720 let Habsburků v českých dějinách, proč fascinují Evropu dodnes? Zapomeňte na Sissi i „dobu temna“

Rok 2026 přináší hned několik významných výročích spojených s Habsburky – 720 let od nástupu prvního Habsburka na český trůn, 500 let od okamžiku, kdy českou korunu získali natrvalo a dnes, 18. srpna 2026, uplynulo 196 let od narození císaře Františka Josefa I., jednoho z nejdéle vládnoucích habsburských panovníků, za jehož vlády prošly české země zásadní hospodářskou, společenskou i politickou proměnou. Opravdu byli Habsburkové symbolem „téměř čtyř set let poroby“, nebo je náš pohled dodnes ovlivněn národními mýty? S bývalým šéfem protokolu Kanceláře prezidenta republiky a znalcem habsburské historie Jindřichem Forejtem mluvilo Echo o největších omylech českého výkladu dějin, méně známých panovnících i o tom, proč tento rod fascinuje Evropu dodnes.

Když se v Česku řeknou Habsburkové, většině lidí se dodnes vybaví Bílá hora, doba temna nebo Vídeň. Proč je český vztah k této dynastii i po více než sto letech pořád tak emocionální? A nakolik je dnešní obraz Habsburků skutečně historický a nakolik je produktem národního obrození?

Odpovím jedním příběhem. Ještě před několika lety jsem coby nadšenec působil jako občasný průvodce na Konopišti. Příběh Františka Ferdinanda d'Este považuji za natolik silný, že si zaslouží mnohem větší pozornost, než jaké se mu běžně dostává. Často se totiž redukuje na několik málo klišé – že atentát spáchaný na něj v Sarajevu v roce 1914 rozpoutal první světovou válku nebo že ho známe jako poněkud cholerického a bizardního arcivévodu prezentovaného v duchu cimrmanovské nadsázky a humoru. Jenže jeho skutečný život byl mnohem zajímavější. Když dnes navštívíte soukromé pokoje Františka Ferdinanda, jeho manželky Žofie Chotkové a jejich dětí, uvidíte množství autentických předmětů. Jsou tam školní sešity jejich synů, pokladnička, do níž si děti ukládaly peníze, kresby princezny Žofie, rodinné fotografie. Návštěvníci bývají nadšení, že se to všechno dochovalo. Vždycky jsem ale upozornil na to, že každá mince má dvě strany. Ano, tyto předměty se zachovaly. Jenže za jakou cenu?

Po vzniku Československa byl potomkům Františka Ferdinanda veškerý majetek zestátněn. Přitom jeho tři děti nebyly členy Habsbursko-lotrinského rodu. V důsledku morganatického sňatku rodičů (manželství člena panovnického nebo šlechtického rodu s osobou nižšího společenského postavení, při němž manželka ani děti nezískávají panovnické tituly ani nárok na dědictví trůnu či dynastických práv – pozn. red.) užívaly od narození jméno Hohenbergové. Jejich otec ještě před svatbou složil oficiální přísahu před císařem, že bude-li mít kdy děti, nebudou mít nárok na habsburský trůn. Konopiště tak František Ferdinand budoval právě pro ně. Nepřestavoval ho na budoucí císařskou rezidenci, ale jako rodové sídlo pro další generace. Přes tato známá fakta synové a dcera o veškeré dědictví po otci přišly. Nechci vinit a soudit československé politiky té doby. Nikdo by dnes neměl. Nežili jsme v té době a neprožily tak obavy a mnohdy napjatou atmosféru, které doprovázely první měsíce existence nového státu v poválečné době. Smutným a nezpochybnitelným faktem však zůstává, že tři děti, narozené v letech 1901, 1903 a 1904, přišly během jediného roku o značnou část majetku zděděného po tragicky zesnulých rodičích a že musely z českých zemí odejít prakticky s prázdnýma rukama. Právě na tomto příběhu je dobře vidět, jak složité mohou dějiny být. To, co dnes obdivujeme na Konopišti jako součást naprosto unikátní zachované sbírky, je současně mementem historických událostí, které určitě nemotivovala snaha dosáhnout spravedlnosti.

Stejně složitý umí být i náš vztah k Habsburkům. Na jednu stranu jejich počínání mnohdy přisuzujeme téměř výhradně negativní dopad, na druhou stranu by bez nich a jejich odkazu naše země vypadala zcela jinak, než jak ji dnes známe. Stačí zavřít oči a představit si Pražský hrad bez tereziánského traktu, Matyášovy brány, I. nádvoří. Jízdárny, Míčovny, letohrádku královny Anny nebo Ústavu šlechtičen. Odkaz na habsburskou minulost nás provází i v každodenním životě. Ví ale alespoň Pražané, že názvy jako Rudolfinum, Žofín nebo Karlín naši předkové zvolili na počest členů panovnické dynastie (konkrétně korunního prince Rudolfa, arcivévodkyně Žofie a císařovny Karoliny Augusty)?

Stejně tak bychom neměli zapomínat, že na konci rakousko-uherské monarchie patřily české země k nejprůmyslovějším částem celé říše. Úroveň školství, vzdělanosti i průmyslu byla na mimořádné úrovni. České království rozhodně nepřipomínalo oběť trpící takřka čtyři sta let krutým počínáním uzurpátora. Pro takové zkreslené vyznění sehrálo zásadní roli naše národní obrození. Tehdy bylo potřeba posílit národní sebevědomí, pocity češství, a i proto začaly vznikat silné a barvité příběhy o nesnesitelné porobě. Z hlediska literárního a politického motiv jistě nesmírně účinný. Historická pravda je ale byla podstatně složitější.

Dalším typickým příkladem je interpretace událostí souvisejících s bitvou na Bílé hoře a zejména pak jejích důsledků. Dodnes se v souvislosti s výsledkem vojenského střetu mluví o národní katastrofě, při níž byla poražena česká myšlenka. To je ale pohled, který vznikl až mnohem později. Na Bílé hoře se především střetly mocenské zájmy jednotlivých stavů. Šlechta nebojovala za český národ v dnešním slova smyslu. Bojovala za svá privilegia, svůj politický vliv a své postavení. Moderní národní vědomí se začíná formovat až o 250 až 300 let později, takže promítat je do událostí roku 1620 je historicky nesmyslné. Do jisté míry jsme se i v tomto případě stali obětí literárního příběhu. Je krásný, dobře se čte, dobře se učí ve škole, ale nelze ho plně ztotožnit s historickou realitou. A doplnil bych ještě jednu, možná provokativní, poznámku. Kdyby na Bílé hoře zvítězila protestantská strana, je krajně nejisté, že by české země dopadly lépe. Protestantské státy zastávaly v mnoha ohledech stejně nekompromisní stanoviska, někdy dokonce ještě tvrdší než jejich katoličtí nepřátelé. Nelze proto automaticky předpokládat, že by vítězství stavů znamenalo svobodnější a šťastnější vývoj. Naopak se domnívám, že německé protestantské prostředí mohlo českou svébytnost potlačit daleko důsledněji, než to bývá připisováno Habsburkům.

