Téměř 70 procent účastníků rozsáhlého evropského průzkumu hodnotí Evropskou unii negativně a mluví o všeobecném úpadku nebo ztrátě normality. Skepticismus je ...
Cambridgeský profesor Jason Arday byl plagiátor, o svém životě bájil až groteskním způsobem, jeho k vydání přichystaná autobiografie byla zjevně plná výmyslů. A teď je mrtvý. Velmi pravděpodobně vlastní rukou (v době vzniku těchto řádků to nebylo oficiálně potvrzeno), podle britských médií měl v den smrti zanechávat přátelům hlasové zprávy a svěřovat se v nich, že už nemůže dál. Debaty a spory o Ardayově aféře ale pokračují, otázkou dne se zdá být: Kdo ho zabil?
Aktivní tábor věřících v to, že se stal nevinnou obětí mediálního atentátu, vidí jednoznačné viníky v lidech, kteří proti Ardayovi „rozpoutali kampaň“. Jeho prohřešky prý zveličovali, smlsli si na něm, protože je černoch. A jistě, mezi tou spoustou lidí, kteří se o Ardayovu skandálu vyjadřovali, byli i takoví. Viděli především jeho barvu kůže. Jeden z nejzásadnějších odsudků pokřiveného akademického systému, v němž nešťastný Arday mohl uspět a být nekriticky veleben, napsal americký černošský novinář Tyler Austin Harper. V dalším textu, publikovaném už po smrti bájivého akademika, ale zdůraznil: „Když se slavný bílý muž dopustí chyby, publikum jeho omyly a přestupky správně vykládá jako individuální selhání. Když se téhož dopustí známý černoch, udělá se kolem jeho chyb spektákl, kterým se má doložit méněcennost celé jeho rasy.“ Pro všechny, kdo se o Ardayovi kriticky či výsměšně vyjadřovali, to neplatí, zdaleka ne. Ale jistě se mezi nimi našly hlasy, v nichž tahle zlovolná žízeň zněla.
Lidé, kteří o skandálu referovali a komentovali ho, Ardaye popisují jako jiný typ oběti. Oběť systému současného západního vysokého školství nebo některých jeho výsečí, v nichž se snoubí hluboký cynismus a performance ctnosti. Ten systém měl rezignovat na byť jen zdání meritokracie, místo toho nastolil ideologický dohled a mocensky udržovanou nadvládu konformního průměru. Vytvořil podmínky pro to, aby v něm mohli stoupat fabulátoři Ardayova typu. Vystavoval ho jako maskota, aplaudoval mu a proti snahám Ardaye demaskovat mocensky zasahoval. Taky na něm viděl jenom barvu kůže. Neočekával od něj nic jiného než to, že bude černý, nevznášel vůči němu žádné nároky, což prezentoval jako projev vstřícnosti, empatie, inkluze… Stejně tak je ale možné tu okázalou přízeň systému vnímat jako výraz implicitního opovržení. Nic od tebe nechceme, za všechno ti zatleskáme, k lidem jako ty nemá význam přistupovat jinak. „Mysleli si Ardayovi spojenci, že si toho (jeho lhaní – pozn. aut.) nikdo nevšimne? Že ty, kdo si všimnou, bude možné donekonečna zastrašovat a přinutit ke zdvořilému mlčení? Že to bude pro Ardaye příjemná zkušenost, až bude popíjet sherry ve společenské místnosti Jesus College a čekat přitom na chvíli, kdy všechno praskne? Ti, kdo ho do takové situace postavili, byli krutí a bezcitní. Jako kdyby vzali vychrtlé churavé dítě, řekli mu, že může létat, a vystřelili ho z kanonu. Nebyli to novináři, kdo Ardaye do kanonu nacpal a zapálil doutnák. Jejich prostřednictvím jednala přitažlivost zemská,“ napsal v magazínu The Atlantic Graeme Wood.
