Kolik na dálnici? Raději míň

KOMENTÁŘ

Kolik na dálnici? Raději míň
Nyní se místo sto třiceti jezdí sto čtyřicet nebo sto padesát. Když se na vytipovaných třech úsecích dálnic (sic) bude smět jezdit sto padesát, reálně bude kdekdo jezdit sto šedesát, píše Lukáš Novosad. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Cestuje se v posledních týdnech více po domovině, poněvadž je léto, jsou prázdniny, dovolené, objíždějí se návštěvou příbuzní a děti je třeba doručit na tábor anebo je z něj naopak přivézt, sžívá se průměrný český řidič jako já zase intenzivněji s realitou tuzemských dálnic. Nelze tvrdit, že je to bída: oprava D1 skutečně zamezila zejména na její moravské části kodrcání a drncání, takže jediná jistota někdejšího stavu nejvytíženější státní silnice, totiž že se šoférovi podaří za volantem neusnout, vzala za své.

Zato si nadále lze být jist, že dostane-li našinec cestující z Prahy, nebo dokonce z Brna svůj vůz za dálniční rozdělovník na Kroměříž, Zlín a Uherské Hradiště, pojede do zmíněných měst široko daleko skoro sám, jako pán. A příjemně jednomu udělá také to, že za Hradcem Králové už se lze po dálnici dostat málem až do Litomyšle, takže jednou, jednou (!), možná skutečně půjde projet z Olomouce do Prahy severní trasou a té jižní brněnské znatelně odlehne.

 

Leč hotova dálniční síť prozatím není. Ministerstvo dopravy, povzbuzené zvýšeným tempem výstavby z nevídaných deseti kilometrů ročně na víc sice podlehlo euforii ze svých stávajících úspěchů a slibuje dokončení celku do deseti let, to ovšem skeptického českého ironika k témuž výskání jistěže nedonutí. Protože ale oslavovat se nějak musí, přicházejí zákonodárci s návrhem umožnit na třech úsecích zdejších dálnic (zajisté těch už dostavěných) jako nejvyšší povolenou rychlost nikoli stotřicetikilometrovou v hodině, nýbrž stopadesátikilometrovou.

Řeklo by se, že je to pouhých dvacet kilometrů v hodině navíc, že je to zanedbatelný problém čili že jde o další z mnoha témat, jež spolehlivě rozproudí místní společenskou diskusi, jelikož každého přiměje přispěchat se svým míněním. Totéž se stalo při zakazování kouření v restauračních zařízeních, totéž se děje, má-li se omezit víkendový prodej v obchodech či uvažuje-li se o tom, že v některých částech velkých měst se nejnižší povolená rychlost naopak sníží z padesáti kilometrů v hodině na pouhých třicet.

Nuže, smím-li se rovněž vyjádřit, jak na záměr zvýšit nejvyšší povolenou rychlost na dálnicích u nás hledím já, dovolím si konstatovat, že souhlasím s kritickými hlasy konstatujícími, že by snad bylo vhodnější přestat se soustředit na stavbu venkovských úseků dálnic, jako je třeba ten kolem Velehradu, a že naopak by bylo užitečné začít si zásadně všímat úseků podstatných, které nyní naopak stojí a nerozvíjejí se – ostatně kdypak asi se po silnici nejvyšší šíře a jakosti dostaneme až do Vídně?

Dotvoření oněch zásadních úseků, o něž se léta vedou spory (některé byly zmíněny, ale ať je toho víc: patří k nim samozřejmě rovněž obchvaty velkých měst, najmě ten pražský), by mělo mít za následek větší rozvrstvení dopravy a především zvýšení její plynulosti. Vždyť co je to platné, že byla D1 zgruntu po celé své délce postavena vlastně znovu, když se nepodařilo vyřešit její průjezdnost?

V neposlední řadě je třeba pamatovat na neutuchající českou touhu porušovat a obcházet pravidla, na což jsou našinci stále ještě hrdí právě zejména za volantem (je to jen dohad, ale možná se to s mladšími generacemi přece jen mění k lepšímu). To znamená, že nyní se místo sto třiceti jezdí sto čtyřicet nebo sto padesát. Když se na vytipovaných třech úsecích dálnic (sic) bude smět jezdit sto padesát, reálně bude kdekdo jezdit sto šedesát.

Proč se do toho navíc pouštět, když motorům vozů pro střední třídu, tedy těm nejrozšířenějším autům, klesá výkonnost? Zkrátka nač sahat na něco, co teď dobře funguje? Nechme to být, jak to je.

×

Podobné články