Není paradoxem, že období, vůči kterému se české národní obrození nejvíce vymezovalo, bylo zároveň dobou mimořádného kulturního, hospodářského i průmyslového rozvoje českých zemí?

Je potřeba oddělit několik rovin: Mluví-li se o takzvané době temna, tak se často zapomíná, že právě tehdy vznikla podstatná část barokní nádhery, které dodnes tvoří tvář českých měst. Kdybychom například z Prahy odstranili barokní kostely, kláštery, kaple a další sakrální stavby, zůstalo by nám toho překvapivě málo. A stejně tak je třeba si uvědomit, do jaké míry jsme při posuzování konkrétní dějinné epochy zajatci tradovaných představ a nakolik skutečně známe tehdejší reálie. Když dnes navštívíte velké klášterní knihovny, najdete tam místo vyhrazené pro zakázané knihy. Bývá většinou opatřeno nápisem a uzamykatelným mřížovím. Ale knihovníci vám prozradí, že ta mříž byla spíše symbolická a prakticky nikdy se nezamykala. Dramatické příběhy provázející splnění dobového nařízení o povinnosti zřídit v knihovnách oddíl zakázaných knih jsou mnohdy spíše fikcí. Pravda by byla příliš fádní.

Jak se vlastně po více než sto letech od konce jejich panování díváme na monarchii a Habsburky dnes? Vzali jsme je už na milost?

Habsburské téma bývá u nás dnes spojováno s řadou nepřesných a matoucích termínů. Až do 19. století se na kupříkladu obecně neuvažovalo v národních pojmech a kategoriích tak, jak je chápeme dnes. Otázka, zda měla Marie Terezie v rámci své říše raději Čechy, Maďary, Italy nebo Němce, je tedy špatně formulovaná. České království bylo součástí habsburské monarchie stejně jako Uhry nebo rakouské země. Panovnice nerozlišovala mezi národy v moderním slova smyslu. Všichni byli jejími poddanými. Důvody konfliktů rozhodně nesouvisely s národní příslušností. Je třeba známo, že Marie Terezie nesla velmi těžce, když část českých stavů porušila slib daný jejímu otci a přísahu věrností jí coby právoplatné dědičce české koruny a v době války o rakouské dědictví zvolila novým králem jejího soka. To mohlo ovlivnit vztah k české šlechtě, ale ne k českému národu jako takovému.

Myslím, že právě tady děláme nejčastější chybu. Na minulost se díváme dominantně dnešní optikou, a tím si celkový pohled zužujeme. Vznik republiky samozřejmě znamenal potřebu jasně se vymezit vůči Rakousku-Uhersku. Nový stát musel budovat vlastní identitu a monarchie představovala minulost, od níž bylo třeba se symbolicky odstřihnout. Dnes se už ale nezdůrazňuje, že vyhlášení samostatného státu proběhlo nezvykle pokojně také proto, že poslední císař Karel odmítl nařídit ozbrojený odpor a nepokusil se tak odvrátit konec císařství. Měl obavy z občanské války a dal jasně najevo, že si nepřeje vojenské zásahy do revolučního dění v ulicích. Nový stát tak tak započal svou existenci možná až překvapivě rychle, pokojně a bez zbytečného krveprolití. První republika se projevů monarchistického smýšlení přirozeně obávala. Instituce nového státu se teprve rodily a jakýkoliv pokus o restauraci Habsburků představoval vážné ohrožení jeho existence. Proto také československá vláda velmi pozorně sledovala snahu Karla I. získat zpět uherský trůn. V době, kdy se o to v roce 1921 pokusil už podruhé, byla dokonce vyhlášena částečná mobilizace a armáda stála připravena na slovensko-maďarských hranicích.

Existují ale i jiné příběhy, které vztahy mezi představiteli republiky a habsburskou rodinou ukazují v naprosto jiném světle. V počátku mnichovské krize se měl v Paříži údajně setkat Jan Masaryk s císařovnou Zitou (manželkou Karla I. – pozn.red.). Když ho poslední české královně představovali, měl syn prvního československého prezidenta říct: „Veličenstvo, za světové války jsem svůj vojenský slib nezradil.“ Měl tím na mysli, že jako důstojník zůstal věrný přísaze, kterou složil císaři. Během dalšího rozhovoru o napjaté politické situaci v Evropě kontrovala ex-císařovna úvodní Masarykovu poznámku, když prohlásila: „Nikdy by mě nenapadlo, že přijde doba, kdy se budu modlit růženec za Edvarda Beneše.“ Pozoruhodné je i to, že Habsburkové na české země nikdy nezapomněli. Již zmíněná ex-císařovna Zita si až do své smrti v 97 letech uchovávala velmi živé vzpomínky na dobu, kterou trávili s (tehdy ještě s arcivévodou) Karlem jako novomanželé v Brandýse nad Labem. Pamatovala si dokonce i jména některých místní obyvatel. Právě toto období označovala za vůbec jedno z nejšťastnějších.

Jak se vlastně liší pohled na Habsburky v Česku, Rakousku a Maďarsku?

Každá z těchto zemí si po roce 1918 vytvořila k habsburské dynastii vlastní vztah a dodnes je patrné, že se jejich historická zkušenost výrazně liší. V českém prostředí zůstávají Habsburkové především součástí dějinné paměti. Debata o nich se vede zejména mezi historiky, i když konkrétní členové rodu se připomínají při různých výročích. Dnešní potomci někdejších českých králů k nám občas přijíždějí i zcela soukromě. Myslím, že je baví poznávat Českou republiku v roli běžného turisty. S našimi úřady nevedou žádné řízení a do politického dění nezasahují.

