Nejdelší vztah zpravidla nemáme ani s rodiči, ani s partnery. Kdo není jedináček, ten jej prožije se svým sourozencem. Přesto se těmto vztahům historicky věnovalo překvapivě málo psychologů. Sigmund Freud sourozence ze své teorie téměř vytěsnil a ani jeho následovníci tuto mezeru – s výjimkou jeho souputníka Alfreda Adlera – nereflektovali. Je to snad proto, že sourozenci nehrají nijak důležitou roli?
Intuitivně to lidské zkušenosti neodpovídá. V posledních letech navíc psychologie sourozeneckých vztahů zažívá boom. Není divu. Sourozenec je první vrstevník našeho života, první rival, spojenec i svědek. A často také první člověk, který na nás upře nelítostný pohled v době, kdy ještě nemáme žádné obranné mechanismy. Potud můžeme říct, že mýty byly moudřejší – a realističtější – než někdejší věda. Třeba Starý zákon věděl, jaké břemeno, ale i jakou oporu může sourozenec představovat. První zaznamenanou vraždu spáchal žárlivý Kain na svém bratru Ábelovi. Biblické příběhy však znají nejen bratrovraždu; vyprávějí i o smíření, věrnosti a sdíleném osudu sourozenců, jak to ukazuje například vztah Jákoba a Ezaua.
Otázka ovšem je, zda současní psychologové nepřicházejí s křížkem po funusu. Nemizí totiž právě sourozenecký svět?
Dramaticky totiž ubývá dětí, které vyrůstají se sourozenci. V debatách o našem vymírání se tato proměna často stírá: zapomíná se, že rychleji než počet bezdětných žen roste počet těch, jež by dřív měly dvě děti, ale dnes mnohdy zůstávají u jednoho. Nemizejí tedy jen děti, ale také zkušenost sourozenectví. I v tomto bodě se však skutečnost vzpírá přímočarým popisům. Zatímco ubývá dětí vyrůstajících s bratry a sestrami, svět zažívá historický nárůst narozených dvojčat.
Sesazení z trůnu – a odplata
„Byly mi čtyři a svět se otřásl. Narodila se tlustá, znetvořená bytost, která najednou hrála prim. Mě vyhnali z matčiny postele a táta se celý rozzářený nad tím řvoucím uzlíkem dojímal. Jsem vzteky bez sebe, brečím, kálím na podlahu a mažu se výkaly. Se starším bratrem, dřív úhlavním nepřítelem, uzavírám mír. Spřádáme plány, jak to odporné stvoření zabít.“ Takto vzpomínal na narození své sestřičky Ingmar Bergman. Možná se svou uměleckou obrazností do tehdejších pocitů vcítil poněkud dramaticky. Ale otřes z toho, co Alfred Adler nazval „sesazením z trůnu“, nelze podceňovat. Ostatně je dobře zdokumentované, že mnohé děti po narození sourozence procházejí vývojovou regresí, začnou se znovu pomočovat nebo se jazykově vrátí o krok zpět. Důvodem je čirý šok z nově příchozího, ale mnohdy i snaha znovu přivolat pozornost rodičů.
Svým důrazem na sourozenectví představuje zmíněný Adler výjimku. Tvrdil, že dítěti nelze porozumět nezávisle na jeho sourozencích, a to ani v případě, že žádné nemá. I jejich absence určuje jeho osobnost. Také si všímá, že populární poučky mechanicky přisuzující dětem vlastnosti podle pořadí narození neprokázaly sourozenectví dobrou službu. Zrádná je tato kulturní moudrost zvlášť proto, že obsahuje část pravdy: pořadí narození skutečně člověka ovlivňuje, ale bez přihlédnutí ke konkrétní rodině není možné říct, jak přesně.
Třeba se tvrdí, že prvorození bývají zodpovědní, zatímco druhorození rebelští. Fakt je, že prvorozený vstupuje do prázdného prostoru a svou pozici v rodině si volí svobodně. Druhý čelí odlišným podmínkám: přichází do rozehrané situace a nezbývá mu než si najít místo v již existujícím pořádku a často bývá nucen hledat vlastní cestu kreativněji, což může souviset i se zmiňovaným sklonem k rebelství. Ale neznamená to, že pro prvorozeného by odpovědnost byla osudem; spíš je možností, která je nasnadě, lze ji však i odmítnout.
Podobně stěžejní roli jako pořadí narození hraje věkový rozdíl, jenž se zdá podstatnější než rozdíly v pohlaví. Je-li rozdíl malý, mají vztahy větší sklon k vyostřování. Vznikají známé konstelace, kdy jsou si děti na první pohled velmi nepodobné, a přece jsou zvláštním způsobem naladěné na tutéž vlnu, jen v opačné tónině. Během života se mnohdy ukazuje, že odlišnost byla spíš poziční než povahová: s přibývajícími roky začínají vystupovat na povrch i podobnosti. Je-li naopak věkový odstup větší – psychologové obvykle mluví aspoň o třech letech –, bývají vztahy klidnější, mimo jiné i proto, že spolu s rostoucím věkovým rozdílem klesá množství interakcí.
