Náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1930, tvrdí ve své nové knize Robert D. Kaplan, předseda katedry geopolitiky Institutu pro výzkum zahraniční politiky a bývalý poradce Pentagonu. A není sám. Srovnání s Výmarem se ve veřejném prostoru objevují čím dál častěji. Kaplanova nová kniha Pustá země nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Bourdon (jehož zakladatelem je exministr Ivan Pilip). Právě zde v poslední době vycházejí jedny z nejzajímavějších současných knih o geopolitice. Vyšla tu i novinka Giuliana da Empoliho Hodina predátorů. Politolog, který působil jako poradce italského premiéra Mattea Renziho, v ní píše, že v dnešní době u elit pozoruje návrat k manýrám Borgiů. Jsou tato srovnání přitažená za vlasy, nebo o naší době skutečně vypovídají něco podstatného?
„V dlouhém období míru se vytratil smysl pro tragické stránky života,“ psal americký politik a historik Henry Kissinger ve své disertaci o světě před rokem 1914. „Jestli někdo zapomněl opravdu dokonale, byl to spisovatel Franz Kafka,“ myslí si novinář Ondřej Houska. Do Hospodářských novin nedávno napsal: „Považte, co vše jednoho letního dne prožil! Nastoupil do špatné tramvaje, zabloudil, zmeškal předem domluvený telefonát. A aby toho nebylo málo, druhého dne si zašel na výstavu, jenže se mu nelíbila. O těchto soukromých lapáliích se rozepsal ve svém deníku. Zmínit, byť jedním jediným slovem, politiku, to mu vůbec nepřišlo na mysl. Nestaral se o ni. Tím méně pomýšlel na možnost, že by politika během chvilky jeho život a život jeho okolí zpřeházela vzhůru nohama. Naivní? Rozhodně. Oním dnem, kdy Kafka láteřil nad svými všedními starostmi, byl 28. červen roku 1914. Den zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie v Sarajevu.“
Naivita lidí před vypuknutím první světové války je stará známá věc.
Když novinář píše, že Kafka nebyl sám, kdo byl přesvědčen, že o nic nejde a že z politiky nemůže pro jeho život vzejít nic podstatného, je ke spisovateli přece jen trochu nespravedlivý. Úkolem umělců není všimnout si něčeho ve stejnou dobu nebo snad dřív než politologové, jejich úkolem není ani to, aby svou dobu zachytili nějak mimořádně věrně. Je to stejné nepochopení role veřejných intelektuálů jako nedávné zoufalé volání Petra Pitharta po tom, aby se současné elity z řad vědců a umělců začaly víc veřejně vyjadřovat k tuzemské politice – a říkat přitom samozřejmě přesně to, co si myslí i pan Pithart. Umělec se totiž může, možná by se dokonce měl snažit svou dobu předběhnout.
Bloudění v Zámku
„Skutečným sci-fi románem o AI je Kafkův Proces, kde nikdo nechápe, co se děje, obžalovaný, ale ani soudci, kteří ho vyšetřují, a přece události neúprosně sledují svůj běh. V dalším Kafkově velkém románu se zeměměřič K. snaží soustředit na centrum moci, jež řídí jeho osud, ale nikdy tam nepronikne ani nezíská sebemenší indicii, a jeho pohled ‚po Zámku klouže a nemůže se ničeho zachytiť‘. A když se K. pokouší do Zámku dovolat, slyší na druhém konci drátu jen zpěv vzdálených hlasů nebo naopak přísný a povýšený hlas, který mu odmítne podat jakékoli vysvětlení. Pro některé už vláda Zámku nastala. Když se říká, že budoucnost je mezi námi, ale je distribuována nerovně, obvykle se tím myslí, že ti privilegovaní už mají přístup k technologiím budoucnosti, zatímco jiní jsou na chvostu. V tomto případě je situace obrácená. Zámek je pro bohatší vrstvy zatím jen hypotézou, zatímco pro ty, kdo stojí na nejnižších příčkách žebříčku, už představuje