V sousedním Rakousku je to jiné. Tady je totiž habsburské téma stále součástí veřejného a politického života. Ještě V roce 2009 se například ukázalo, že ani po téměř sto letech existence republikánského zřízení nepřestávají být členové dynastie diskriminováni. A to na základě stále platného tzv. Habsburského zákona z roku 1919, Konkrétně se jednalo o porušování ústavou zaručeného práva na rovnost před zákonem a práva na svobodnou volbu. Ulrich Habsbursko-Lotrinský (pocházející z tzv. toskánské rodové větve) se proto před prezidentskými volbami v roce 2010 obrátil na rakouský ústavní soud s námitkou, že mu zákon s odkazem na rodinu, do níž se narodil, zakazuje kandidovat na úřad hlavy státu. Ještě absurdněji ale vyznívala stížnost, kterou ve stejném okamžiku podala jeho snacha. Na ni se totiž stejné omezení vztahovalo jen proto, že se do habsburské rodiny přivdala! Sporná ustanovení zákona byla nakonec definitivně zrušena až v  roce 2011, tj. před pouhými 15 lety. To zřetelně ukazuje, že u našich sousedů jde o stále „živou agendu“.

Smířlivým okamžikem v přetrvávajícím napjatém vztahu Rakouské republiky k Habsburkům se stal symbolicky pohřeb císařovny Zity v dubnu 1989. V katedrále sv. Štěpána bylo celebrováno slavnostní requiem, po kterém následoval impozantní smuteční průvod centrem Vídně. Pro císařovninu rakev byl z muzejní expozice přivezen císařský pohřební vůz, naposledy použitý při pohřbu Františka Josefa I. v listopadu 1916. Pečlivě naplánovaná „soukromá akce“ – jak o události dosahující vskutku imperiálních rozměrů mluvili někteří tehdejší rakouští levicoví politici – poutala pozornost celého světa. Představitelé republiky to mohli jen stěží ignorovat. A popravdě: mnozí z nich by si něco takového nechali ujít jen velmi neradi. Bylo ale trochu zvláštní sledovat rakouské politiky v čele se spolkovým prezidentem, jak v katedrále zaujímají místa v předních lavicích a kolem nich jsou v úctyhodném počtu shromážděni členové habsburské dynastie spolu s příbuznými a přáteli z ještě stále vládnoucích evropských i mimoevropských panovnických rodů. Na druhou stranu by mělo být Rakousko rodu více než vděčné: značka Habsburg totiž přináší cestovnímu ruchu každý rok cca 10 až 30 milionů eur.

V porovnání s Českou republikou jsou Habsburkové vstřícněji přijímání a pozitivněji hodnoceni v dnešním Maďarsku. Důvody je zřejmě možné opětovně najít v odlišné historické zkušenosti. Trvalou součástí národní paměti je zde přirozeně dlouhý a nemilosrdně potlačovaný boj za svobodu v polovině 19. století. Je tu ale také důrazné připomínání slávy a významu uherského království, k hlavního symbolu maďarské státnosti. Opomenout nelze ani blízký vztah mnoha členů dynastie k místní kultuře a folkloru, a jejich podporu při zachování lidových tradic a zvyků. Někteří Habsburkové se v Maďarsku po roce 1989 trvale usadili, a pro jejich děti je země už přirozeným domovem. Pozoruhodnou zvláštností je v tomto ohledu angažování dvou členů rodu ve službách republiky. Arcivévoda Georg – mladší bratr současné hlavy rodu – se do Budapešti přestěhoval v roce 1993. Jeho žena pochází sice z německé aristokracie, ale svatbu měli právě zde. A v někdejším druhém městě Rakouska-Uherska se narodily a vyrostly i jejich tři děti. György Habsburg se v roce 2004 stal nejdříve zvláštním maďarským velvyslancem pro evropské záležitosti a proces přijetí země do Evropské unie. V roce 2020 pak přijal nabídku vést diplomatickou misi v Paříži a od loňského roku je velvyslancem Maďarska ve Španělsku. Druhým fenoménem je Eduard Habsburg. Ten patří k vedlejší (tzv. uherské) dynastické linii, která vznikla na počátku 19. století, kdy z ní vzešli uherští palatinové (tj. zástupci rakouského císaře, resp. uherského krále). Eduard má dnes vedle německého i maďarské občanství a v letech 2015-2025 byl velvyslancem Maďarska u Svatého stolce a Suverénního řádu maltézských rytířů.

Která historická klišé spojená s Habsburky vás osobně nejvíce iritují?

Nemohu si odpustit upozornit zejména na jedno, a to i když to nejspíše nebude úplně populární názor. Moderní doba vnesla do interpretace historických událostí a procesu utváření veřejného obrazu a vnímání významných osobností minulosti řadu zjednodušujících zkratek a nálepek. Nejhorší jsou ale zásahy překrucují historická fakta, aby se dosáhlo romantické iluze něčeho pohádkově krásného, co se ale ve skutečnosti nikdy nestalo. Typickým příkladem je postava rakouské císařovny Alžběty, která je známá spíše pod svou rodinnou přezdívkou Sissi. Tato původem bavorská princezna z královského rodu Wittelsbachů, která se do habsburské dynastie přivdala, je dnes bezkonkurečně jednou z nejznámějších tváří rakouského císařství 19. století. Fenomén odstartovala filmová trilogie Sissi natočená v letech 1955 až 1957, v níž hlavní role – císařovnu Alžbětu a císaře Františka Josefa I. ztvárnili Romy Schneiderová a Karlheinz Böhm. Tyto filmy se staly již tradiční součástí vysílacího programu českých televizních stanic zejména o Vánocích a Velikonocích. Domnívám se, že to byla právě zde projevená umělecká invence, která napáchala na historickém obrazu líčených událostí a profilu osobností největší škodu. Maličkostí pak už je, že ani samotný název trilogie „Sissi‘“ nekoresponduje se skutečnou podobou jména, které císařovna Alžběta soukromě užívala (tj. „Sisi“ bez zdvojené souhlásky „s“).

Alžběta na filmovém plátně byla pouhou fikcí, která se historické předloze téměř nepodobá. Romy Schneiderová ztvárnila půvabnou, laskavou, trochu naivní mladou dívku, kterou si diváci okamžitě zamilují. Skutečná císařovna byla ale mnohem složitější osobností. Trápily ji deprese, stavy úzkosti, mnohdy se projevovala zcela nepřístupně a odtažitě, ponořena do vlastního světa, celý život bojovala s různými stíny a představami. Často se vyhýbala povinnostem, které z jejího postavení vyplývaly. Přirozený vztah nedokázala navázat ani s vlastními dětmi. Její velké životní štěstí spočívalo v tom, že se do ní František Josef ve svých 23 letech bezvýhradně zamiloval a nepřestal ji milovat do konce života. Většinou dokázal jednat racionálně a rozhodně, avšak vůči Alžbětě byl bezradný, nerozhodný a podléhal návalu emocí.

