Mezinárodní olympijský výbor vyloučil ukrajinského skeletonistu Vladyslava Heraskevyče, jelikož odmítl odložit svou přilbu s ukrajinskými sportovci, kteří zemřeli během ruské invaze na Ukrajině.
Foto: Snímek z videa ukrajinského sportovce.
1
Ve filmu Vrtěti psem z roku 1997 poradci amerického prezidenta zahájí fiktivní válku, aby odvrátili pozornost od jeho sexuálního skandálu. Shodou náhod po ...
Na konci prvního týdne letošních XXV. zimních olympijských her se strhl skandál, který přitom má svůj nepochybný morální rozměr: ze soutěží byl rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru vyloučen ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevyč, jelikož odmítl odložit svou přilbu, na níž měl vyobrazeny ukrajinské sportovce, kteří zemřeli v průběhu uplynulých čtyř let během války po ruské invazi na Ukrajinu. MOV sportovcovu přilbu vyhodnotil jako neadekvátní politické gesto, které prý je v rozporu s Olympijskou chartou. Heraskevyč se proti rozhodnutí chce odvolat. Kromě toho by byl býval mohl soutěžit: stačilo vyměnit přilbu. Leč to sportovec odmítl s tím, že někteří mrtví byli jeho přátelé či známí a že je potřeba si i připomínáním jejich zbytečných úmrtí znovu uvědomovat, jaké zvěrstvo se na Ukrajině odehrává. Předsedkyně MOV Kirsty Coventryová před kamerami dokonce plakala, že si samozřejmě přála, aby Heraskevyč mohl závodit, jenže je to paličák. Vše se událo ani ne dva týdny před oficiálním čtvrtým výročím ruské invaze.
Dlužno podotknout, že nejde o nový problém v dějinách olympiád – příběhů, kdy se politika proplétá se soutěžemi, je mnoho a dopadly všelijak, takže MOV má důvod potlačovat přímou politiku před kamerami, a dokonce i tvrdit, že ochraňuje sportovce. Namátkou několik velmi známých olympijských politických story: roku 1936 v Berlíně vyhrál čtyři zlaté černý Američan Jesse Owens, samozřejmě k veliké nelibosti německého kancléře Adolfa Hitlera, který černochy považoval za podřadnou rasu. Hitler mu odmítl podat ruku, setkat se ním, Owens na stupních vítězů, na rozdíl od jiných sportovců, nehajloval. Roku 1968 v Mexiku vztyčili svou zaťatou pěst k nebi američtí atleti Tommie Smith a John Carlos, aby tak podpořili černošskou komunitu a protestovali proti rasismu a diskriminaci v USA. Byli za to vyloučeni z olympijské vesnice a doma potom popotahováni. Na téže olympiádě Věra Čáslavská předvedla svůj tichý protest proti okupaci Československa – na stupních vítězů, kde stála na prvním místě spolu s reprezentantkou Sovětského svazu, při přehrávce sovětské hymny odvrátila pohled... a pak už nikdy nesměla závodit. Nejmohutnější vstup politiky do olympiád byl samozřejmě případ letních her v Moskvě a Los Angeles, kdy si oba soupeřící světové bloky navzájem odmítly přijet. (Pouze zimní Sarajevo mezitím bylo navštíveno všemi.) Heraskevyč tedy nevstoupil na novou půdu, reakci musel čekat, věděl, že riskuje.
Na druhou stranu tímto krokem MOV zvýraznilo to, co si v Evropě neradi přiznáváme. Ačkoliv se nějakou dobu zdálo, že válka na Ukrajině může mít celosvětový dopad, stávajícím zabetonováním konfliktu se jenom potvrdilo to, že jde o evropskou záležitost, kterou jinde nemusejí vnímat tak vyhroceně jako my. Když se vloni Kirsty Coventryová – olympijská vítězka z Athén 2004 a Pekingu 2008 v plavání na znak na 200 metrů – stala předsedkyní MOV, šuškalo se, že coby Zimbabwanka bude k Rusku vstřícnější než její evropští protikandidáti, které porazila. Coventryová klame výzorem: je to bílá žena, ale skutečně je z Afriky. Svých lepších vyhlídek si po jejím loňském zvolení byl samozřejmě vědom také Vladimir Putin, který jí urychleně poslal blahopřání. Něco jiného je postavení Ruska v Mezinárodní federaci ledního hokeje, jejíž francouzský předseda Luc Tardif – zvolený do funkce v roce 2021, tedy před invazí – drží pevně a nekompromisně evropský směr a nehodlá Rusku nijak ustupovat. Jak by situace v hokeji vypadala, kdyby federaci dál vedl Tardifův předchůdce, Švýcar René Fasel, který měl s Putinem vždy výtečné vztahy a na Rusko držel, se můžeme jenom dohadovat. Ale i na tom vidíme, že sport samozřejmě je politika a že MOV si přece jen lže do kapsy, když chce mít hry apolitické. Prostě to nejde, třebaže je pochopitelná snaha o prevenci a ochranu sportovců (třeba aby je, jako Čáslavskou, nikdo doma nepostihoval).
Nu a pak tu je samotný text Olympijské charty. V oficiálním překladu Českého olympijského výboru z roku 2023 se slovo politický vyskytuje v různých pádech dvanáctkrát. Většinou je jeho výklad jednoznačný – jako v oddíle Základní principy olympismu v jeho pátém bodě (ačkoliv se netýká jednotlivců, ale organizací): „Majíce v patrnosti, že sport se uskutečňuje v rámci společnosti, sportovní organizace spadající do olympijského hnutí uplatňují politickou neutralitu.“ Co si ale počít s následujícím šestým bodem? „Požívání práv a svobod stanovených v této Olympijské chartě bude zajištěno bez jakékoli formy diskriminace, jako je diskriminace na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnosti nebo společenského původu, majetku, původu nebo jiného postavení.“ Lze jej přece vykládat i tak, že nemožnost soutěžit s přilbou, jakou si připravil Heraskevyč, je diskriminace na základě jeho politického přesvědčení. Takto sporných míst je v Olympijské chartě (alespoň v jejím českém překladu) více.
Na případ ukrajinského skeletonisty lze samozřejmě nahlížet z více stran, faktem ale zůstává, že ty zbytečně mrtvé, které chtěl uctít, nikdo nevzkřísí. Mohli a měli na těchto hrách soupeřit se svými vyzyvateli, místo toho leží na hřbitově. Vladyslav Heraskevyč má nepochybně pravdu, že je potřeba si to připomínat – abychom neotupěli a abychom podtrhli ušlechtilost svého lidství. O to by na olympiádách mělo jít přece především.
00:07
