Kulhavec třeba s odporem pohlížel na stovky samolepek, jimiž byly polepeny kovové lišty na oněch terasovitých schodech. Foto: Jiří Peňás
Foto: Jiří Peňás
4
První místopředseda ODS a starosta Prahy 9 Tomáš Portlík byl hostem Echo Prime Time. Jak vidí budoucnost ODS? Na čem by se dohodl s opozicí? A proč Praha potřeb ...
Básník začíná takto: Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor krkonošských pod vrcholem Sněžky. Hučel vítr.
K večeru se nechýlilo, ale skoro to tak vypadalo. Bylo poledne, ale prosincově tmavo a ponuro. Vrchol Sněžky byl ještě před chvílí vidět, ale pak jej přikryla stříbřitá mlha, jež jako by vše zabalila do zešedlého staniolového papíru. Poutník také nekráčel sám, jak to předstírá Mácha, který tam ve skutečnosti byl s přítelem Eduardem Hindlem, ale tomu našemu šla po boku poutnice, jež kontrolovala jeho krok, který byl vratký. Den předtím si vymknul kotník, což se mu stává častěji než dřív, člověk nějak divně šlápne, celým tělem projede ostrá bolest, která pak pomalu slábne a povoluje, kotník mezitím otéká, ale po pár minutách se přece jen dá kulhavě pohybovat, pak jakž takž nohu rozchodit. Ráno byl kotník stále ještě trochu oteklý, ale chůze se zdála únosná. Plán vyjít na Silvestra na Sněžku – a tím jaksi dovršit jednu životní etapu – nebyl proto odvolán, jen redukován a zmírněn, k čemuž měla být využita lanovka z Pece na Růžovou horu, ale pak se již mělo pokračovat pěšky. Nechat se vyvézt až úplně nahoru jevilo by se jako řešení dosti zbabělé a pohodlné. Ono ovšem nebylo co řešit, neboť lanovka z důvodů povětrnostních toho dne nejezdila. V tomhle ročním období je to spíš pravidlem. Takže museli jít tak či onak pěšky.
Když Mácha začíná svou Pouť krkonošskou, muselo se opravdu chýlit k večeru, protože většina děje té zvláštní povídky-halucinace se odehrává v noci. Poutníkovi se o půlnoci na vrcholu Sněžky zjeví gotický klášter s mrtvými mnichy. Tedy, jak on píše, mníchy. Není jisté, jde-li o sen, či skutečnost, to vlastně není ani důležité. Klášter má právě, dalo by se říct, „noc otevřených dveří“. To bývá jednou za rok. Poutník je proto pozván dovnitř, vstoupí do síně, kde sedí mrtví mniši, kteří právě tu noc mohou na jeden den obživnout – a rozmyslet si, zda není lepší zemřít navždy, nebo příští rok zase absolvovat to samé. Většinou se rozhodnou pro smrt definitivní, čímž se, domnívám, poněkud zmenšuje jejich počet, připustíme-li, že jde o klášter dávno již zrušený. Ale tím netřeba komplikovat goticky hrůzostrašnou fabuli historky. Ta vrcholí, když je poutník mnichem-průvodcem vybídnut, aby se mrtvých kolegů vyptal na cokoli, co ho zajímá. Poutník se jich tedy vyptává, oni mu „jakýmsi tajemným šepotem“ odpovídají a poutník s hrůzou vybíhá ven, neboť to, co od nich vyslechl, je tak hrozné, že „bolesť strašlivá svírala srdce jeho“. Na co se těch mnichů ale ptal, a co mu tedy oni odpovídali, Mácha už nenapíše. No, na co asi? Jak se dělá pravé krkonošské kyselo, to nejspíš nebylo.