realitu,“ píše Giuliano da Empoli v Hodině predátorů. Co na tom, že si Kafka v předvečer první světové války šel zaplavat, když dokázal popsat dobu, která možná teprve přichází? Právě pasáže o umělé inteligenci z poslední třetiny knihy jsou v Hodině predátorů nejzajímavější. Předtím se da Empoli trochu nechává unést vzpomínkami na všemožná jednání v OSN, jichž se zúčastnil po boku tehdejšího italského premiéra Renziho. Jeho postřehy jsou vtipné, ale občas se jeho vyprávění zacyklí do sbírky bonmotů o absurditě politiky. Uznejme ale, že některé jeho glosy jsou obzvlášť povedené. Třeba když na konci každého dne politických jednání s kolegou bilancují, na kolik procent to dnes bylo jako vystřižené ze seriálu Západní křídlo (politika jako čestné soupeření), nakolik z Domu z karet (politika jako vzrušující akce plná intrik a podpásovek) a nakolik z Viceprezident(ky) (komedie plná neustálých lapsů). Schválně si tipněte, kdo každý večer drtivě vyhrával. Ano, seriál Viceprezident(ka), který politiku ukazuje jako festival přešlapů, v němž se hlavní postavy pokoušejí vyrovnat se svou rolí, na niž jsou téměř pokaždé zoufale nepřipraveny.
Rod Borgiů v renesanční Itálii se stal synonymem pro pýchu, krutost, hrabivost, okázalost a intrikaření. Jeho příslušníci vzbuzovali ve stejné míře znechucení i obdiv, podobně jako později klan sicilských Corleonů. Da Empoli ve své knize mluví o novodobých Borgiích. A i když se nejdřív vyhýbá konkrétním jménům, není úplně těžké poznat, koho má na mysli. „Borgiovci jsou organismy zvlášť dobře adaptované na turbulentní fáze, v nichž politický systém naráží na vlastní konečnost a odpovědí na nejistotu a nebezpečí je jedině rychlost a síla. Hodina predátorů je vlastně jen návrat k normálu. Anomálii představovalo spíš to krátké období, kdy jsme se domnívali, že můžeme krvavý boj o moc zkrotit systémem pravidel.“ Na da Empoliho psaní je třeba ocenit především to, že nikdy nespadne do myšlenkových pastí, z nichž tak ráda pokřikuje většina tuzemských komentátorů. Pokud byste čekali obvinění Trumpa z absolutní neschopnosti, nedočkáte se ho, nebo aspoň ne v podobě, jakou byste očekávali. I když je da Empoli spíš liberál, nedělá mu problém zacílit i do vlastních řad. Jeho popis jedné večeře pořádané Obamovými, které se účastnil, je naprosto skvostný („facilitátorka konverzace“ Heather působí jako chodící parodie progresivismu), a kdyby ho někdo zfilmoval, byla by to komedie roku. Da Empoli má za to, že „technologičtí konkvistadoři“ se v současné době poprvé cítí natolik silní, aby konečně udělali to, o čem již dlouho snili: vyhlásili válku bývalým elitám. „Až doposud zastíral splynutí Borgiovců a technologických magnátů fakt, že ti druzí si netroufali otevřeně napadat převahu davoského bloku,“ všímá si politolog. Současní Borgiovci se podle něho soustřeďují na podstatu, ne na formu. Slibují, že vyřeší skutečné problémy lidí: kriminalitu, migraci, životní náklady. „A co na to jejich odpůrci, liberálové, progresivci, naši milí demokraté?“ ptá se da Empoli předtím, než si sám znaveně odpoví: „Pravidla, ohrožení demokracie, ochrana menšin.“
