikola Bartůšek (Přísaha, ECR), která se při úterním hlasování zdržela, varuje před propojením financování a politického vlivu. Připomíná dřívější spory kolem unijních peněz pro environmentální neziskové organizace. Především ale zdůrazňuje jiný rozměr: ochrana voleb, médií a veřejné debaty by podle ní měla zůstat primárně odpovědností členských států. „EU by neměla využívat bezpečnostní hrozby jako záminku pro další centralizaci moci v Bruselu,“ uvedla pro Echo. Silnější spolupráci při ochraně před hybridními hrozbami podporuje, odmítá však, aby bezpečnější Evropa automaticky znamenala méně pravomocí národních států.

Právě volby jsou další citlivou oblastí štítu. Parlament žádá rychlejší zásahy platforem proti volebnímu vměšování, botům, škodlivým deepfakeům či podvodným reklamám. Organizace národních voleb sice zůstává primárně pravomocí členských států, regulace platforem a informačního prostředí však dává evropské úrovni rostoucí vliv na podmínky, v nichž předvolební debata probíhá. Zpráva vstupuje také do sporů kolem jednotlivých členských států, zejména Maďarska. Staněk právě zde varuje před dvojím metrem: mechanismus podle něj musí mít předem daná a symetricky vymahatelná kritéria bez ohledu na to, zda je konkrétní vláda s momentální většinou evropských institucí politicky zadobře. Jeho širší otázka je stejná jako u ostatních kritiků: kdo bude hlídat ty, kteří mají demokracii hlídat? To je nakonec hlavní spor kolem Štítu: Většina europoslanců, které Echo oslovilo, samotnou existenci zahraničního vměšování, kybernetických útoků či koordinovaných informačních operací nezpochybňují. Obávají se ale, že na reálnou bezpečnostní hrozbu vzniká aparát s velmi širokými a zatím ne vždy přesně ohraničenými pojmy.