Pak pohřební průvod dostoupal na hřbitov, který měli Kiliánovi hned za domem, zatímco na druhou stranu chodila babička okopávat fazolky. A tyhle výjevy rozkmitávaly imaginaci malému Bohumilovi. Foto: Profimedia.cz
Foto: Profimedia.cz
8
Lebku svaté Zdislavy pachatel ukradl v pondělí večer z baziliky v Jablonném v Podještědí na Liberecku na začátku bohoslužby. Uvnitř v té době byl jen kněz, ...
Krásné, sluncem zalité dny na úplném konci srpna trávím v posledních letech potloukáním se po centru Brna, kde se v tu dobu konává festival židovské kultury Štetl. Ráno vstanu, v hotelu se nasnídám, přitom si naplánuju den, zajdu si na pěkný program, mezitím se seznamuji s brněnskými plovárnami, večer pak počítám židovské sedmikrásky nad Brnem. Vlastně nic nemusím, jen se předpokládá, že pak napíšu článek, třeba o tom, jak se o Brno zasloužili židovští architekti.
Bylo to tak příjemné, že není divu, že pak ve mně přece jen narůstal pocit viny, že bych měl též něčím přispět a to vlídné zacházení si něčím zasloužit. Tak jsem chodil za paní ředitelkou toho báječného podniku Evou Yildizovou a říkal jí: Vy tady máte Židenice, já vím, že ten název s Židy pravděpodobně nesouvisí, ale přece jen by toho mohl židovský festival nějak využít, on se tam se narodil Bohumil Hrabal, jak každý ví, a to by se mohlo nějak spojit – Hrabal a Židé a židovství, to je velké téma, on byl třeba po válce ne moc úspěšně zamilovaný do jedné židovské dívky, Blanka Krauseová se jmenovala, kvůli ní chodil na ty taneční hodiny pro starší a pokročilé, ale našlo by se toho mnohem víc, no, tak já se nabízím, že bych třeba v těch Židenicích udělal takovou procházku, tedy ne že bych to tam moc znal, ale třeba se to stihnu doučit, bude to takový můj brněnský úkol z pilnosti…
A sice to chvíli trvalo, než to Eva přijala, a pak řekla: Ale uděláme to větší a věnujeme Hrabalovi celý den, bude to na jeho narozeniny, tedy 28. března, budou tam herci a pouliční muzikanti a před jeho rodným domem se bude podávat pivo a macesy a pak se půjde do Dělnického domu, kde bude večer program, to bude mít na starosti Ivo Krobot, slovutný režisér z Husy na provázku. A já na to aha, tak to je grandiózní, ale co bych tam mohl dělat já? – Ty uděláš tu procházku, provedeš lidi po Židenicích, dovedeš je od Dělnického domu do Balbínky, tam nám je předáš. Tak hodina a půl. Snad budeš mít hezké počasí, to by už koncem března být mohlo.
Počasí bylo strašné, zima, lezavo, šedo, Hrabal však při vzpomínkách na své dětství napsal, že si vzpomíná „jen a jen na slunečné dny“, čehož se budeme držet i my. Těch lidí přišlo docela dost a v židenickém Dělnickém domě, který se ovšem nachází spíše na katastru Juliánova, je čekal trochu vymrzlý a nervózní průvodce po čtvrti, již neznal, když tak jen z těch Hrabalových vzpomínek, jež jsou samozřejmě krásné a lyrické, ale úplně chodit se po nich nedá. Den předtím ho však dr. Rambousek, což je místní znalec, vzal na stezku, jíž říkal sakrální nebo také jezevčí, a tou stezkou nyní chtěl ten amatérský průvodce ty lidi provést, pokud tam ovšem na ni s nimi trefí. Nevedla totiž ulicemi, ale skrz zahrádkářskou kolonii, úzkou pěšinkou podél plotů a ohrad, nerovným terénem na svahu Židenického kopce, který se zvedá nad čtvrtí a do jehož jižní strany se může opírat slunce. Takže se tam tomu říká Ve vinohradech, což naznačuje, že tam rostla vinná réva, možná ještě roste. A to má opravdu své potvrzení v díle toho, jenž se na tom svahu onoho 28. března 1914 narodil, a to v ulici, jež se už tehdy jmenovala Balbínova a vede jednak k tomu vinohradu a z druhé strany ke hřbitovu. A přestože Hrabal nebyl piják vína, nýbrž piva, tak s vinohradem jsou spojeny jeho úplně první vjemy, neboť několik keříků révy měla vysazeno na tom svahu i Bohuslavova babička, Kateřina Kiliánová, jež ho na ten svah brala, položila ho do trávy a okopávala révu a také, jak napsal po mnoha letech ve vzpomínce Obrazy, ze kterých žiji, „brambory (zajímavé, že Hrabal nepoužil moravské slovo erteple), jablóška a fazolku“ a on si prý hrál s květinami, a když se slunce pohnulo, šla babička k němu a odnesla ho kousek dál. A z těch fazolí možná uvařila polívku, která ještě předtím, než se narodil, zachránila život největšímu českému spisovateli moderní doby, neboť dědeček Tomáš Kilián se už chystal spáchat dcerovraždu na jeho mamince, jež se přiznala, že je v naději. A prchlivý otec prý strhl ze zdi ručnici, s níž na tom vinohradu střílel zajíce a králíky, a teď ji chtěl na dvorku použít proti své nemanželsky otěhotněné dceři. Už jí prý přikázal „klekni si, já ti zastřelim!“, když budoucí babička Kateřina mezitím nalila fazulkovó polivku, vyšla ze dveří a pravila: „Nechte teho a pote jezt, nebo vám to vystydne.“ Tím se situace geniálně vyřešila a dosud nenarozený Bohumil byl pro českou a světovou literaturu zachráněn.
