Daruj svý skvělý vajíčka a nikdy nepoznej svoje děti
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Jistě, hlavní žně vyjádření k prvnímu vystoupení českého týmu na MS proběhly logicky včera. Bezpočet podcastů, článků, statusů se vynořilo, zápas už rozebral ...
Na tramvajové zastávce Kobylisy stojí lavička. Samozřejmě je polepená reklamou, aby člověk těch pár minut, než přijede sedmnáctka, na tom světě nestál jen tak nadarmo. Sednout si nejde, po lavičce se věčně válí a do prostoru přetéká některý ze zvlášť otřesných exemplářů pražské spodiny, kterými se okolí jen hemží. Jsou dny, kdy by se za pohled do kobyliského obludária dalo vybírat vstupné. Naši bezcitní, neempatičtí, o to životaschopnější předkové bez špetky sociálního cítění by to určitě udělali bez mrknutí oka. Co jsem máma, tak se v přístupu k asociálům dost radikalizuju.
Lavička aktuálně láká mladé ženy k odebrání vajíček a vyvedení vlastní genetické linie – vlastních dětí a dětí jejich dětí – někam ven sloganem „Daruj svoje skvělý vajíčka“. Dar se od prodeje pozná tak, že příslušný ústav poskytovatelce genetického materiálu převede třicet tisíc. Životní situace jsou samozřejmě různé, ale lehkost zacházení s vlastní genetickou výbavou je pro mě úplně nepochopitelná – to, že ty mladé ženy ve finanční nouzi, na které byznysy tohoto typu cílí, nikdy neuvidí děti, které z nich vzešly. A ty děti nikdy neuvidí je. Nikdy nebudou vědět, kdo jsou, protože se nikdy nedozvědí, z koho jsou. Dost pochybuju o tom, že to ty dívky v den „odběru“ dokážou domyslet. To se týká i dárců spermatu.
Na Den matek, který připadl na včerejší neděli, byla reklama na „darování“ vajíček na lavičce u metra v Kobylisích zároveň jediný odkaz k tématu, který jsem ve veřejném prostoru zaznamenala. „Ženské téma“ se již v březnu vyčerpalo na MDŽ tradičním skuhráním na dusivý patriarchát a skleněný strop, kdy nejvíc skuhrají ty ženy, které v rámci dusivého patriarchátu vystoupaly skleněným stropem až úplně nahoru, čili že v tomhle směru máme zase na rok pokoj.
Navíc dnes už by nikdo s politickou ambicí a minimálním pudem sebezáchovy ženy automaticky s mateřstvím nespojoval – žádoucí je naopak ženy a jejich výlučnou schopnost mít děti ostře oddělit. Nevinná básnička Jiřího Žáčka (K čemu jsou holky na světě?) byla už před mnoha lety v tomto směru cenným ponaučením a situace od té doby jen vygradovala.
Ale těžko chtít zvrátit propad porodnosti a zároveň nezačít mateřství cíleně propagovat jako naprosto fantastickou životní volbu, kterou je, a to na každém kroku a na každém rohu.
Dnes se tematizuje víceméně jen jako úmorné období temna, ze kterého soudná („nezávislá“) žena uteče zpátky do práce co nejrychleji. I vývojově úplně minimální tříleté hájení nejmenších dětí – něco, v čem Česko civilizačně předčí drtivou většinu světa – se drolí, protože ti malí brzdiči „kariéry“ mamince holt nevysvětlí, že ji ještě potřebují tak moc. Naopak s iniciativami, jak vrátit maminky s batolaty, neřkuli s kojenci, co nejrychleji zpátky do firem, se roztrhl pytel. Mladé ženy jsou nejsnáze manipulovatelná demografická skupina. Ale jak o věcech mluvíme, takovými se stanou.
Rok a půl starý výzkum americké agentury Pew Research Center přinesl dost strašidelné zjištění: o děti dnes víc stojí mladí muži než mladé ženy (poměr byl 57 procent muži vs. 45 procent ženy z celkově 1500 účastníků). Kolik manipulace to muselo stát, aby se samice savců přestaly chtít rozmnožovat?
SPOR MEZI MINISTERSTVEM A SENÁTORY