Filmový průmysl vytvořil pro mnohé uvěřitelnou pohádku, která časem téměř zcela překryla historickou realitu. Pro férový přístup je ale také potřeba si uvědomit, v jaké době se natáčelo. Rakousko bylo po druhé světové válce ještě deset let okupováno spojeneckými armádami a teprve v roce 1955 získalo zpět svou suverenitu. Země byla materiálně vyčerpaná, lidé unavení. Státní aparát tak začal hledat způsoby, jak zbavit Rakušany stresu a strachu z budoucnosti, jak posílit jejich sebevědomí. Kýženým „lékem“ se stalo filmové kouzlo režiséra Ernsta Marischky oživující historické reálie, ovšem v upravené podobě. Rakušanům měl nekonfliktní příběh se šťastným koncem připomenout laskavou etapu jejich dějin a dodat jim naději. Z lidského hlediska tomuto záměru snad i rozumím, zkreslená historická projekce je ale spíše hrůznou karikaturou, která napáchala dost škody.

Existuje ještě nějaká podobná fáma, proti které cítíte potřebu se vymezovat?

Ano. Velmi často se opakuje tvrzení, že František Josef I. napomohl k rozpoutání první světové války. To je podle mě vůči němu krajně nespravedlivé. František Josef rozhodně nebyl válečným štváčem. Jeho politický styl nebyl tak agresivní, jako tomu bylo v případě Pruska. Naopak si až příliš dobře uvědomoval, jaké nebezpečí představuje rozsáhlý evropský konflikt pro budoucnost Rakouska-Uherska. Když po 68 letech vlády v roce 1916 umíral, bylo mu už zřejmě jasné, že ho jeho říše o moc dlouho nepřežije.

Není fascinace Habsburky vlastně méně o minulosti a více o tom, co dnešní Evropě chybí – o světě ceremonie, elegance a určitého řádu?

Určitě i to hraje svou roli. Myslím ale, že podstatnější je něco jiného. Habsburkové totiž představují mimořádně přitažlivou a podmanivou rodinnou ságu. Každý si mezi představiteli tohoto rodu dokáže najít postavu, která ho něčím osloví. Pozornost poutají životní příběhy plné nečekaných zvratů, oslňujících triumfů a výher nebo naopak nemilosrdných propadů a osudových porážek. Tento fenomén bude – i když možná v jiných podobách než dnes – jistě fascinovat i budoucí generace. Pojem dynastie je i Habsburky 21. století vnímán jako důležitý a spolehlivý prostředek soudržnosti a sdílené rodové hrdosti. Asi lépe tento příměr vyzní, když zmíním, že v roce 2026 bychom po celém světě napočítali více než 500 členů habsbursko-lotrinské rodiny, z nichž asi 250 žije přímo v Rakousku.

Každý Habsburk náleží k jedné z pěti existujících rodových linií: hlavní (císařské), toskánské, uherské, těšínské anebo modenské. Profesně se živí jako diplomaté, regionální politici, vědci, finančníci, spisovatelé, učitelé, historici, lékaři, realitní makléři, hoteliéři, žurnalisté, hudebníci, sportovci, humanitární pracovníci nebo zemědělci. A našli bychom mezi nimi také dva katolické kněze-řeholníky, automobilového závodníka, herce, režisérku, módní návrhářku, tři designérky a dokonce i jednoho zdravotního klauna. Hlava rodu zná většinu svého rozvětveného příbuzenstva osobně, i když přiznává, že s některými bratranci a sestřenicemi se nevidí i několik let a s jinými má kontakt spíše telefonický či po mailu. Možná ale cítí určitou úlevu, že už nemusí – tak jako dříve jeho předchůdci – dohlížet na chování vzdálených příbuzných na veřejnosti, nebo jim promlouvat do duše za nevhodné aktivity. Navenek je to ale vždy právě on, kdo vystupuje jménem rodiny a ostatní jeho autoritu respektují. To se projevuje mimo jiné i ve zvyku, že ho členové rodiny informují, čeká-li je důležitá životní změna nebo stojí-li před zásadním rozhodnutím. Nevnímají to ale jako nutnou povinnost. Spíše jde o gesto ohleduplné zdvořilosti. Prostě se to tak sluší...

Jednou z povinností „rodového stařešiny“ (a zdůrazňuji, že tato pozice je neplacená a dosud se dědí po linii prvorozených mužských potomků) je organizace rodinných setkání. O tom, že právě to může být skutečnou výzvou, která není pro každého, svědčí poslední soukromá audience habsburského klanu u papeže Františka před deseti lety. Dostavilo se na ni totiž 300 Habsburků (včetně asi 40 dětí). Vatikánští úředníci museli konání naplánovat do prostorného Klementinského sálu Apoštolského paláce.

Je vůbec možné Habsburky demytizovat? Každý národ přece potřebuje své příběhy.

Jsem toho názoru, že lze, ale pouze tehdy, pokud se naučíme vnímat historické události a osobnosti bez předsudků. Bojím se, že právě ve vztahu k Habsburkům jich stále máme poměrně dost. Historická fakta pak nejsme schopni posuzovat objektivně a nezaujatě. A zásadní je také snaha (nezřídka spojená s notnou dávkou odvahy) oddělit realitu od fantazie, legend a mýtů.

A kdy podle vás může taková demytizace nastat? Přijde sama s dalšími generacemi, nebo je k ní potřeba vědomý přístup?

Když se dnes procházíte například Mnichovem, může vás zaujmout, že zdejší ulice a náměstí nesou jména bavorských panovníků – Maxmiliána, Ludvíka, Luitpolda. Přetrvaly zde z doby monarchie. Po převratu v roce 1918 tady totiž nikoho ani nenapadlo začít organizovat nějaké hromadné přejmenovávání. U nás to ale v minulosti mnohdy vypadalo, jako by ti, kteří o tom rozhodovali, došli k názoru, že změnou názvů mostů, budov a parků docílí i změnu historie. Uvědomit si marnost a zbytečnost takového počínání by mohl být slibný začátek férového přístupu k minulosti. V případě Habsburků nejde o to je obdivovat, oslavovat ale ani zatracovat nebo omlouvat. Bude plně dostačující, pokusíme-li se o o spravedlivý pohled bez předsudků. Jsem přesvědčen, že právě to by přispělo k lepšímu porozumění našich dějin. Zaslouží si to generace předcházející, zasloužíme si to ale také my.

Na další stránce čtěte, jaká jubilea se s letošním rokem, co se Habsburků a českých dějin týče, pojí.

Prvním panovníkem rodu na českém trůnu byl Rudolf Habsburský, přezdívaný Král Kaše, což dnes zní skoro až anekdoticky. Jak významný byl jeh nástup?

