Současný bolehlav vedení Volkswagenu může být pravděpodobně ještě větší. Firma hledá cesty, jak omezit výdaje a zvýšit konkurenceschopnost v době, kdy čelí ...
Včera zemřela francouzsko-íránská spisovatelka Marjane Satrapiová. Ta proslula především autobiografickým komiksem Persepolis, popisujícím její vyrůstání v Íránu během islamistické revoluce a následné íránsko-irácké války. Je to také příběh tragédie íránské liberální střední třídy, která podporovala svržení šáha, jen aby se dočkala násobně horšího osudu.
Satrapiová se narodila v roce 1969 do elitní íránské rodiny. Údajně její pradědeček z matčiny strany byl Násir ad-Dín Šáh, který vládl Íránu v letech 1848 až 1896. Navštěvovala francouzskojazyčné lyceum a byla naplno vystavena západní kultuře. Její rodiče taktéž byli politicky aktivní, podporovali nejrůznější levicová hnutí a kauzy, byli napojeni na socialisty a komunisty, protestovali proti autoritářskému režimu Muhammada Rezáa Pahlavího, jenž se nakonec ukázal být posledním íránským šáhem.
Když bylo Satrapiové deset let, vypukla íránská revoluce, šáh uprchl ze země a moci se zmocnil islámský klerik Rúholláh Chomejní. Ten se stal miláčkem světové levice. Michel Foucault v sérii článků vyjádřil Chomejnímu a probíhající revoluci podporu. Ajatolláha popsal jako osobnost, která ztělesňovala „dokonale sjednocenou kolektivní vůli“. Bagatelizoval strach z nastupující teokracie tím, že „náboženství je pro ně jako příslib a záruka, že najdou něco, co radikálně změní jejich subjektivitu“.
V smutně proslulém komentáři pro deník The New York Times z února 1979 profesor z Princeton University Richard Falk taktéž odmítl obavy z toho, že by Chomejní byl náboženský radikál. „Jeho vykreslování jako fanatika, reakcionáře a nositele primitivních předsudků se zdá být zcela a naštěstí mylné. Povzbudivé je také to, že jeho okruh nejbližších poradců tvoří výhradně umírnění a pokrokoví lidé.“
V samotném Íránu měla revoluce zpočátku podporu liberální levice, která věřila, že po pádu šáha nastanou lepší časy. Místo toho začaly masové popravy. Nejdříve se Chomejního lidé soustředili na představitele šáhova režimu. Mezi oběťmi byl i šéf tajné služby SAVAK v letech 1961 až 1965 Hassan Pakravan. Ten patřil mezi osvícené členy šáhova režimu. Zakázal mučení jako výslechovou metodu a snažil se porozumět opozici. Za tímto účelem jednou týdně obědval s Chomejním v jeho domácím vězení. Když chtěl šáh Chomejního popravit, Pakravan ho přesvědčil, že by to byla chyba, a Chomejnímu zachránil život. Nový nejvyšší vůdce Íránu takové skrupule neměl. Pakravan byl jedním z prvních zatčených a popravených po nástupu islamistů k moci.
Hned poté se ale režim obrátil proti komunistům, socialistům, liberálům, náboženským menšinám a dalším podezřelým skupinám. Nejdříve přišly čistky ve státní správě, soudech a školách. Když tyto kroky vyvolaly protesty, režim se uchýlil k zatýkání, mučení a popravám. Počet mrtvých se odhaduje kolem 3500 lidí.
Toto utužování režimu popisuje i Satrapiová, která ho vnímala především dospívajícíma očima. Islamistický režim začal prosazovat kontrolu oblékání žen a omezovat jejich svobody. Satrapiová rovněž píše o svém oblíbeném strýci Anooshovi. Ten byl kvůli svým komunistickým sympatiím vězněn šáhovým režimem a strávil nějaký čas v exilu v Sovětském svazu. Islámská republika Anooshe zatkla znovu a rovnou ho i popravila.
V září 1980 zaútočil na Írán Saddámův Irák. Teheránu se podařilo invazi odrazit a následně se sám pokusil neúspěšně dobýt irácké území. Válka přerostla v dlouhý a krvavý pat. Satrapiová píše o brutální íránské mobilizaci, kdy režim posílal nezletilé chlapce do minových polí, aby je tímto způsobem vyčistil. Podle Satrapiové tito chlapci dostávali plastové „klíče od ráje“, zavěšené kolem krku, i když někteří historici tento detail zpochybňují. Ze strachu o její bezpečí rodiče Satrapiovou nakonec poslali studovat na francouzské lyceum ve Vídni.
Druhá část knihy pak vypráví o životě Satrapiové na Západě, návratu do Íránu v 90. letech a konečném odstěhování se do Francie.
První část komiksu je na jednu stranu velmi íránská a přibližuje západnímu publiku hrůzy a zločinnost íránské revoluce. Zároveň jde ale o příběh velmi univerzální, jelikož íránská revoluce kopíruje průběh těch předešlých.
Nejdříve se autokratický režim snaží o modernizaci. Za tímto účelem podporuje vzdělání, umožňuje „liberalizaci v rámci rozumných mezí“, což jen podnítí chuť středních vzdělaných vrstev po podílu na moci. Toto je příběh francouzské, ruské i íránské revoluce. Mocnář se neodhodlá k tvrdému zásahu a na liberální reformy je již pozdě. Po konci monarchie nastává krátké období naděje, jakýsi liberální moment, který rychle končí, když se revoluce zmocní radikálové, jakobíni ve Francii, bolševici v Rusku a islamisté v Íránu. Nový režim je krutější, krvavější a despotičtější než ten předešlý. Hrůzy znásobuje válka, částečně způsobená pokusem reakcionářských mocností revoluci potlačit, ale poháněná i revoluční touhou vyvést svou ideologii do světa. Jediným výsledkem jsou tisíce až miliony zbytečně mrtvých.
Persepolis tak neodhaluje jen pravou tvář íránského režimu, ale je varováním před radikálními změnami. Jen proto, že je nynější situace špatná, neznamená to, že ji nemůže nahradit ještě horší.
00:13
