Pozapomenutý konec Západu

KOMENTÁŘ

Pozapomenutý konec Západu
V troskách mrakodrapů, které se zhroutily po nárazu unesených dopravních letounů, zahynulo přes 2750 lidí. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet pět let. To je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, jak byl ten svět tehdy jiný a nevinný.

Před těmi dvaceti pěti lety svítilo v Praze zářivé slunce. Dopoledne se lidé začali sbíhat k televizorům (internet byl v plenkách) a nevěřícně hleděli na ten výjev. Letadla opakovaně vrážela do newyorských mrakodrapů, které se halily do dýmu a pak se začaly bortit.

 

Nějakou dobu nešly mobily, jak byla síť přetížená, někteří lidé měli sklony k velmi emotivním reakcím – a nebylo ani divu. Vypadalo to, že se svět sune ke katastrofě nevídaných rozměrů. Vypadalo to opravdu jako jasné vyhlášení války. Zanedlouho bylo i zřejmé kým. Jméno Usáma bin Ládin znal brzy každý. O cíli útoků nepochyboval nikdo. New York ležel v USA, Amerika je Západ, Západ je demokracie, demokracie, to jsme my. To se zdálo nad slunce jasné.

Už po několika letech byla ale třetina Evropanů toho názoru, že útoky zorganizovala vláda USA nebo Izrael, což už tehdy mnohým splývalo. Stav, kdy je tak velký počet lidí přesvědčen o něčem, co se vymyká logice a je proti jakékoli historické či lidské zkušenosti, byl v dějinách Západu něčím zcela novým. Lze snad pochopit, že víru v americkou perverzi (unést letadla s vlastními občany a napálit to s nimi do centra svého největšího města) sdílela více než polovina muslimů a pravděpodobně si to nyní mysleli i ti, kdo tehdy zároveň jásali nad bin Ládinovým úspěchem. Jaké ale důvody k přesvědčení o komplotu proti sobě samým měli lidé, kteří Západem jaksi jsou? Tehdy se to zdálo ještě podivné, pak se to stalo normou.

Tento sloupek samozřejmě není místem k odpovědi. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mosadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.

Atentáty 11. září však z hlediska svých strůjců iracionální vůbec nebyly. Byly naopak vysoce působivým vyvrcholením chladného a racionálního procesu, jehož cíl byl položkou v přesně vypočítané stoupající matematické řadě. Fanatická na nich byla pouze neukojitelná touha teroristů po obětování se a způsob provedení. Ten měl děsit i imponovat – a obojí se povedlo.

Pamatujeme, co po 11. září následovalo: rozpačitá, neukončená a vypadalo to, že neukončitelná „válka s terorismem“, která už brzy dopadala dosti jinak, než si ji Západ – a především Spojené státy – představoval. K tomu se přidala nebývalá vlna západního masochismu, sklonu stydět se za formy svého způsobu existence, života, chápání hodnot. Následoval sestup do časů globální nejistoty, kdy hrozeb je více, než by se na takové pěkné místo, jakým je Země, slušelo.

I optimista po 11. září připouštěl, že to nemusí dopadnout dobře. Zároveň pokračovala prosperita západního světa, který se z ní však přestal těšit a začal se jí užírat. Pokračoval věk, kdy největší starostí většiny lidí je, čím se budou bavit večer a jak zabijí nudu. Pokračovaly časy, kdy se dospělý muž na Západě za celý svůj život (naštěstí) nesetkal se situací, že by musel čelit opravdové hrozbě, při níž by mu šlo o život. Žili jsme vlastně šťastné životy uprostřed pestré prázdnoty a nudy. A ta plodí příšery: temné vidiny ďábelského spiknutí, které provádí samo na sobě harakiri. Někde to musí vyhřeznout. Třeba v mýtu o 11. září.

×

Podobné články