Osudový význam této události je srozumitelný v kontextu předcházející tragédie. 4. srpna roku 1306 byl v Olomouci za dodnes neobjasněných okolností zavražděn český král Václav III., poslední mužský reprezentant Přemyslovců (myšleno přirozeně z okruhu legitimních potomků, neboť zde bylo i několik nemanželských dětí přemyslovských králů, které ale nemohly být mezi dědice koruny zahrnuty). České království se tak ocitlo v dosud nepoznané situaci - domácí panovnický rod, který utvářel místní dějiny po čtyři století, náhle zmizel ze scény. To přirozeně ovlivnilo další vývoj, a to nikoli pouze ve střední Evropě. Konec přemyslovské vlády totiž představoval i jakési další dějství v dramatu postupného zániku velkých dynastií v průběhu poměrně krátké doby. Rakouští Babenberkové tak vymřeli po meči v roce 1246, o 22 let později byl popraven poslední mužský potomek německého rodu Štaufů a v roce 1301 končila v Uhrách vláda Arpádovců. Pozice postupně zaplnily rody nové, mezi něž patřili právě Habsburkové nebo Lucemburkové.

O volnou českou korunu se ucházelo několik kandidátů, což nebylo nijak překvapivé. Království se těšilo mezinárodní prestiži a díky nalezišti stříbra bylo pokládáno za výhodnou akvizici. Někteří zájemci zakládali svůj nárok na příbuzenských vazbách s Přemyslovci. A důležitá role připadla přemyslovským princeznám (dcerám Václava II.), které byly vnímány jako nositelky rodového odkazu, přestože nástupnické právo žen nebylo v této době v Čechách ještě formálně ustanoveno. Právě sňatek s princeznou Annou Přemyslovnou ale nakonec zřejmě významně pomohl Jindřichovi Korutanskému ke zvolení českým králem, a to jen několik týdnů po smrti nešťastného Václava III. I. Sněm byl ale rozdělen do dvou znepřátelených táborů, z nichž ani jeden nechtěl ustoupit. Nebylo proto divu, že nový panovník byl nucen po pouhém měsíci a půl vlády narychlo uprchnout do ciziny. Na jeho místo totiž opoziční skupina volitelů prosadila 24letého Rudolfa Habsburského. Ten svou kandidaturu podpořil četnými sliby, kterými si naklonil domácí šlechtu, zatímco jeho otec – římský král Albrecht – hrozil vojenskou intervencí.

Rudolf I. po sobě v našich dějinách příliš viditelnou stopu nezanechal a nakloněni mu nebyli ani doboví kronikáři. Jeho vláda patří vůbec k těm nejkratším – trvala jen o něco málo déle než osm měsíců. Ještě před svým zvolením si mladý Habsburk uvědomil, jaký význam má v Čechách dynastická kontinuita, a proto také co nejrychleji uzavřel sňatek s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II. Chtěl dát najevo úmysl navázat na domácí panovnickou tradici. Ovšem k tomu, aby mohl prokázat své schopnosti, nedostal příležitost. Jeho krátké panování vyplnily nekonečné spory s českými pány. Za Rudolfem stál sice jeho otec - římský král Albrecht I. – který byl připraven poskytnout v případě potřeby okamžitou pomoc, ale Habsburkové se rozhodli postupovat velmi opatrně. Rozhodně nebylo v v jejich zájmu vyvolat dojem, že české království hodlají ovládnout silou.

A označení Král kaše?

Rudolfa zřejmě celý život trápily vážné zažívací obtíže a dodržoval přísnou dietu. Pražský královský dvůr tak tehdy rozhodně nebyl místem okázalých hostin a slavností. V pořadí devátý český král zemřel v létě roku 1307 během vojenského tažení proti odbojným šlechticům v jižních Čechách. Habsburkové se pak na český trůn poté vrátili o 130 let později (tedy dříve než v roce 1526). V českém historickém povědomí se na tuto druhou habsburskou zkušenost často zapomíná. Po smrti Zikmunda Lucemburského v roce 1437 zůstala dědičkou lucemburského rodu v Čechách jeho jediná dcera Alžběta, která byla provdána za Albrechta Habsburského. Ten proto v duchu tchánova odkazu a také jménem své manželky vznesl nárok na českou i uherskou korunu. A k nim se mu podařilo získat ještě korunu římskou. Českým králem byl korunován v červnu 1438. Ani jeho vláda ale netrvala dlouho – pouhých 16 měsíců. Zemřel na úplavici během vojenského tažení do Uher v závěru roku 1440. O čtyři měsíce později porodila těhotná královna vdova zdravého syna, který dostal jméno Ladislav... a přídomek Pohrobek. Byl legitimním dědicem českého a uherského trůnu, přestože korunován v Praze byl až jako třináctiletý.

Za nezletilého panovníka rozhodoval zemský sněm, na obranu jeho dědických nároků vystupovala matka. Mladý král vzbuzoval velké naděje. Šok proto v listopadu 1457 vyvolala zpráva o jeho náhlém úmrtí. Bylo mu 17 let. Okamžitě se objevily spekulace o možné otravě. Dnes na základě provedeného ohledání jeho kosterních pozůstatků víme, že král Holec (jeho další tradované označení) trpěl leukémií. Následovala vláda Jiřího z Poděbrad a posléze nástup rodu Jagellonců, který v českých dějinách zastupují králové Vladislav II. a Ludvík I. Poté co Ludvík nečekaně zahynul v srpnu 1526 v bitvě u Moháče, přiblížila se trvalá (přesněji 392 let trvající) vláda Habsburků z českého trůnu. Dvě předcházející dějinné epizody habsburské vlády byly sice krátké a přerušované, ale shodně přinesly dva poznatky: Habsburkové měli o českou korunu dlouhodobý a nepolevující zájem, který časem podpořili přímými příbuzenskými – vazbami na Přemyslovce i Lucemburky.

Rok 1526 bývá často vykládán jako začátek ztráty české samostatnosti. Dá se na něj ale dívat také jako na vstup českých zemí do širšího evropského prostoru? K historickým mýtům se ještě dostaneme, ale zajímá mě právě tento okamžik.

Především je třeba si uvědomit, v jaké politické situaci se tehdy střední Evropa nacházela. Poté, co smrtí krále Ludvíka Jagellonská tato dynastie vymřela, stanula česká šlechta před stejnou dějinnou výzvou jako o dvě století dříve – zvolit nového krále. Tentokrát ovšem za zásadně odlišných podmínek. Evropu totiž bezprostředně ohrožovala Osmanská říše. Bitva u Moháče ukázala, jak silná turecká armáda je, a po porážce uherského vojska se zdálo, že jí už téměř nic nestojí v cestě. České království si dobře uvědomovalo, že samo takovému nebezpečí čelit nedokáže. Potřebovalo mít proto ve svém čele panovníka, který by byl schopen zajistit účinnou obranu a mohl se současně spolehnout na širší podporu spojenců. Jinak hrozilo, že se české země stanou vstupní branou osmanské expanze do západní Evropy.