Abych byl já zachráněn pro průvodcovské služby, musel jsem si ještě jednou tu trasu dopoledne projít, takže jsem věděl, že se budu nejprve orientovat podle věže katolického kostela Cyrila a Metoděje, který stál na cestě, ovšem ten tam Žideničtí postavili až na konci dvacátých let, takže malý Bohumil byl pokřtěn o kus dál v Zábrdovicích v barokním chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Nominálním katolíkem Hrabal už zůstal a celou jeho poetikou proniká katolická symbolika, což nijak nevylučuje zdroje jiné, včetně těch židovských, mezi nimi hlavně chasidské, s jejich prostou radostností, s níž východní Židé pohlíží na svět jako na stálý zdroj úžasu a krásy. Slavná věta strýce Pepina, věta, kterou mu Hrabal nechal natisknout na parte, že „svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím“, je vlastně dokonale chasidská, mohl by ji vyslovit nějaký cadik, nebo aspoň syn divotvorného rabína z Belzu, jenž má posunuté oko, jako ho měl ten strýc Pepin. Jenž ovšem byl Hrabalovým strýcem nevlastním a se Židenicemi nemá nic společného, protože Hrabalovi byli z Konic u Prostějova a Bohumilův otčím František Hrabal čili Francin malého Bohóška, jenž se první dva roky jmenoval Kilián, osvojí jako dvouletého, po svatbě s jeho maminkou Marií čili Maryškou v Polné. V roce 1919 se odstěhují do Nymburka, kam se za nimi dva roky poté přistěhuje Pepin.
Hrabal se pak nikdy za Brňana nepovažoval, byl když tak Polaban, pak Libeňák, nutno též připomenout Kladno a Kersko. Ale Židenice z jeho života nezmizí, neboť to bude jeho druhé, prosluněné místo dětství. Bude se do nich vracet, a to ve dvojím smyslu. Nejdřív reálně jako malý a pak i větší chlapec sem bude jezdit na prázdniny za milovanou babičkou Kateřinou, jež všechno uměla a všechno zvládala, takže u ní nalézal vždy tu jistotu a klid, po čemž touží každé dítě. A tu jistotu bude vstřebávat v okolí domku v Balbínově ulici 47, jehož dvě malé světnice mu připomínaly kapli, neboť byly klenuté a stěny vybílené. A okny té kaple pozoroval několikrát denně pohřební průvod s koňmi táhnoucími lesklý černý vůz, který se u jejich domku vždy na chvíli zastavil. Koně tam museli už v docela prudkém svahu zahnout doleva ke hřbitovu, takže zřízenec vždy pod kola toho funerálního vozu vložil cihlu, pak zvedl bič a koně naposledy zabrali, zpod podkov jim odstřikoval písek a na zadcích se jim vrásčila kůže. Pak průvod dostoupal na hřbitov, ten měli Kiliánovi hned za domem, zatímco na druhou stranu chodila babička okopávat fazolky. A tyhle výjevy rozkmitávaly imaginaci malému Bohumilovi, když se pak do Brna a do Židenic vracel podruhé, tak už to bylo ve vzpomínce, jež se mu měnila v obrazy, z nichž žil, neboť, jak opakovaně napsal, vzpomínka je druhou skutečností, někdy skutečnější než ta první.
A to byl tedy úvod a pak se průvod, vedený tím samozvaným průvodcem, vydal z Dělnického domu do šedého a studeného dne, prošel ulicí Jamborovou a došel ke kostelu s cyrilometodějskou věží a pak ulicí Hrozňatovou vklouzl na tu jezevčí stezku zahrádkářskou kolonií. Tam šel husím krokem jeden za druhým a původce toho pochodu byl rád, že se mu podařilo nezabloudit, a v jednu chvíli vysvitlo slunce a zalilo kus Brna, na které byl z těch míst krásný pohled, zlatistým světlem, takže Petrov a Špilberk vypadaly jako monstrance, jež tam odložilo nějaké procesí. To v přesně stanovený čas došlo do Balbínovy ulice, v Brně-Židenicích.
00:08