Opisování a vymýšlení si je v akademickém světě jistě nepřijatelné a trestuhodné. Spravedlivým trestem za ně ale není smrt. Ano, Arday se „potrestal“ sám, akt sebevraždy se navíc vždycky vzpírá úhledné interpretaci, jasným kauzalitám a určení (spolu)viny. Spojitost mezi Ardayovým rozhodnutím skončit a mediální smrští, která se kolem něj rozpoutala, je ale, myslím, nesporná. Měl tu smůlu, že se z něj stal hromosvod vší frustrace, již vývoj posledních let vyvolal, zosobnění problému daleko přesahujícího jeho osobu i univerzitu v Cambridge, kde působil. A také ho potkal osud všech obětí masově vynášeného on-line rozsudku – těch provinivších se stejně jako těch obviněných neprávem a třeba i ze zlého úmyslu. V očích lidí lačnících po krvi se z něj stal povolený cíl, na němž je možné to svoje puzení vybíjet a mít při tom pocit morálního ospravedlnění. Lidé vedení tímto motivem a další zmrzačené duše na zprávu o Ardayově smrti reagovali nadšenými komentáři o „pohádce s dobrým koncem“.
Syndrom podvodníka
Arday podváděl a vymýšlel si, asi to ale nebyl náturou typický podvodník. Člověk, který se světem vědomě hraje nějakou hru, nachází potěšení v tom, jak ho obelstil, dokáže „kreativně“ reagovat na každou situaci tak, aby z ní něco vytěžil, má pro ni připravenou novou nehoráznou lež nebo překvapivý tah, jenž mu nějakým nečekaným způsobem opět přinese zisk. Neměl by důvod zabíjet se, kdyby byl takový. I z toho skandálu a odhalení přece mohl nějak těžit, kdyby na to měl žaludek. Byl by po něm veřejně daleko známější než kdy předtím. Mohl by se spolehnout na to, že jeho zapálení obhájci vytrvají po jeho boku a budou se ho dál hlasitě zastávat. Nezbývalo by jim nic jiného, ve vřavě kulturních válek není nic horšího než uznat chybu. Je lepší sveřepě trvat na svých omylech, byť by to působilo sebetrapněji. Ardayovu k vydání přichystanou autobiografii by nakladatelství asi stáhlo, kdyby ale náhodou ne, dost by na knize vydělal. V každém případě mohl za pár let napsat svůj další životopis, mohl by se jmenovat „Jak jsem všechny ty pitomce vodil za nos“. Byl by to hit. Mohl na to navázat řadou štědře honorovaných přednášek a setkání se čtenáři, které by prošpikoval všelijakými veselými historkami ze života akademického hochštaplera – podobně to udělal třeba akciový podvodník Jordan Belfort, předobraz hlavní postavy známého filmu Vlk z Wall Street.
Jenomže Arday nebyl ten typ. Podobně jako spousta jiných lidí budoval nějaký svůj veřejný obraz, jenž se stal jeho životním dílem a přes jeho až extravagantní lživost mu asi v nějaké míře i věřil. Podařilo se mu proniknout, kam nepatřil. Byl to vetřelec-impostor. O tzv. impostor syndromu, syndromu podvodníka, se v posledních letech hodně píše. O nezvládnutelném a někdy i paralyzujícím strachu, že člověk bude na své společenské pozici odhalen jako vetřelec, přestože se v reálu nikam nevtíral, má pro svou práci třeba i vysokou kvalifikaci, dělá ji dobře a svět to uznává. A stejně se pochybností nemůže zbavit. Impostor syndrom se většinou a pochopitelně tematizuje osvětovým způsobem – jako překážka, kterou život nespravedlivě postavil do cesty lidem, kteří žádní vetřelci a podvodníci nejsou. Ale třeba nás tím pocitem nepatřičnosti a nezaslouženosti, jejž v nějaké mírnější podobě – ve snech, v občasných návalech pochybností a podobně – zná mnoho z nás, život nechce jen bezúčelně trápit. Třeba jím něco vypovídá o povaze existence. Zvlášť v těch sférách, jež nabízejí možnost se životem prožvanit, pokud k tomu má člověk odpovídající kvalifikaci a správné cévéčko. Chce něco sdělit o inherentní „fejkovosti“ takového způsobu bytí.