Svou roli hrály samozřejmě i tradiční zájmy české aristokracie. Ta si přála panovníka dostatečně silného, aby ubránil zemi proti Turkům, ale zároveň ne natolik mocného, aby ohrozil její privilegia. Právě o těchto podmínkách se při každé panovnické volbě vedla tvrdá jednání. Pokud jde o samotný rok 1526, pak úvaha o české roli v širší evropské návaznosti je zcela na místě. Ano, právě tehdy vznikl zárodek mnohonárodnostního středoevropského soustátí, které v různých podobách (tj. územním rozsahu i politické definici) existovalo až do roku 1918. České země, Uherské království i rakouské země spojila osoba společného panovníka. Šlo o personální unii, která se postupně proměnila ve státní útvar ovlivňující zásadním způsobem vývoj celého kontinentu až do počátku 20. století. Rok 1526 nelze interpretovat jako začátek oslabování a postupné ztráty české samostatnosti. Měl by být vnímán spíše jako okamžik, kdy se české země staly součástí jednoho z nejvýznamnějších mocenských útvarů v dějinách Evropy.

Co vlastně Habsburky drželo u moci po tolik staletí? Byla to armáda, víra, tradice? Nebo ono známé heslo „Ať vedou války jiní, ty, šťastné Rakousko, se žeň“? Co bylo podstatou jejich úspěchu?

Když se na dějiny Habsburků podíváme s jistým potřebným odstupem, zjistíme, že jejich úspěch nestál jen na sňatkové politice. Ta byla samozřejmě významnou, ale nikoli výhradní součástí celkové strategie. Pro vládnoucí rody představovala mnohdy nejrychlejší a nejbezpečnější cestu k rozšíření moci a vlivu, získání nových území a vytvoření pevných spojeneckých vazeb. Troufám si ale tvrdit, že důležitou roli sehrály i další okolnosti – pragmatismus a také víra v předurčenost. Počátky rodu byly velmi skromné. Habsburky dějiny poprvé zaznamenaly jako hraběcí rod sídlící na hradě Habichtsburg (= Jestřábí hrad, později nazývaný Habsburg) v hrabství Aargau (nynější součást Švýcarska). Hrad tu stojí dodnes, ale na první pohled nijak zvlášť neoslňuje ani nezaujme. Není to monumentální sídlo, ale spíše nenápadná opevněná stavba, kterou dnešní návštěvník začne vnímat trochu pozorněji, když si uvědomí, že právě toto místo dalo jméno celé dynastii a že právě zde začíná její příběh.

V něm došlo k zásadnímu obratu v roce 1273, kdy byl Rudolf Habsburský překvapivě zvolen římským králem. Pro rod, který ještě o pár let dříve patřil mezi venkovskou šlechtu, to znamenalo doslova pohádkový vzestup. Rudolf se stal jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejší Evropy, což Habsburkům umožnilo vstup mezi skutečné mocenské hráče. Brzy se ukázalo, že dokáží být i mimořádně pragmatičtí. Krásným příkladem toho je slavné Privilegium Maius. Ve 14. století oznámil tehdejší vévoda Rudolf fantastický nález historických listin potvrzujících Habsburkům mimořádné postavení v rámci Svaté říše římské – prakticky na úrovni kurfiřtů ( tj. volitelů římského krále). Dokument jim dále přiznával dědičné držení rakouských zemí a výsadu užívat do té doby neznámý titul arcivévody. Již Rudolfovi současníci nepochybovali o tom, že se jedná padělek, jehož sepsání inicioval sám vévoda Rudolf. Rozhodně nebyl prvním ani posledním šlechticem doby středověku, který takto usiloval o vylepšení rodokmenu a posílení svého postavení.

Pozoruhodné ale v tomto případě je, jak se podařilo obsah dokument prosadit do politické reality, tím ho vlastně obhájit a učinit ho přijatelným. Titul rakouského arcivévody se tak stal nedílnou součástí habsburské tradice a rakouské země se staly rodovými državami předávanými z generace na generaci. Je to názorný příklad habsburského pragmatismu. Tam, kde jiní viděli překážku, Habsburkové našli výhodu. Když se pak k tomu ještě přidaly další „drobnosti“ – jako například šťastná ruka při volbě spojenců, ochota riskovat a houževnatost, byly dány předpoklady k ovládnutí velké části Evropy. Úspěch byl výsledkem spojení mimořádně příznivých historických okolností, velmi racionální politiky a schopnosti neotálet a využít vhodnou příležitost, když se naskytla.

Když se mluví o Habsburcích, nejčastěji zaznívají jména jako Marie Terezie, Rudolf II. nebo František Josef I. Které méně známé osobnosti rodu podle vás ve skutečnosti zásadně ovlivnily evropské dějiny? A která z nich nejlépe vystihuje podstatu habsburské dynastie?

Habsburkové se v minulosti pokládali za dědice burgundského odkazu. To nebylo jen prázdné gesto. Ve středověku představovalo Burgundské vévodství jedno z kulturních center Evropy, které dbalo o rozvoj umění, vzdělanosti i dvorské kultury. Když se Habsburkům podařilo výhodným sňatkem získat burgundské dědictví, znamenalo to mnohem víc než jen územní expanzi (zisk nizozemských provincií). Převzali totiž také odpovědnost za jeden z nejvýznamnějších a nejprestižnějších rytířských řádů – Řád zlatého rouna. jehož velmistrem zůstává hlava rodu i v současné době.

Mezi méně připomínané osobnosti tzv. arcidomu patří určitě Fridrich III., který vytvořil předpoklady pro další mocenský vzestup rodu (a to i oficiálním užíváním některých ustanovení zmíněného Privilegia Maius). V roce 1452 byl jako poslední císař Svaté říše římské korunován papežem v Římě. Ve výčtu osobností musíme uvést také z našeho domácího pohledu významného Ferdinanda I., tedy právě onoho panovníka, který svým nástupem na český trůn a zahájil téměř 400 let trvající habsburskou vládu. Mezi nejvýznamnější postavy habsburského domu patří ale také bezpochyby zmíněná Marie Terezie, která byla de facto poslední Habsburkovnou. S jejím otcem zemřel v roce 1740 zemřel poslední mužský dědic rodu a její smrtí pak o 40 let později vymřeli Habsburkové také po přeslici. Sňatkem 18leté arcivévodkyně Marie Terezie a 27letého lotrinského vévody Františka Štěpána byly ale již v roce 1736 položeny základy nové habsbursko-lotrinské dynastie. Přesto dnes všechny potomky tohoto manželského páru běžně označujeme jednoduše jako Habsburky. Marie Terezie je byla naprosto výjimečnou postavou 18. století, a to i z čistě českého pohledu. I nadále totiž zůstává jedinou ženou, která stála v čele naší země, a to dokonce po čtyři desetiletí! Navíc v dobách, kdy bylo postavení ženy v porovnání se současností nesrovnatelně komplikovanější. Jsem přesvědčen, že před jejími schopnostmi nezbývá než smeknout. Byla rozhodně vladařkou, která mohla být inspirací mnoha svým mužským panovnickým kolegům.