Pořadí hraje roli ještě v jiném ohledu. Je známo, že starší sourozenci bývají v průměru o něco inteligentnější. Vysvětlení tkví zčásti v sociálním prostředí: rodiče do prvního dítěte investují víc času a pozornosti. Starší dítě navíc mnohdy učí nebo vede mladšího sourozence, čímž rozvíjí samo sebe. Ale nedávné výzkumy přesahují sociální rámec. Podle týmu kolem dánské badatelky N. Meltem Daysalové jsou mladší děti v průměru častěji a dřív nemocné než jejich starší sourozenci. Ne proto, že by byly slabší, ale protože starší dítě začne chodit do školky a nosí domů infekce dřív, než si mladší dítě stačí vytvořit dostatečnou imunitu. V průměru užívají mladší sourozenci dřív antibiotika a častěji se ocitají v nemocnici. I to může hrát svou roli v kognitivním vývoji.
Příliš sami, příliš blízko
Dnes je sourozenectví ohroženo. Setrvale přibývá jedináčků, na něž se dřív hledělo jako na výjimečný i podezřelý jev: tradovalo se, že bývají rozmazlení, zároveň však byli vnímáni i jako politováníhodné děti odsouzené k samotě. A zatímco se studiím nepodařilo potvrdit domněnku o jejich problematickém charakteru, jedna věc zůstává pravdivá: jedináčci jsou skutečně víc sami. V tomto smyslu se stávají symbolem celé epochy, v níž děti nikdy netrávily tolik času o samotě jako dnes.
Pokud jde o charakterové vlastnosti, výzkumy ukazují v zásadě totéž co u dětí se sourozenci: jedináčkovství je významná okolnost života, nikoli však osud. Jedináčci mohou těžit z toho, že na ně rodiče mají víc času a že je v dětství nikdo „z trůnu“ nesesadil. Tatáž výhoda se však může obrátit i v nevýhodu, pokud se vztah mezi rodiči a dítětem stane příliš těsným. Silné pouto může znesnadňovat odpoutání od rodiny a budování nezávislosti a samostatnosti. Na tom je patrná dvojznačnost vazeb. Láskyplné vztahy mohou člověka poškodit, pokud jej uzavřou do světa, který není schopen opustit; naopak vztahy bolestné či konfliktní mohou být podezřele osvobozující. Člověku nezbude nic jiného než se osamostatnit.
Ale hovoříme-li o zanikajícím světě sourozenců, je třeba zmínit jednu pozoruhodnou okolnost: výrazně roste počet dvojčat. Jedním z důvodů je vyšší věk matek. Organismus starších žen produkuje víc hormonů stimulujících ovulaci, což zvyšuje pravděpodobnost uvolnění dvou vajíček najednou. Svou roli hraje i rozšíření umělého oplodnění. Dnes se jako dvojče narodí přibližně každé čtyřicáté dítě, zatímco v 80. letech to bylo každé šedesáté.
Dynamika blízkosti a oddělování se v případě dvojčat vyostřuje. Vzájemná identifikace může být natolik silná, že děti jen obtížně opouštějí svět sdílený s druhým; někdy si dokonce vytvářejí vlastní společný jazyk, což může komplikovat osamostatnění. Jindy se naopak vztah mezi dvojčaty vyznačuje křečovitou snahou vymezit se vůči druhému a vydobýt si vlastní identitu, třeba i narušením vztahu, který přitom spoluutváří nitro osobnosti. Jako by se ve světě ubývajících těhotenství sourozenectví koncentrovalo do své nejintenzivnější podoby.
Po konci dětství
Možná ještě pozoruhodnější než dětské vztahy mezi sourozenci je způsob, jakým s námi sourozenectví stárne. Právě zde se ukazuje bohatství těchto vazeb, které se v průběhu života proměňují a znovu skládají – aspoň pokud jsou jejich účastníci schopni opustit dětský svět a svůj vztah přenesou i do dalších etap života. Při zpětném pohledu sourozenci často zjišťují, jako by vyrůstali v odlišných rodinách – a v nějakém ohledu tomu tak i bylo. Prvorozenému se rodina nutně jeví jinak než těm, kteří přicházejí již k prostřenému a zčásti obsazenému stolu.
Navíc se ukazuje, že ačkoli se rodiče zaklínají, že všechny děti milovali stejně, výzkumy spíš dokládají, jak rozdílně se s dětmi zachází. Podstatnější je, že rozdíly citlivě vnímají samy děti, jež se nejčastěji zlobí nikoli na rodiče, nýbrž na preferovaného sourozence. Mohou tak vznikat rány, s nimiž člověk zápasí, třeba i nepřiznaně, celý život. Ale je tu jedna výborná, často podceňovaná zpráva: dětství jednou skončí. Zatímco rodičovské vztahy bývají doživotně zaklety ve vztahu dítě–rodič, sourozenci mají moc své role proměnit. A někdy teprve v druhé polovině života objeví možnost vzájemné blízkosti, která byla v dětství zakryta nevraživostí.
Asi existují situace, kdy je lepší se od sourozenců odpoutat – podle psychologů je to namístě tehdy, byla-li rodina poznamenána násilím a sourozenec tuto zkušenost popírá. Ve většině případů však stojí za to o sourozenecké vazby bojovat. Ostatně sourozenectví odhaluje něco důležitého i o lásce samé. Je nápadné, že starověké mýty sourozeneckou lásku dobře znají, zatímco my si při slově láska na sourozence vzpomeneme jen zřídka. Možná bychom se to měli znovu učit. Platí-li totiž, že láska je složitost prožívaná na úrovni citu, pak málokterý vztah tuto dvojznačnost ztělesňuje tak dobře jako ten sourozenecký. A pokud tato zkušenost ustupuje, stává se svět o něco plošším. Také proto, že přicházíme o jednu z dovedností, jichž se nám dnes nedostává: schopnost žít s někým, koho jsme si nevybrali.
00:07