Arday byl impostor. A taky v reálu zažil hrůzu, jíž syndrom podvodníka straší lidi, které postihne. Byl odhalen. Ne proto, že si – podobně jako mnozí ostatní – „tak trochu“ vymýšlel. Ale proto, že to dělal velmi neopatrně a kompulzivně, s až sebezničující grandiózností. Britský autor Sam Kriss to ve svém hojně čteném a velice sžíravém textu napsaném po Ardayově smrti popisuje jako něco snad až obdivuhodného: „Vy takhle nelžete. Vaše bludy jsou drobné a zanedbatelné věci. ‚Jsem dobrý člověk.‘ ‚V posteli jsem uspokojivý.‘ ‚Lidi, kteří mě nemají rádi, ve skutečnosti jen žárlí.‘ Fabulovat tak jako Jason Arday vyžaduje velikost duše. Je potřeba prometheovský duch, aby se člověk rozhodl vytvořit sám sebe znovu a z ničeho, skutečná odvaha vsadit celou svou bytost na lež, kterou je tak snadné vyvrátit.“
Na každého dojde
Popsat Ardaye jako Promethea (nebo Ikara) je jistě provokativní, je v tom také i jakási rozhořčená a v něčem lyrická logika. Ano, měřítkem a bezuzdností svých fabulací byl Jason Arday výjimečný. Ale v tom nejdůležitějším naprosto všední. Byl jedním z mnoha, kdo měli tu smůlu, že se z nich na nějakou dobu (v Ardayově případě dost dlouhou) stala „hlavní postava internetu“. Vcucla ho mašinerie on-line diskurzu a zpracovala ho obvyklým způsobem. Nerozlišuje přitom mezi lidmi, kteří se něčím skutečně provinili, a těmi, jejichž směrem se jen zaměřily zraky nějakého nepřejícího internetového fízla. Ti první mají jen tu nevýhodu, že nemohou najít oporu ve vědomí vlastní neviny, bránit s jeho pomocí svou osobnostní integritu, která se stala cílem nelítostné agrese. Arday byl dalším z těch, kdo se upnuli ke „kurátorování“ vlastního veřejného obrazu, a někdo ten obraz vzal, rozbil ho na kusy a místo něj vytvořil obraz jiný, na jehož podobu už ten zobrazovaný nemá nejmenší vliv – může jen v panice sledovat, jak vyvstává z mlh virtuálního světa. Existuje asi nějaká kvantitativní hranice, za níž se všechny kritické články, statusy a komentáře na sociálních sítích kvalitativně promění. Stane se z nich monolit, který svou vahou člověka a jeho život drtí, někdy ho i zabije – ani v tomhle ohledu Arday nebyl první. Ta mašinerie diskurzu má vlastní vůli, lidé, kteří do ní jsou zapojeni, ji nemohou omezit a usměrnit, aby odpovídala jejich představě přiměřenosti, i kdyby chtěli. Dost často nechtějí. Sami jsou tou mašinerií zpracováni, je těžké a možná svatouškovské po komentujících chtít, aby měli na paměti, že člověk, o němž se vyjadřují, je reálná bytost, že je například taky smrtelný. Existují v prostředí nastaveném tak, aby právě tohle vědomí potlačovalo, aby uvnitř něj přiměřenost neexistovala a nebyla z principu možná.
Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. Nesuďte a nebudete souzeni. Tyhle dva výroky z evangelií občas proniknou do veřejné debaty. Nezřídka je vytáhnou lidé, na něž právě něco prasklo. A oni se snaží okřiknout svoje kritiky z pozice morální převahy. Ty věty ale, myslím, nejsou rámovány především morálně. Neříká se v nich: Nesuďte, protože byste tak mohli ublížit nevinnému. Ale: Nedělejte to kvůli sobě, může vás to nějak změnit. A jednou se třeba budete zpovídat před vševědoucí a vševidoucí autoritou a vzpomínka na vlastní kategorické soudy se v tu chvíli bude zdát bolavě usvědčující. Tu autoritu, k níž odkazují slova z Bible, v životech lidí vystřídala jiná. Je také skoro vševidoucí a vyjadřuje jakýsi kolektivní soud lidí k ní připojených a přesvědčených o její vševědoucnosti. Není možné se jejímu soudu vyhnout, když si usmyslí. Ale je v lidských silách nepouštět ji příliš do sebe, nesplynout s ní, neakceptovat její vnímání a měřítka. Aby člověka nemohla roztrhat i zevnitř, až přijde ta nevyhnutelná chvíle, kdy se proti němu obrátí a ukáže na něj: Jsi na řadě.
00:01