A samozřejmě nelze opomenout Rudolfa II., za jehož vlády se Praha stala jedním z kulturních a intelektuálních center Evropy. Je ale třeba připomenout, že Rudolf neuvažoval v definici národního cítění, jak je chápeme dnes. Tyto pojmy získaly na významu až o několik století později. Rudolf vnímal svou říši jako celek, nikoliv tedy primárně jako soubor jednotlivých národních států. Pro férovost musíme zmínit, že pokud bychom se neomezovali pouze na rakouskou rodovou Habsburského domu, museli bychom připomenout také Karla V., jednoznačně jednu z největších osobností evropských dějin. Jako římskoněmecký císař a španělský král ovlivňoval politiku prakticky celého tehdejšího světa. Stejně významný byl jeho syn Filip II., který vládl vedle evropských dědičných držav, také rozsáhlým zámořským koloniím.

V tomto historickém přehledu bychom měli uvést ještě dva panovníky. Prvním je císař a český král Ferdinand V., pro kterého se Pražský hrad a zámek v Zákupech staly na 28 let milovaným domovem poté, co se v roce 1848 vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Češi rádi vzpomínali zejména na jeho českou královskou korunovaci v roce 1836. Ta byla totiž vůbec poslední, která se v Praze konala. A to i napříč tomu, že monarchie existovala ještě dalších 82 let. A na závěr nelze nezmínit Karla I., posledního rakouského císaře a uherského a českého krále (jako poslední český král bývá uváděn coby Karel III. pozn. red.). Jeho výjimečné postavení v řadě panovníků je dnes dáno i tím, že byl 3. října 2004 prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného. Máme tak dva české panovníky, kterým se dostalo mimořádného uznání ze strany katolické církve: přemyslovského knížete svatého Václava a blahoslaveného habsburského krále Karla I.

Dnes je asi nejviditelnějším členem rodu Eduard Habsburg, který působí jako popularizátor habsburské historie. Hlavou rodu ale není. Jak vlastně může dynastie existovat dál, když už více než sto let nevládne? Čím si vysvětlujete, že Habsburkové dodnes vyvolávají tak silnou fascinaci?

Na to je potřeba odpovědět malou historickou odbočkou. Rok 1918 přinesl konec habsburské monarchie. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a na jeho troskách vznikly národní státy – Československo, Rakousko, Polsko, Maďarsko a další. Každý z nich měl k bývalému panovnickému domu trochu jiný vztah, což bylo dáno jednak individuální historickou zkušeností, a pak také tím, jak se optikou nové situace nahlíželo na dějinný odkaz monarchie a někdejší panovnickou dynastii – byť již jen v rámci historické kartografie. Habsburkové rokem 1918 přirozeně nepřestali existovat. Skončila doba císařství, nikoliv ale samotná dynastie. Mnozí její členové zůstávali – pokud to bylo možné – veřejně činní i ve změněných podmínkách. Zajímavý je tzv. Habsburský zákon přijatý v roce 1919, který rod zbavil panovnických práv a umožnil jim pobyt v Rakousku jen po vzdání se nároků na trůn, přičemž zároveň převedl majetek bývalého panovnického domu na stát.

Když byl na konci první světové války poslední rakouský císař, uherský a český král Karel I. nucen vzdát se vlády, nikdy tento krok nerozšířil o rezignaci na svá dynastická práva. V listopadu 1918 pouze oznámil, že se nebude nadále podílet na výkonu vládních pravomocí. V těchto formulacích je dost podstatný rozdíl. Znamená to totiž, že císař sice přestal být aktivní hlavou státu, i nadále si ale ponechával nezpochybnitelný právní nárok na koruny zemí, v nichž je jeho rod v minulosti legitimně získal a on na základě toho mohl nastoupit v roce 1916 na trůn. Nová rakouská vláda následně prohlásila, že v důsledku jeho postoje už nemůže zaručit v zemi bezpečnost jemu ani jeho rodině. Nad Evropou se tehdy vznášel přízrak osudu ruské carské rodiny, jejíž členů bylo zavražděno bolševiky. Nikdo si nemohl být jistý, kam až se může poválečná atmosféra atakovaná revolučními náladami vyhrotit.

Císařská rodina proto pod britskou ochranou opustila Rakousko a přechodné útočiště nalezla nejdříve ve Švýcarsku. Odsud se pak Karel I pokusil v březnu a v říjnu 1921 obnovit svou vládu v Uhrách. Oba pokusy ale skončily neúspěchem. Znepokojené vítězné mocnosti krátce na to rozhodly internovat monarchu s manželkou, dětmi a malým doprovodem co nejdál od jejich domova. Volba padla na Madeiru. Na tomto ostrově věčného jara bylo ale poslednímu císaři dopřáno jen pár měsíců života. 1. dubna 1922 zde zemřel na zápal plic. Místo posledního odpočinku našel v místním kostele Nossa Senhorado Monte. A spočívá zde stále.

Hlavou rodu se následně stal císařův nejstarší syn Otto, tehdy desetiletý. Do jeho zletilosti rozhodovala v rodinných věcech formálně císařovna Zita, která se soustředila především na Ottovu výchovu a zachování rodové tradice. Do rakouského veřejného politického dění se někdejší korunní princ zapojil ve třicátých letech - a to právě ve chvíli, kdy se Adolf Hitler připravoval připojit zemi k Německu. Otto naléhal na vládu, aby se nacistům postavila na odpor a současně deklaroval svou připravenost ujmout se v případě nutnosti vedení státu. Pro Hitlera se tím stal úhlavním nepřítelem. Po anšlusu na něj byl proto vydán zatykač. Oto byl nucen hledat exil ve Spojených státech, kde se snažil získat podporu pro obnovení svobodného rakouského státu.

