Jeden (červený) koberec vládne všem

A je to tady zase. Týden, kdy se do Karlových Varů přesouvá nejen Praha, ale tak trochu celý svět. Týden, kdy se celebrity potkají s batůžkáři. Týden, kdy se sny mění v realitu a realita ve sny. Týden, kdy nejde zdaleka jen o filmy. Ale všechno se kolem nich točí.

Tichý svědek festivalu, nebo prapor nové krásy?

Existuje rituál, který se každé léto odehraje přesně jednou, trvá přesně devět dní a začíná vždy stejně – rozvinutím koberce. Toho červeného před hotelem Thermal v Karlových Varech. Není to velká věc. Fyzicky vzato jde o pruh látky, pár desítek metrů, trochu lesku, pár reflektorů nahoře. A přesto kdykoli se ten koberec rozbalí, Karlovy Vary na chvíli přestanou být lázeňským městem a stanou se něčím jiným. Místem, kde se na zlomek okamžiku prolíná sláva se skutečností.

Historie koberce je vlastně historií celého festivalu – a ta je, mírně řečeno, komplikovaná. Začíná v létě 1946 v Mariánských Lázních, kde se uskutečnil první ročník. Tehdy žádný červený koberec nebyl. Bylo jen poválečné nadšení, sedm zúčastněných zemí, třináct celovečerních filmů a obecné přesvědčení, že kultura je způsob, jak začít znovu. Festival byl tehdy nesoutěžní – přehlídka, nikoli souboj. Soutěžit se začalo až od třetího ročníku v roce 1948, kdy byl poprvé udělen Křišťálový glóbus. To byl zárodek světové prestiže v Karlových Varech.

Ale proč právě tam? Odpověď není jednoznačná. Kronikář a dlouholetý ředitel karlovarského muzea Květoslav Kroča ve své knize Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 1946–2001 píše, že zrod festivalu je spojen s filmovým a divadelním teoretikem, historikem a předsedou Sdružení filmových novinářů A. M. Brousilem a básníkem Vítězslavem Nezvalem, který pracoval jako sekční šéf na ministerstvu informací.

Tehdy šlo o otázku národní identity a budování nového státu. Čerstvě znárodněná kinematografie a kulturní politika KSČ daly přednost zbrusu novému festivalu před obnovením Filmových žní ve Zlíně ze 40. let. „Západočeské lázně měly bezprostředně po druhé světové válce symbolický a strategický potenciál, který Zlín nemohl nabídnout. Jejich geografická lokace měla pro domácí i zahraniční politiku státu klíčový význam z propagačního i politického hlediska a ve svém prvním roce byla přehlídka spíše gestem národní politiky než festivalem ve smyslu, jak ho známe dnes,“ napsal v reportáži Mozaika z festivalu pro časopis Kino Jiří Brdečka.

Celý text najdete v magazínu Hrot.