Do Frankfurtu bez tanků

Ani Česko, ani bývalé Československo nebyly nikdy čestným hostem slavného Frankfurtského knižního veletrhu. O to větší očekávání proto provází letošní ročník, který se uskuteční od 7. do 11. října a na němž česká literatura oslaví svou velkou premiéru v roli čestného hosta.

To však v žádném případě neznamená, že by česká literatura ve Frankfurtu nad Mohanem dosud nezažila své hvězdné chvíle. V dobách socialismu se zájem o ni neopíral pouze o její nesporné literární kvality. V roce 1968 totiž Československo jen několik týdnů před zahájením veletrhu zažilo nechvalně proslulou sovětskou invazi, která násilně ukončila Pražské jaro.

Není proto překvapivé, že se tehdy pozornost mezinárodní veřejnosti výrazně soustředila na české a slovenské autory. Frankfurtský knižní veletrh se tak stal i místem solidarity.

V této souvislosti stojí za připomenutí jedna z oblíbených historek pozdějšího českého velvyslance v Německu Františka Černého, který navštívil Frankfurtský knižní veletrh v roce 1968 jako mladý germanista a novinář.

Během noční procházky městem diskutoval se svým přítelem, redaktorem Vladimírem Kafkou, o politických a literárních událostech oné bouřlivé doby. Cestou oba oslovily dvě prostitutky, které se k nim zpočátku přiblížily z čistě obchodního zájmu. Jakmile se však dozvěděly, že jejich protějšky pocházejí z Československa, obchodní stránka věci náhle ustoupila do pozadí. Místo toho si chtěly za každou cenu povídat o Alexandru Dubčekovi a Pražském jaru.

Nejen ve Frankfurtu a jeho uličkách však československá literatura vzbuzovala mimořádný zájem. Nakladatelství jako Suhrkamp, Fischer, Luchterhand, Rowohlt nebo Hanser pozorně sledovala kulturní a společenský vývoj v Československu a naslouchala jeho literárním hlasům.

Několik týdnů předtím se v Rüschlikonu u Curychu setkalo přibližně třicet českých a slovenských autorů s podobným počtem německy píšících kolegů. Pozvání od švýcarských spisovatelů Maxe Frische, Friedricha Dürrenmatta a Petera Bichsela mělo nahradit původně plánované setkání skupiny Gruppe 47 na zámku v Dobříši.

Frankfurter Allgemeine Zeitung tehdy o těchto „zahraničních utkáních“ českých a slovenských literátů informoval s uznáním. Konstatoval, že jejich literatura se částečně vlastní zásluhou a částečně působením politických okolností ocitla v centru mezinárodního literárního dění a prochází jakýmsi křtem ohněm na světové scéně. Musela se naučit čelit výzvám své doby a tvůrčím způsobem je zpracovávat, namísto aby jim ustupovala. Právě v tom spočívá jeden z rysů významných literatur: rostou díky okolnostem, jimž jsou vystaveny, a zůstávají věrné samy sobě a odolné bez ohledu na podmínky, v nichž jejich autoři tvoří.

Zda česká a slovenská literatura tento křest ohněm dlouhodobě obstály, bude možné alespoň v případě české literatury posoudit na letošním Frankfurtském knižním veletrhu. Počet českých autorek a autorů, kteří do Frankfurtu přijedou, výrazně převyšuje počet účastníků z roku 1968. Organizátoři počítají s přibližně 75 představiteli české literární a kulturní scény. Pro srovnání: když byla Česká republika v roce 2019 hostem menšího a čtenářům bližšího Lipského knižního veletrhu pod heslem „Ahoj Leipzig!“, přijelo již tehdy 55 autorek a autorů.

Tato čísla názorně ukazují, jakou cestu česká literatura od dramatických událostí roku 1968 urazila. Je dobře, že tentokrát nepotřebuje žádnou „bratrskou“ pomoc, aby se dostala do centra pozornosti. Dnes musí sama svou vlastní silou ospravedlnit zájem něčeho tak pomíjivého a nepředvídatelného, jako je čtenářská obec.