Zatímco ironie a nadhled da Empoliho místy evokují knihy francouzského spisovatele Laurenta Bineta (vlastně píše, jako kdyby byl autor Sedmé funkce jazyka místo sémiotika politologem), literární styl Roberta D. Kaplana je o poznání těžkopádnější. Občas ale oba docházejí k až překvapivě podobným závěrům. „Mohlo by se ukázat, že vedle dlouhého období v 19. století, od napoleonských válek do první světové války, bude studenoválečné rozdělení Evropy ve druhé polovině 20. století i nadále nejklidnější érou na tomto kontinentu,“ píše Kaplan, což by jeho italský kolega bez váhání podepsal. Spojuje je i téměř manické obracení se do minulosti. Kaplan například soudí, že současní politici budou brzy řešit stejný problém, jako když kdysi Evropané nevěděli, jak reagovat na pomalý zánik osmanské říše, jejíž krutost „mírnila jen její neschopnost“. Analogie s Ruskem se nabízí, jen škoda, že autor končí právě u ní a nezamýšlí se i nad tím, co případně Evropě po skončení války přinese silná, miliardami vyzbrojená Ukrajina. I jinak velmi střízliví komentátoři se už začínají ptát, jak vlastně bude Evropa na tuto „novou mocnost“ reagovat. Rýsuje se obraz Evropy, do níž vstupuje nový, sebevědomý hráč – země, která se už nebude zdráhat tvrdě hájit své zájmy a odloží tradiční evropské diplomatické ohledy. Kaplan samozřejmě ví, že hloubku každé krize dokážou popsat jen analogie. Je si ale zároveň vědom limitů predikcí, které z nich vycházejí. Závěrem sympaticky přiznává, že „stát se nám může doslova cokoli“. Bez ustání však čtenáře upozorňuje, že bez řádu není svobody pro nikoho a že právě v důsledku jeho absence se výmarská republika nakonec stala pro svobodu hrozbou. Výmar ale vidí opravdu za každým rohem a ve svých srovnáních s dneškem je místy tak urputný, že jimi čtenáře až přehltí.
Zavřete okna, je to příliš nudné
Jeho myšlenky se navíc často opakují a knize by neuškodil silnější zásah editora. Možná že kdyby psal formou kratších komentářů, jako třeba Konrad Paul Liessmann ve své poslední knize Všude samá lež a jiné pravdy, prospělo by to jemu i nám. Čtenář se totiž musí prokousat i několika šílenostmi, které už připomínají lamentování starce křičícího na mrak. Třeba když se dočtete, že pokračující úpadek Západu se projevuje i „zhoršováním stylu oblékání, neznalostí gramatiky, poklesem prodeje kvalitních knih a klasické hudby“. Podnětnější je jeho myšlenka o malém, sjednoceném světě, v němž téměř jakákoli krize ovlivní mnohem víc států než kdy dřív. „Přesvědčení, že menší svět bude nutně lepší, bylo od základu chybné, protože vychází z předpokladu, že blízkost je svou podstatou dobrá, což v řadě případů není pravda.“ Autor si stejně jako da Empoli také všímá, že období válek lze často poznat podle toho, zda je levnější útočit, nebo se bránit. Válka Izraele a USA s Íránem ostatně názorně ukázala, jak plastová skořápka za pár tisíc dolarů může ohrozit válečné lodě s pancéřováním za 2,5 miliardy. Oba sdílejí i výrazný pesimismus ohledně umělé inteligence. Zatímco Kaplan se až příliš opírá o autoritu Henryho Kissingera, da Empoli přichází s originálnějšími postřehy. „Nemáme budoucnost, nebo přinejmenším ne v tom smyslu, jak ji měli naši prarodiče. Vše se může změnit tak náhle, že budoucnosti, jaké si představovali naši prarodiče, nemají v základech dost ‚nyní‘, aby držely pohromadě. V takové realitě jsou jen Borgiovci jako ryby ve vodě, protože ti se chaosem sytí,“ uzavírá da Empoli.
Aldous Huxley ve své knize Konec civilizace předjímá, jak „nové formy opilství“ umožní budoucím generacím „žít“ ve stavu takřka nekonečné sedace. S nástupem AI se Huxleyho vize zdá pravděpodobnější než kdy dřív. Při neustálém sledování všemožných umělých obrazů ani nebudeme mít čas zjistit, co se děje venku. Dost možná se tam už nic dít nebude. Škoda. Za Borgiů i za Výmaru to asi přece jen byla větší zábava.
00:13