Mácha na Sněžku vyšel koncem srpna, rok to byl 1833, to ještě na takové kopce lezli především podivíni, kteří k tomu měli nějaký hodně zvláštní důvod. Máchovi bylo třiadvacet let, byl plný sil a tužeb, ale také romantického světabolu, pro nějž nacházel kulisy v divokých horských sceneriích, v nichž se lidský tvor ztrácel jako v nekonečném chladném vesmíru. Ten známý „kosmický rozměr“ Máje se rodí nejspíš tady, během „pouti krkonošské“, během výstupu na Sněžku, při pohledu na rozprostírající se plochu rodné země, na niž padal soumrak: „Slunce zašlo za temné hory: jako mrak černý vystupovaly vrcholky jejich na obzoru země České, a za horami protějšími vycházela slunce světů jiných…“
Jenže teď bylo poledne, ale prosincově tmavo a ponuro. Vrchol Sněžky byl ještě chvíli vidět, ale pak jej přikryla ta stříbřitá mlha. Všechno bylo obaleno jinovatkou a námrazou, přes noc napadlo trochu sněhu, s nímž se vše jeví jaksi slavnostnější a zároveň vážnější a intimnější. Z lanovky vystupovali lidé, ale ti se vždy rychle vytratili, vstoupili do mlhy a zmizeli. Člověk mohl mít dojem, že jde po cestě sám, i když bylo zjevné, že někde poblíž jsou další lidé, kteří zřejmě též budou stoupat na horu, ale naštěstí každý obklopený vlastní mlhou. To kulhavému poutníkovi a poutnici zcela vyhovovalo. Nabrali směr a šli koridorem namrzlých stromů, které mizí na temeni hory. Pak začíná stoupání po upravené cestě, po kovem zpevněných stupních, za pomoci řetězového zábradlí, jehož se lze přidržovat, což kulhavec ocení zvláště při cestě dolů. Nahoru se jde asi hodinu a půl, možná hodiny dvě. Tato nejužívanější cesta z české strany vede ve směru lanové dráhy a v létě se podobá promenádě. Poutník to jednou zažil a už ho příliš nelákalo to opakovat. Ty krásné Krkonoše doplácejí na to, že jsou vlastně předsíní Prahy. Některá místa do sebe nasála to nejhorší, co se v Praze vyskytovalo a vyskytuje: poživačnou aroganci lyžařské maloburžoazie, která si tady zřídila svá doupata přizpůsobená svému veksláckému vkusu a stylu. V létě pak Sněžku zalehne odér funějících davů, které ten sice monumentální, ale zdolatelný kopec používají jako svého druhu prostředek k vypocení svých ztučnělých těl. Zimní výstup je přece jen trochu jiný, lidí je méně a chovají se přece jen méně hovadsky, k čemuž mají za teplého počasí více sklony. Kulhavec třeba s odporem pohlížel na stovky samolepek, jimiž byly polepeny kovové lišty na oněch terasovitých schodech. Nebo na fixem načmárané tagy na kamenech a sloupcích. Jaký asi podivný pud nutí ty tvory zanechávat své nicotné, zato však nepominutelné a těžko odstranitelné stopy i vysoko v horách, sice na místě veřejném, ale přece jaksi posvátném a nedotknutelném? Ale masový člověk se do nejvyšších hor téhle země už dávno zahryzl, už dávno si to i tady přizpůsobil svým sklonům a návykům, svému vkusu a svým zálibám. Poutník se sem ale nepřijel rozčilovat, jeho úmysly byly spíše duchovního rázu, v čemž mu právě vyhovovala ta mlha, v níž se vše ztrácelo a proměňovalo v abstraktní bílou nadrealitu.
Máchův srpnový výstup na Sněžku v onom roce 1833 patří do pravěku českého turismu, kam by ale Mácha určitě řazen být nechtěl. Turismus je masová záležitost, organizovaná a usměrňovaná, úmysly jsou pedagogické, fyskulturní a ekonomické. Mácha přicházel do Krkonoš ještě vlastně málo známých a prolezlých, na první hotely a penziony se muselo počkat ještě takových padesát let, přespat se kdyžtak dalo v jednoduchých útulnách (jedna, původně to byla kaple, byla na vrcholu Sněžky od konce 18. století, tam asi Mácha s Hindlem přespali) nebo trochu níž v budách, hospodářských staveních, rozesetých po svazích Krkonoš. V drsných horských poměrech vedli tady houževnatí lidé horská hospodářství, která zanikla snad do jednoho. Zásadní byl rok 1945 a vyhnání většinového německy mluvícího lidu Obřího pohoří (Riesengebirge) a pak samozřejmě moderní doba, jež semele všechno. Krkonoše spadly do náruče lidu z nížin, který si je domestikoval dětskými večerníčkovými vyprávěnkami o dozírajícím a trestajícím Krakonošovi, v jehož rysech a činech se spojoval starozákonní Jehova s moudrým Stalinem a panem nadlesním Kudrnou.
Zbývalo už jen nějakých posledních dvě stě metrů a kulhavý výstup byl završen. Ostrý vítr a námraza nutily kulhavce, aby se přidržel všeho, co bylo v dosahu. Byl všecek ojíněný a od úst mu šla pára, která se destilovala v jinovatku, jež pokrývala několikadenní vous. Posledních pár desítek metrů před výstupem na vrchol již toho měl plné zuby, ale cíl byl blízko, takže nehrozilo, že by skončil jako Hanč a Vrbata. Na vrcholu opravdu divoce a studeně fučelo, ale stačilo pár kroků a člověk již byl v boudě, Poštovna zvané. Tam bylo najednou plno lidu, z poloviny Poláci, kteří přišli z druhé, tedy slezské strany. Z hlediska historického tady byly oba slovanské národy nováčky, ale to zajisté táhlo hlavou málokomu. Ani ti zmizelí Němci tady nebyli odevždy, snad Keltové, kteří dali horstvu námi upravený používaný název Korkontes, tedy žádné krky a nosy, ale „kork“, což je keltsky prostě „hora“, by se tu mohli cítit právem. A s nimi Rýbrcoul, Rübenzahl, ne snad „počítač řepy“, ale opět keltský Rabirtal, muž, který vchází do sporu, ten, jemuž musíte zaplatit. A to platí pořád. Jako za básníkových časů, který když druhý den sestupoval dolů, „pohlédl sám na sebe, a strašně byl proměněn“. Byl z něho stařec. Ale „moc neznámá tiskla ho vpřed…“
00:07
