O tom, že jsou v okolí jámy a díry, se vědělo odedávna, ale do jeskyní se vší jejich krásou a velebností se deset místních mužů, vedl je revírník Vilém Švec, prokopalo na kopci jménem Špraňk až na jaře 1938.
Foto: Jiří Peňás
4
Spojené státy zahájily nové údery na Írán, a to jako reakci na íránské sestřelení amerického vrtulníku Apache nad Hormuzským průlivem. Na síti X to dnes oznámil ...
I když by se v Lošticích ještě nějaký důvod k pobytu našel, přišel čas tvarůžkové městečko přece jen opustit. Muž na svém elkole přejel, pochopitelně po mostě, říčku s pěkným jménem Třebůvka a za chvíli už byl v kopcích nad městem. Tam se vystavil jarnímu povětří, které mu házelo studené pozdravy z hor jesenických. Krajina byla zvrstvená a pořád nahoru dolů, lesíky střídaly vlnící se pole zatím zcela holá. Sice již Haná, ale zdaleka ne žírná a úrodná, nýbrž lesy porostlá, pasekami proložená, mýtinami prosvětlená. Na nich malé vesničky, sem tam rozhozené domy, kdysi prosté chalupy dřevařů, lesáků, drobných rolníků a domkařů, nyní již zkrabicovatělé a chemickými barvami natřené, takže bez jakéhokoli půvabu, ale asi pohodlné.
Kraj vždycky spíš chudý, zastrčený a nenápadný, s jedinou, zato výstřední výjimkou hradu Bouzova, který se tam usadil z vůle zbožného řádu německých rytířů jako nějaký divoký ornament přišitý na hrubou halenu.
Věž toho pohádkového, tedy vlastně umělého hradu postaveného o takových čtyři sta let později, než se stavěly opravdové hrady, vylézá z linie polí jako lesní houba, bedla jedlá mohutná. Hrad muž objížděl zdálky, nebyl jeho cílem. Byl tam ne snad mnohokrát, ale aspoň čtyřikrát ano, neboť jak už několikrát napsal, někde tady začínal jeho prázdninový kraj. Byl mu proto blízký a milý, jako by se vracel do dětství, což zvýrazňovaly i názvy těch nenápadných obcí, které znějí jak z dětské říkanky: Hvozdečko, Střemeníčko, Veselíčko, Javoříčko…
Javoříčko… Do něj právě sjížděl, do toho táhlého údolí vklíněného do lesů. Ten něžný název si jakoby vybral osud. Už dávno mu přišlo zvláštní, že ta krvácející místa mají tak výmluvné názvy: Lidice, tam vraždili lidi, Ležáky, tam leželi mrtví, a Javoříčko, strašidelné místečko v lese, kde se stala vražda, katova sekera se zaťala do javora. Říkalo se mu moravské Lidice, ale je to dosti jiný příběh. Lidice, to byl exemplární zločin, masakr pro výstrahu a vyděšení, divadlo krutosti pro nejširší publikum, jež mělo po takové hrůze navždy zůstat zlomené a ochrnuté. Javoříčko, kde se vraždilo doslova na poslední chvíli, ráno 5. května 1945, to byla vražedná křeč, msta bez publicity a jasnějších důvodů, hlavně z pudové potřeby vraždit, vymáchat se ještě jednou, možná už naposledy v krvi.
Každý takový zločin je jiný a přitom stejný, banálně řečeno, vždy po něm zůstávají mrtví, vraždou ukončené životy, lidé, kteří se ráno probudili – a nedočkali se večera. To toho prázdninového hosta, jenž tam teď přijížděl, uvázal si elkolo a šel k pomníku, už tehdy v dětství, kdy ho sem brali na rodinný výlet, udivovalo a fascinovalo. Představoval si, jak ti muži, celkem jich bylo třicet osm, šli večer spat, určitě nic netušili, protože to by přece tady nezůstali, to by buď utekli, rozprchli by se po lesích, nebo se ozbrojili, vůbec by si nešli lehnót, počíhali by si na ty vrahy, bránili by se. Tehdy, v tom dětství, to se Javoříčku říkalo „partyzánská obec“, takže si dítě představovalo, jak byl les plný partyzánů, samozřejmě sovětských, a ti muži taky byli trochu partyzáni, měli tedy mít zbraně, měli se jimi bránit, nebo aspoň ti partyzáni by jim mohli přijít na pomoc. Jak to, že nepřišli? Nebo, a to ještě bylo na tom Javoříčku zvláštní, vždyť oni se mohli schovat do jeskyní! Úchvatné na tom místě bylo – a pořád je –, že tam mají jaksi navíc ty úžasné krápníkové jeskyně, možná nejkrásnější v téhle zemi. A co dál je k neuvěření, že ty jeskyně objevili teprve nedávno! Samozřejmě, o tom, že jsou v okolí jámy a díry, se vědělo odedávna, ale do jeskyní se vší jejich krásou a velebností se deset místních mužů, vedl je revírník Vilém Švec, prokopalo na kopci jménem Špraňk až na jaře 1938. Sedm neděl kopali komín, jímž se 14. dubna spustili do 27 metrů hluboké jámy, a stanuli na místě, kam lidská noha dosud nikdy nevkročila, v prostoře, která pak dostala jméno Síň gigantů. Byla to velká sláva, brzo se začalo do Javoříčka jezdit, ještě za protektorátu! Pět z těch deseti objevitelů bylo pak zavražděno toho květnového rána na úplném konci války. Sáhla si pro ně podzemní síla? Nebo to tady zařídila nějaká šílená cestovní agentura: čím asi tak přilákat turisty do kraje? Nejlepší bude masakr a k tomu přehlídka jedinečné krápníkové nádhery, pak, když ještě síly stačí, tak hrad Bouzov.
