Několikrát jsem si za poslední měsíc vzpomněl na film Oliheň a velryba od režiséra Noaha Baumbacha z roku 2005. Jde o drama s prvky černé komedie, které pojednává o rodině po rozvodu. Bývalí manželé se rozestěhují, hledají si nové protějšky a jejich dva dospívající synové se v celé situaci notně ztrácejí – podobně jako ve světě kolem, který ostatně v adolescenci začíná nabývat dospělých obrysů, jichž je dětství ve své nevinnosti ještě ušetřeno. A ačkoli jde spíše o subtilní případ, kde nedochází k týrání nebo něčemu podobnému, stále jde o rozpad rodiny, a není se proto příliš čemu divit, když se chlapci začnou chovat zvláštně a dostávají se do potíží v osobních vztazích a ve škole.
Zvláštně drásavá je scéna, v níž se starší Walt snaží zavděčit svému velkohubému otci – svého času známému spisovateli – a chce dokázat, že si zaslouží kráčet v jeho šlépějích, a to tím, že složí vlastní píseň a vystoupí s ní na školní soutěži talentů. Jeho vystoupení nakonec získá první cenu. Problém je v tom, že píseň ve skutečnosti není jeho, jde o „Hey You“ od Pink Floyd. Působí trochu zvláštně, že ji nikdo nepoznal již v průběhu soutěže, ale odhalení se brzy dostaví. A když je Walt konfrontován s tím, že autorem není on, nýbrž Roger Waters, odpoví, že je to přece jedno: „Měl jsem pocit, že jsem ji mohl napsat, takže skutečnost, že už předtím byla napsaná, je svým způsobem technikálie.“
Walt v té chvíli představuje zatvrzelou neochotu přijmout inherentní neférovost světa, což jako diváci vnímáme, a mladistvá postava tak působí neskutečně dětsky a žalostně. Nespravedlnost najdeme napříč lidským snažením, ale v tvůrčí činnosti je snad patrnější než jinde. Ostatně kdokoli, kdo nějak tvořil, ví, jak nahodilé jsou nápady a momenty inspirace, které si člověk sice může zčásti zkusit vyčekat a odpracovat, ale jež v důsledku nikdo nemá plně ve svých rukách – a je v mnoha ohledech velkým tajemstvím, co řídí, kdy nás co napadne, kdy se objeví moment, v němž představa zapadne do sebe a výsledkem je něco nebývalého.
Kreativitu coby dar, za nějž není autor sám zcela zodpovědný, ostatně myticky reflektovaly múzy, které si tvůrce musel umět naklonit a jež nešlo přinutit silou. A samotný pojem „génius“, jejž dnes používáme jako označení výjimečně nadaného člověka, původně znamenal externí nadpřirozenou sílu působící skrze autora, jejíž vrtkavou náklonost nemohl nikdo zaručit. Bylo to v jistém smyslu pojetí smířlivější i k tvůrci samotnému, neboť ten se nemusel starat o dokazování sobě i okolí, že „je génius“, když šlo o věc mimo jeho kontrolu – mohl být rád, pakliže ho genius alespoň někdy navštívil, a nemusel si zoufat, pokud se to stalo jednou za život, a pak už ne. I to se počítalo.
Písničkář Tom Waits v jednom rozhovoru popsal situaci, kdy jel v autě po dálnici u Los Angeles a v tu chvíli k němu přišla melodie, ale on u sebe neměl tužku, papír, ani diktafon, na který by tóny zaznamenal, načež začal panikařit ve strachu, že bude píseň navždy ztracena. Nakonec se uklidnil, když se v představách obrátil ke své múze: „Já se omlouvám, ale nevidíte, že zrovna řídím? Pokud vám na tom záleží, tak se vraťte později. V opačném případě jděte otravovat Leonarda Cohena!“
I když si kreativitu nelze nárokovat, zdá se, že si před ní lze zavřít dveře. Harvardský sociální vědec Arthur Brooks poukazuje na to, že ze světa vymizela nuda. Nudit se znamená otevřít se stavu mysli, která se nemá k čemu přirozeně upnout, a proto hledá, co by vymyslela – a právě toto hledání je podle Brookse základní ingrediencí jakékoli tvořivosti. Pakliže máte neustále k dispozici něco, čím se můžete zabavit, připravujete se o prázdný prostor, v němž by mohlo „něco z ničeho“ (spojení, jež definuje kreativitu) mít vůbec šanci vzniknout. Múza přichází neohlášeně, ale nepřijde tam, kde je obsazeno. A dnes zdá se být obsazeno téměř vždycky.
A jak to vlastně souvisí s Waltem z Olihně a velryby? Walt je postava, která touží po tom, být tvůrcem, ale není toho schopna a namísto toho, aby stanula s úctou před tajemstvím tvorby a snad se i vydala učednickou cestou, přebírá dílo druhého a nárokuje si je jako své dědičné právo – rozpoznává se v něm, ačkoli není jeho. Dá se ovšem říct, že Walt „měl to štěstí“, že přebrané dílo musel pořád někdo jiný vytvořit, čímž se na celou věc přišlo a on byl nejen odhalen coby plagiátor, ale také uchráněn před pastí vlastního sebeklamu – z filmu je zřejmé, že nejde jednoduše o cynický podvod, motivace je hlubší, neboť on se skutečně cítí být na úrovni Waterse, a střet s realitou je pak důležitou životní lekcí.
Čtenář jistě ví, kam tím mířím. Jak naložit se situací, kdy tvořit bude stroj a člověk bude pouze přebírat? Co dělat ve chvíli, kdy tu nebude nikdo, kdo by si dílo nárokoval za vlastní, a kdy generativní nástroj naopak úslužně a rád přenechá autorství uživateli, který jej pouze objednal? Bude tvorba nakonec také „svým způsobem technikálie“, pokud jsme se v syntetickém výtvoru zhlédli a považujeme jej za vlastní? A není to nakonec past?
00:07
