Historický Solivar je skanzen sestavený z prapodivných objektů, jakýchsi podivných rozložitých stodol a haluzen, jež jsou v různém stavu sešlosti a opotřebovanosti, ale pořád solidně drží a krášlí městské předpolí jinak málo vábné. Foto: Jiří Peňás
Foto: Jiří Peňás
5
Česká republika podporuje návrh Německa, Itálie a Belgie na zavedení takzvané nouzové brzdy pro evropské předpisy, které by nadměrně zatěžovaly podniky. Premiér ...
Slovenská cesta začala v Brně a přes Ostravu se natáhla do Prešova. Tam jsem se svým elkolem vystoupil z vlaku už jako starý známý, neboť mě před pěti lety do toho města přivábila paní ředitelka Krajské knihovny P. O. Hviezdoslava Iveta Hurná, jež má magické schopnosti. Těch jsem si všiml už tehdy, ale nyní se mi potvrdily definitivně.
Já jsem totiž v té knihovně měl večer takzvaně vystoupit a přečíst něco ze svých cestovních zápisků, což jsem už dělal v tom Brně a Ostravě. Do všech těch měst mě poslali pánové Minařík a Řehořík, kteří šéfují cestovní kanceláři Měsíc autorského čtení. Jenže když jsem jako znalec Prešova světáckým krokem (bicykel som ustájil u hostinca) přišel k domu, který jsem znal z návštěvy před pěti lety, žádná knihovna tam nebyla, prostě zmizela! Dům tam stál, ale o tom, že by tam měla být knihovna, nesvědčilo nic. Dost zmaten jsem pak pobíhal po prešovském hlavním náměstí, jež má tvar mihule potoční, tedy nekonečně protáhlý, a hledal, kam se mohla přemístit. Za pár minut mělo mé předčítání začínat a mně se ztratila knihovna! Zoufalý jsem zavolal paní riaditeľke, v jejímž hlase jsem postřehl jemnou výčitku: Ty nevieš (tykáme si), že máme z gruntu novú knižnicu? Je to na Slovenskej, to nájdeš… Však budeš pozerať.
A opravdu jsem pozeral. V Prešově však nepostavili knihovnu „z gruntu novou“, udělali něco lepšího, totiž opravili a zachránili několik historických domů, kterým vrátili krásu, účel a důstojnost. Je to nádherná knižnica, i dánská spisovatelka Iben Mondrupová, jíž jsem byl přidělen jako garde a která na rozdíl ode mě knihovnu lehce našla, hleděla uznale. Uvnitř to vypadá jako v nějaké bílé futuristické laboratoři (knihy už v těch nových knihovnách nebývají v regálech, ale někde v tajných podzemních sejfech, odkud je vytahují robotická chapadla), zato venku jste jako u lázeňského pavilonku, kam by mohla přijít na procházku třeba císařovna Sisi. Ta si ostatně v Prešově jednou zašla na oběd, když se vracela z Bardejovských Teplic, kam si zajela léčit pocuchané nervy. Já s nervy též poněkud napnutými jsem se tedy dostavil tak akorát, uvítal se s paní riaditeľkou, na níž bylo vidět, jakou má radost, ovšem ne z toho, že jsem se přece jen dostavil, ale z toho, jak se jí ta knižnica podařila. A opravdu, jeďte se do Prešova podívat, vystaví vám tam průkazku (spíš nějakou aplikaci), půjčíte si dvě knížky, mají hodně českých, Slováci čtou česky, ve vlaku si jednu přečtete, při cestě zpátky druhou. Ideální na penzi, když máte na dráhu slevu, přestupuje se v Kysaku.
No, o Prešovu, o tom Jahodovém městě (jmenuje se tak maďarsky i latinsky: Epejres, Fragopolis) jsem psal před těmi pěti lety (ve Výpravách pro den i noc). Tehdy jsem napsal, že to je zajímavější město, než by si český ignorant myslel. To jsem ovšem poznal jen ten střed, který zastupuje ulice Hlavná, maďarsky Fő utca, švábsky Hauptgasse, taková promenáda pro koňské a volské potahy. Jenže k Prešovu, tomu městu na Šariši, patří také Solivar, jenž je trochu za městem, ale stojí za to tam dojet. Je to opravdu varna soli, což už samo o sobě je přitažlivé, navíc je to varna historická, oficiálně národní kulturní památka slovenská. Dalo by se říci, že všechny technické stavby starší řekněme sta let jsou samy o sobě krásné a estetické: kde zůstaly stát staré továrny, důlní věže, výtopny lokomotiv, má město hned něco pěkného – úpadek naší civilizace je na současných stavbách toho druhu tady obzvláště patrný. A tento historický Solivar a vedle něj se nalézající Solná Baňa, to je skanzen sestavený z prapodivných objektů, jakýchsi podivných rozložitých stodol a haluzen, jež jsou v různém stavu sešlosti a opotřebovanosti, ale pořád solidně drží a krášlí městské předpolí jinak málo vábné. Sloužily opravdu k „vaření soli“, která se tady sice původně dolovala jako třeba ve Věličce u Krakova, ale v polovině 18. století se do dolu provalila voda, tak se změnila technologie, sůl se pak získávala odpařováním ze solanky, z vody nasycené podzemní solí. Slaná břečka se jímala v kožených vacích, jež táhli koně zapřažení v žentouru, kterému říkají Slováci gápel, což bude z německého der Göpel. Ta budova, v níž byla varna, tam stojí a vypadá jako zámeček, podobně sklad soli, ten má krásnou barokní věž s hodinami, a kdyby někdo říkal, že je to sídlo župana, dalo by se mu věřit. Ale ne, je to skladiště již té vypařené soli. Takové skladiště muselo být celé dřevěné, bez jediného hřebu, neboť sůl je agresivní a kov tam rychle zkoroduje, tak se stalo, že ty nádherné prosolené krovy jednou za dvě stě let shořely, naposledy to bylo v roce 1986, tedy za socialismu, pak tam dlouho byla ruina, ale asi před deseti lety ji za peníze EU (na takové věci je dobrá) opravili a stojí už sice bez soli, ale je tam muzeum, které ovšem mělo v neděli překvapivě zavřeno, otvírali v úterý. Mezi námi, mně se vždycky trochu uleví, když mají v muzeu zavřeno, neboť patřím k lidem, kteří cítí povinnost vlézt do každého muzea, vždyť pro koho jiného než pro lidi mého typu asi taková muzea jsou, že ano?