Po druhé světové válce se zpočátku zdálo, že vše zůstane při starém. V Rakousku tak zůstával i nadále v platnosti Habsburský zákon (na zvláštní prosbu Sovětského svazu se na tomto stavu nic nezměnilo ani po roce 1955), který členům dynastie, pokud se nevzdali nároků na trůn, zakazoval vstup do země, průjezd zemí a jakýkoli pobyt na jejím území. Státní úřady nepřestaly zadržovat veškerý rodový majetek, včetně soukromých fondů (vyvlastněn nebyl pouze majetek zapsaný jako ryze osobní). Rakouská veřejnost se stále obávala, že by návrat Habsburků mohl otevřít otázku restitucí někdejšího císařského jmění. Otto Habsburský tak zůstal i nadále ve vyhnanství a situaci se rozhodl vyřešit teprve v roce 1961, kdy podepsal formální zřeknutí se dynastických práv. Přestože tím splnil zákonem stanovenou podmínku, dokázala nepřátelsky laděná politická reprezentace stojící tehdy v čele země ještě dlouhých pět let zdržovat vydání Ottova rakouského pasu. Až v roce 1966 mohl tedy konečně zcela legálně vstoupit na rakouskou půdu.

Císařovna Zita, která se v roce 1962 usadila ve švýcarském městečku Zizers, s tímto synovým krokem zásadně nesouhlasila a sama za sebe jej i nadále odmítala. Mnohdy však šokovala zatvrzelost a nedostatek empatie představitelů Rakouské republiky. Když v roce 1971 zemřela císařovnina dcera Adelheid, neumožnily úřady 79leté matce vstup do města Tulfes nedaleko Innsbrucku, aby zde na poslední cestě mohla doprovodit své druhorozené dítě. Otto se začal angažovat v politice a postupně se stal jednou z nejvýraznějších evropských osobností. V letech 1979 až 1999 byl za bavorskou CSU poslancem Evropského parlamentu, kde podporoval bližší spolupráci evropských států a zasazoval se za zájmy zemí střední a východní Evropy. A to je podle mě velmi důležitý moment. Habsburkové po roce 1918 přestali být vládnoucí dynastií, ale nezačali žít v ústraní. Jen změnili způsob svého veřejného působení. Zatímco dříve ovlivňovali dění z vrcholu hierarchicky uspořádané společenské pyramidy, ve druhé polovině 20. století se zapojily do diplomatických a politických veřejných aktivit.

A v současnosti tomu je jak?

Současnou hlavou rodu je starší syn arcivévody Otty - Karel Habsbursko-Lotrinský (nar. 1961), který byl na sklonku minulého století tři roky poslancem Evropského parlamentu za Rakouskou stranu lidovou. Poslední roky ale působí jako konzultant a  prorazil jako podnikatel v oblasti medií. Je spoluvlastníkem a akcionářem známé nizozemské mediální skupiny provozující několik komerčních rádií a hudební televizní stanici. Podíly má také v soukromých rozhlasových stanicích v Rakousku a Bulharsku. Na Ukrajině zase nedávno investoval do celoplošné rozhlasové sítě.

Eduard Habsburg, kterého jste již zmínil, zastává v rámci rodiny poněkud jinou roli. Je skutečně velmi aktivní na sociálních sítích, ale stejně jako jeho otec – arcivévoda Michael Koloman (bývalý velvyslanec Suverénního řádu maltézských rytířů v Maďarsku) – pořádá také přednášky, vystupuje na konferencích a účastní se debat o rodinné historii a významných Habsburcích minulosti. Je také uznávaným spisovatelem a členem akademické obce. Soukromě podporuje množství aktivit a projektů katolické církve. Myslím, že jeho erudice umožňuje rodině vyjadřovat se k určitému okruhu témat i v odborných kruzích. Nejvýraznějším současným influencerem ale není, na tento titul by mohli aspirovat jiní dva jeho bratranci.

Současný korunní princ habsburského rodu je 29letý Ferdinand Zvonimír (jméno Zvonimír dostal po chorvatském králi z 11. století na památku toho, že se jeho rodiče poznali v 90. letech v Chorvatsku), který působí jako profesionální závodní jezdec. Za francouzský Alpine Endurance Team jezdí v kategorii šampionátu FIA World Endurance Championship a v evropském seriálu European Le Mans Series startuje s týmem Nielsen Racing. Stále nezadaného mladého muže sledují na sociálních sítích desítky tisíc fanoušků. Pro mnohé je úspěšným představitelem generace, která si dokázala jít za splněním svého snu a leccos pro to obětovala. Ferdinand se na veřejnosti chová spíše nenápadně a působí skromně. Jeho první návštěva Prahy před několika lety byla zcela utajena a přišlo se na ni až ve chvíli, kdy se na arcivévodově facebookovém účtu objevila fotografie, na níž si připíjí pivem ve známé pražské restauraci. To už ale měl za sebou procházku po Karlově mostě a prohlídku katedrály sv. Víta, kam si podle všeho koupil vstupenku jako každý jiný návštěvník. I když je zde pochována celá řada jeho předků...

Skutečným fenoménem sociálních sítí se v roce 2023 nicméně stal tehdy dvacetiletý Seraphim Habsburg-Lothringen, který se narodil a dosud žije v Bavorsku, patří ale k toskánské rodové linii Habsbursko-lotrinského domu. Během Oktoberfestu před třemi lety vzbudil celosvětovou pozornost, když se na sociálních sítích objevilo virální video, na kterém obsluhoval v jednom z festivalových stanů. Během velmi krátké doby dosáhl záznam přes 30 milionů shlédnutí a mladík byl označen za „nejhezčího muže Wiesnu“ (lidový název pro největší pivní slavnost – pozn. red.). Brzy se vysvětlilo, že nejde o číšníka, ale že tento pra-pravnuk císaře Františka Josefa I. pracuje na pozici manažera obsluhy. A kromě toho že je také příležitostným hercem a kondičním trenérem. Úspěch ale zaznamenal i v modellingu. Jeho účet na TikToku má v současnosti 4,9 milionu lajků a téměř 70 tisíc stálých sledujících, pro které Seraphim pravidelně přidává příspěvky. V  loňském roce ho britský společenský časopis Tatler dokonce označil za evropského aristokratického idola a „Prince Charming“ (princ na bílém koni – pozn. red.).

To jsou dva transparentní důkazy toho, že Habsburkové jsou stále „in“! Myslím si, že přetrvávající fascinace Habsburky nestojí ale jen na konkrétních osobnostech. Tato rodina představuje něco, co je v dnešním světě velmi vzácné – přirozenou kontinuitu. Habsburkové mají za sebou bezmála tisíciletou historii. let A právě tento rozsah a vše, co v sobě skrývá a přináší, je jedním z důvodů jejich popularity.