Nezanedbatelnou otázkou přitom bude, jak si toto nadcházející „venkovní utkání“ českých autorů povede vedle současné scény německy píšících autorů. V minulosti totiž navzdory vzájemným sympatiím existovaly zjevně značné rozdíly. Literární vědkyně Anne Hultsch ve své studii o zmíněném neoficiálním setkání v Rüschlikonu konstatuje, že jak toto setkání, tak i až v roce 1990 uskutečněné setkání na zámku Dobříš, které vlastně představovalo skutečné setkání skupiny Gruppe 47 s českými autory, odhalily zásadní rozdíl mezi oběma literárními společenstvími.

Na jedné straně se hovořilo o „závisti německy píšících kolegů vůči společenské prestiži českých autorů“, jevu pozorovaném jak v roce 1968, tak v roce 1990, který však v dalších letech svobody postupně ztrácel význam. Na straně druhé byla zdůrazňována údajná „nuda“, s níž čeští autoři reagovali na stylová cvičení a literárně-technické etudy německy píšících kolegů. Jaký obraz asi nabídne nadcházející konfrontace ve Frankfurtu? Jsme nyní jako demokraté konečně spojeni stejnou mírou této tolik diskutované nudy?

A jaká bude chemie mezi českými a německými autory za předpokladu, že spolu podobně jako v letech 1968 či 1990 znovu najdou společnou řeč? Lze se těšit na zajímavé odpovědi, byť se zdá nepravděpodobné, že by vzájemné porozumění a empatie někdy dosáhly takové intenzity jako v případě významného německého romanopisce Thomase Brussiga, který v roce 2015 v rozhovoru pro české noviny prohlásil, že se vlastně cítí jako Čech v těle Němce.

Nikdo však zřejmě dosud nedovedl svou náklonnost k české literatuře tak daleko jako původem východoněmecký spisovatel Reiner Kunze, který dokonce prohlásil, že si vzal za manželku český jazyk. Jeho láska totiž nepatřila jen jeho české manželce, ale také české poezii, zejména moravskému básníkovi Janu Skácelovi. Není však nutné hned sázet vše na jednu kartu.

Jedno je ale jisté. V dobrých i zlých časech sedíme ve stejné lodi. Alespoň tak lze rozumět poznámce Jáchyma Topola, jednoho z nejvýraznějších hlasů moderní české literatury. Autor dnes již kultovního románu Sestra a naposledy v nakladatelství Suhrkamp vydaného románu Peklo neexistuje si velmi dobře uvědomuje výzvu, kterou představuje boj literatury o vlastní oprávnění a smysl.

Na otázku týkající se jeho očekávání a ambicí ve vztahu k české účasti na Frankfurtském knižním veletrhu zdůraznil, že česká literatura tentokrát přijíždí do Frankfurtu bez ruské „dělostřelecké přípravy“ v zádech, i když ta v bezprostředním sousedství stále působí značné škody. Přesto rodák z Prahy, formovaný Kafkou, Hrabalem a Haškem a možná i proti své vůli ovlivněný apokalyptickým pohledem na svět, soudí, že čeští autoři přijíždějí do Frankfurtu i za současných, stále demokratických podmínek možná „pět minut po dvanácté“.

Černý humor celé situace podle něj spočívá v tom, že podstata literatury dnes není primárně ohrožena diktaturami vytvářenými lidmi, nýbrž paradoxně právě touto lidskou schopností a zvídavostí, které vedly ke vzniku umělé inteligence. Ta by mohla přispět k tomu, že literatura se všemi svými lidskými silnými i slabými stránkami jednou zmizí. Ten den je možná ještě relativně daleko, ale přijít může. Proto by podle Topolova přání měli čeští autoři ve Frankfurtu udělat vše pro to, aby lidé měli z literatury a s literaturou radost i nadále. Sám se v každém případě cítí být privilegován, že může být u toho.

S Jáchymem Topolem a jeho literárním entuziasmem lze jen souhlasit. V době, kdy se nejen méně čte, ale kdy je také slabší zvědavost než v roce 1968, je jeho hlas velmi důležitý. Svět, který čte a zároveň si uchovává zvědavost, má totiž mnohem větší šanci být v souladu sám se sebou než svět, jenž o tyto kvality přichází.

V tomto smyslu lze České republice k jejímu vystoupení ve Frankfurtu popřát jen mnoho úspěchů a návštěvníkům mnoho radosti.

Autor je básník a diplomat. Text vyšel současně v deníku Berliner Zeitung.