Tak to taky bylo. Autobusy přivážely zájezdy, lidé došli k pomníku, ideově pojatému se vší názorností. Dílo prostějovského sochaře Jana Třísky, dobrá práce socialistického realismu, podobnost se Stalinovým průvodem na Letné je zřejmá, ten ale zmizel a už se vytrácel z paměti, tady zůstal pomník skromně stát, sice bez velkého vůdce, ale s hrdě kráčející dvojicí svazáckého typu vpředu. Na konci je jistí sovětský voják, před nimi truchlící pozůstalí, vše dotvrzeno prvním přikázáním: Se Sovětským svazem na věčné časy, nápisem, který tam zůstal.
Kde ale byl ten Sovětský svaz? Na podzim 1944 do lesů moravské Vysočiny a Drahanských vrchů seskočilo patnáct sovětských vojáků, zárodek partyzánského oddílu nazvaného Jermak. To jméno bylo krycí, jmenoval se tak kozácký ataman, dobyvatel Sibiře z 16. století. Jenomže oni neseskočili na Sibiř, ale do přece jen docela obydleného a civilizovaného kraje, do zázemí víceméně poklidného, kde největší touhou obyvatelstva bylo dočkat se konce války, jenž se evidentně blížil. Vyvolat povstání na Hané bylo chimérou, také proti komu? Co zbývalo, bylo sbírání uprchlých ruských (sovětských) zajatců a akce, které by se daly nazvat teroristickými, nebo možná guerillovými. Pravděpodobnou záminkou pro mstu na Javoříčku mohlo být zavraždění manželky a dvou malých dětí lesníka Othmara Viktory na hájence u Javoříčka. Byla to německá rodina, on byl u SS, byl správcem na Bouzově, kde zůstávala jednotka esesáků, gestapo bylo v Litovli. V únoru byl Viktora odvelen do Říše, jeho žena Hilde s malými dětmi zůstala v hájence. Mluvila obstojně česky, prý měla dobrý vztah s místními, prý krasavice, partyzáni ji znali, ona znala je: prý tam byly i nějaké osobní vztahy. Lze si představit cosi jako napjatou symbiózu na konci války, každý už jen doufá, že to nějak přežije. V noci osmého dubna na hájenku k Viktorové přišel opilý partyzán Litviško, snad u toho byli i dva čeští partyzáni, prý za tím byla žárlivost jiné ženy, jež Viktorovou nenáviděla, celé to má rysy alkoholové halucinace: opilý Litviško Hildu a její dvě děti o půlnoci zastřelil, hájenku zapálil, ráno ještě neměl dost, takže když k hájence přijeli hasiči se starostou Veselíčka, postřílel Litviško i je. To se lze dočíst mimo jiné v brožuře Javoříčko ve stínu lesa Habří z roku 2009. Autorka Renata Hanzlíková píše, že pak se už partyzáni z okolí Javoříčka stáhli, ovšem, jak poeticky dodává: „Strach se plazil vesnicí jak štiplavý kouř, který vhání do očí slzy.“
Ti muži, které v sobotu ráno 5. května povraždí komando SS, přesto v Javoříčku zůstali, co taky měli jiného dělat?
Foto: Jiří Peňás
Ti muži, které v sobotu ráno 5. května povraždí komando SS, přesto v Javoříčku zůstali, co taky měli jiného dělat? A jak to mohli vědět? Esesáci přitáhli za rozbřesku z Bouzova, bylo jich asi padesát, byli prý mezi nimi i Rusové a Ukrajinci, kteří se dali k Němcům, velel jim jistý Egon Lüdemann, jenž za to nikdy nebyl potrestán. Jestli to byl rozkaz z vyšších míst, nebo neodolatelná touha ještě na poslední chvíli vraždit, zanechat krvavou stopu na území, z nějž brzy zmizí, se neví, ani historici to nevědí. Odneslo to šestatřicet občanů Javoříčka a pan řídící Pecina se synem, kteří byli z Laškova.
Domy byly vypáleny, dobytek rozehnán, ženy a děti byly ušetřeny. Po mužích zůstaly malé portrétní fotografie seřazené na tabuli u společného hrobu: všichni ti muži mají sako a kravatu, protože tehdy se to slušelo i v takovém zapadlém koutě, jako je tohle Javoříčko.
Dílo prostějovského sochaře Jana Třísky, dobrá práce socialistického realismu, podobnost se Stalinovým průvodem na Letné je zřejmá.
Foto: Jiří Peňás
Po válce se obec obnovila, osiřelé rodiny dostaly nové domy, hodně žen s dětmi ale odešlo. Zůstal ten stalinistický pomník a samozřejmě hrob, na němž je mnohem menší kříž. K jeskyním je to ještě asi kilometr do kopce, který se tomu krajanovi zdál nyní mnohem prudší, než si pamatoval. Došel tam ale, koupil si vstupenku a znovu žasnul, jak je to podzemí krásné.
O tom, že jsou v okolí jámy a díry, se vědělo odedávna, ale do jeskyní se vší jejich krásou a velebností se deset místních mužů, vedl je revírník Vilém Švec, prokopalo na kopci jménem Špraňk až na jaře 1938.
Foto: Jiří Peňás
00:01