Solí z Prešova-Solivaru se dalo osolit ještě nedávno, poslední důl (už se zas těžilo pod zemí) se zavřel v roce 2009. Čechy jsou země bez soli, takže v době Československa to bylo jediné místo v republice, kde se sůl těžila (či „vařila“), bylo to sice jen deset procent státní spotřeby, ale přece. Tady zůstala ta zvláštní soustava bizarních staveb rozhozených po návrší, za nimiž hned začíná panelové sídliště se sympatickým jménem Šváby, což je zřetelný pozůstatek po národnosti lidí, kteří v Solivaru kdysi pracovali, protože dát něco takového dohromady a udržovat to, na to je nutné míti fištrón. To hmyzí jméno pro Němce se kupodivu drželo i za socialismu, když už tam žádní nebyli, čemuž se nepřestávám divit.
Prošel jsem celý pozoruhodný areál, vyšel jsem na kopeček, na němž stála dřevěná zvonice Klapačka, právě zvonila poledne. Obhlédl jsem šarišskou krajinu, kopce obklopující ze tří stran údolí Jahodového města, obklíčeného zdmi socialistických sídlišť. Byla neděle, pod mrakem, tlaková níže se vkrádala na Šariš, jakási předzvěst vytouženého deště v tom suchém létě byla cítit ve vzduchu. Vrátil jsem se znovu do města, zašel do toho krásného gotického kostela a pak před cintorínem jsem koupil od paní kytičku, kterou jsem položil k bystě císařovny Sisi sousedící s nedalekým pomníkem Rudé armády. Pak si dal zmrzlinu a ještě něco a vyrazil podél toku napůl vyschlé řeky Torysy směrem na sever. Projel jsem Sídliskem 3A a 3B a pak již před mými zraky vyvstal dokonale sopečný tvar kopce, na němž stojí Šarišský hrad. Nebe bylo šedé jako holubí peří, kopec byl temně zeleně zarostlý, na vrcholu vylézal hranol hradní věže. Pod kuželem městečko Veľky Šariš s největším pivovarem v zemi. Patří Japoncům, značku Šariš ale drží, jestli se to nějak projevuje, nevím. Sedl jsem si na náměstí k takovému kiosku, dal si malého japonského šariše a čekal, začne-li pršet. Když pořád nezačínalo, sedl jsem na elkolo a díky elektřině bez větší námahy vyjel po kuželi vzhůru k hradu.
Teprve zblízka se Sárosvár projevil impozantně: po Spišském hradě je to druhá největší zrúcanina v té zemi hradů na kopci. Z něj lze za dobré viditelnosti dohlédnout k hranicím Maďarska, Polska i Ukrajiny. Od neolitu tu bylo nějaké hradiště, byli tu Keltové, Germáni, Slované, Maďaři, po mongolském vpádu v roce 1241, když všechno zůstalo zpustlé, vylidněné a vyvražděné, se z takových hradů začaly znovu dávat Uhry dohromady. Jsou to vlastně státotvorné hrady, uherský, tedy i slovenský, příspěvek k obraně Evropy před invazivními chutěmi orientálních hord. Na takový hrad se jen tak nevydrápali, jeho pevné hradby nezdolali, šípy je neohrozili. Král Béla IV., ten, co soupeřil s naším Přemyslem Otakarem II., tady často pobýval, hleděl po své zemi, která se musela po těch Mongolech znovu „založit“. Jsou to zde trochu dějiny, Čech o nich moc neví.
Čech vůbec toho moc neví. Jeden se tam procházel a hleděl do mračen. Pak se ozvalo: Ujo, ujo, mohli by ste nás odfotiť?
00:01
