Výsledek letošních voleb do Sněmovny je myslím dobrou příležitostí oprostit se od přehnaných očekávání vkládaných do politiky. Demokratická politika není ...
Soudě dle vysílané dramatické tvorby, stala se Česká televize v měsíci září vlastně televizí slovenskou: v neděli, v úterý, ve středu a v pátek se v hlavním večerním čase uvádějí nebo uváděly pořady, v nichž se mluví buď jenom slovensky, nebo tam slovenština hraje či má hrát jednu z podstatných rolí. Taková kumulace slovenského jazyka pohromadě ve zdejším vysílání nebyla vidět (respektive slyšet) dlouho. A to zůstáváme jen u veřejnoprávního vysílání. Pravda, starší generace, dojatě vzpomínající na bájné federální slovenské televizní pondělky, si sice nadále mohou stěžovat, že tahle doba už je pryč, všichni ostatní ale se můžou tetelit. Pozoruhodné každopádně je, jak se se slovenštinou v České televizi zachází.
Páteční seriál Príliš veľa lásky pojednává o muži z Bratislavy, který má dvě rodiny – jednu v Bratislavě, druhou v Brně – a pendluje mezi nimi. Slovenština tedy ve vyprávění musí zůstat zachována, protože funkčně odlišuje prostředí, v nichž se příběh zrovna odehrává. Je to slovenština západní, nijak komplikovaná, na tu jsme v Česku zvyklí. Na druhou stranu už nebývá zvykem, že by slovensky zůstaly dokonce i úvodní, závěrečné a místopisné titulky.
Středeční Zločin na dobré cestě mají být milé, nekomplikované, dle tvůrčích záměrů dokonce úsměvné detektivky z Brna (přestože město ve vyprávění nemá žádný význam a postavy až na malé čudly hrají pražští herci, takže by se příběh mohl odehrávat kdekoli). Vyprávění obsahuje postavu hrdinovy milenky, kterou ztvárňuje Zuzana Fialová. Ta někdy mluví slovensky, jindy přepne a náhle zapojí několik českých vět, celkově tedy vystupuje československy. Ostatně i na to jsme zvyklí: od Andreje Babiše, byť v jiné podobě. Pro vyprávění ovšem – tedy alespoň ve čtyřech dosud odvysílaných epizodách – slovenština nenese žádný význam, takže těžko říct, koho Fialová představuje. Asi prostě má připomínat, že v moravské metropoli žije mnoho slovenských „bratrů a sester“.
Úterní druhá řada komediální Ivety, jež na rozdíl od první série nese vysvětlující podtitul Kráska z Trebišova (jako by našinec tušil, kde se tohle město nachází), je ovšem takřka celá ve východniarčině. Přinejmenším v internetovém vysílání – netuším, zda to v televizi běží s titulky. Skoro všechny postavy totiž hovoří nářečím, hovoří rychle, takže pro necvičené ucho může být problém rozumět (proto asi je seriál odsunut na druhý kanál, kde se obvykle vysílá náročnější nebo výlučnější tvorba). Jazyk v tomto případě samozřejmě má určující roli, seriál by sice šlo předabovat, ale jen za cenu velkých ztrát. Takže rozhodnutí odvysílat sérii v originále lze pochválit jako příjemně odvážný počinek televizních dramaturgů.
Pro toto všechno bylo zvláštní rozhodnutí téže televize odvysílat o nedělích drsnou detektivku Vojna policajtov v dabingu. Přestože byli k namluvení svých slovenských známých vybráni dobří herci, byl zvuk výsledku zřetelně externí. Přitom Iveta dokazuje, že české znění potřeba není. Příběh z devadesátých let, zobrazující pokus slovenských rázných poldů rozbít spojení svých kolegů a nadřízených s mečiarovským státním aparátem, se odehrává na Šariši. Čili taky na východě. V originále herci samozřejmě mluví východniarčinou, a tak je to zase těžší na poslech a rozumění (mimo jiné proto, že východní slovenština není jen rychlá, ale také víc drmolí, šišlá a dziká), proč však ten rozdíl v přístupu ke dvěma dílům?
Celkově je nesrozumitelné, jaké představy vlastně máme o svých slovenských dispozicích. Jinak ovšem tento bohatý výčet ironicky vzdoruje tomu, co se v Česku v poslední době děje. Zjevně totiž procházíme jednou z dalších renovací svého vztahu ke Slovensku. Je to domnělý posun, jakých bylo už několik. Po letech, kdy se samozřejmě, bez váhání, vlastně výhrůžně tvrdilo, že Slováci nás podle zradili, opustili, což neměli dělat, přišlo období něžné, jež s sebou neslo opojné nadšení tím, že Slováci nám jsou logicky, a dokonce snad i historicky nejbližší národ, protože si dobře rozumíme. (Toto bylo podpořeno společnými „federálními“ verzemi talentových soutěží, jež vznikly proto, že společný pořad zlevnil jejich výrobu.)
Nyní tedy dorazila éra zřetelného odstupu, kdy deklarujeme, že se Slováky navzdory řeči máme společného maličko, historicky vlastně s výjimkou společné republiky nic. Za toto nové zdejší rozpoložení může přesvědčení, že česká politická kultura a veřejné pořádky jsou vyvinutější než ty slovenské a že nám se tu nemůže stát nic takového, jako se děje na Slovensku. Může za to taky opovržení tím, že Slováci si více rozumějí s Rusy než my.
Čili souhrnně za to může česká povýšenost nad Slováky, což je jev, který chováme vůči východním „bratrům“ setrvale, už století a tři čtvrtě. Mění se jen jeho finesy, jinak je to stálé české rozpoložení, patrné nejpozději od dob národního obrození, kdy Češi, respektive jejich obrozenecká inteligence, žili v přesvědčení, že slovenština je dialekt češtiny a na Slovensku by se mělo mluvit česky. Což drzí Slováci odmítli (vymezování se vůči Čechům je zase setrvalý rys slovenské povahy). Jak vidno, nic se nemění, žijeme spolu a vedle sebe pořád stejně.
00:33
