Úvaha o kvalitě našich životů v době prezidentské volby

KOMENTÁŘ

Úvaha o kvalitě našich životů v době prezidentské volby
Volby rozhádávají rodiny. "Ukázala mi kamarádka, jak jí její maminka ve společném chatu nadává za to, koho se to chystá volit. Plive prý tak na odkaz svého zemřelého otce, který kdyby to věděl, by se už dceři nikdy nepodíval do očí…: Foto: Radovan Jelen
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Dokola se teď, v době vrcholícího vzrušení z blížícího se finále prezidentské volby, objevují v souvislostí s ní lecjaké úvahy na lecjaká témata. Můžeme si o nich myslet ledasco, třeba že se s nimi dávno roztrhl několikátý pytel, takže už by to mohlo stačit a další názory už by si každý mohl nechat od cesty. Nebo že kvůli jiným volbám se tolik nevyvádí. Což je dobře, protože lidé si tak aspoň svedou zachovat důstojnost, například se dokážou vyhnout úvahám na téma, proč volí jinak venkov, velká města a – proč jinak ta nešťastná, panovačná a jistěže sebestředná Praha.

Už jsme se letos dověděli, že za to může hloupost venkova, obzvláště Sudet, kde se prý volí přízemně a nezodpovědně. Taky už jsme se dověděli, že za volební bídu může naopak přehlíživost měšťáků, kteří na oplátku volí výstředně sledujíce minoritní témata.

 

Někteří prezentovali nápady, že volit by se mělo podle výše dosaženého vzdělání, jiní kontrovali, že někteří by volit neměli mít příležitost preventivně vůbec. K zaznamenání byly úvahy, že za současnou bídu může nepoměr mezi životem tam a tam, protože velká sídla vysávají malá, odkud lidé pro jistotu prchají.

Přiznali jsme si taky, že za všechno může současná vláda Petra Fialy, pochopitelně nejhorší, jaká tu kdy byla. Odvážnější namítli, že tato vláda si nezadá s žádnou z předešlých, protože podstatné věci neřešil dosud nikdo, proto taky dosud nikdo regionům nepomohl – buď nenašel vhodný recept, nebo jej najít ani nechtěl. Výsledek je, že občané, údajně zejména ti v pohraničí, nemají dostatečné výdělky, školy, zdravotníky na dosah, léky ani kloudnou veřejnou dopravu. A že jejich frustrace se zvyšuje, vydají-li se za hranice, kde jako v bájném království je všeho habaděj za lukrativní ceny.

Stejně jako před pěti roky si nerozumíme a zlobíme se na sebe. Ukázala mi kamarádka, jak jí její maminka ve společném chatu nadává za to, koho se to chystá volit. Plive prý tak na odkaz svého zemřelého otce, který kdyby to věděl, by se už dceři nikdy nepodíval do očí… Chlubil se veřejně na sociální síti sestřenčin syn, koho bude v druhé prezidentské volbě, jíž se smí účastnit, preferovat. Získal za svůj postoj stovky souhlasných lajků, ale když jsem se jej věcně a klidně zeptal, čím jej v jeho mladém věku zvolený kandidát upoutal, svůj post raději smazal, než aby se mnou hovořil.

S rodiči se o volbě nerozprávíme raději vůbec, protože máme jiné názory. To mi vlastně nijak nevadí, ať si každý volí, jak chce – a to včetně blízkých. Nevadí mi ani o politice mlčet, jsou jistě jiná témata k hovoru. Ale když už existuje rovněž toto, trápí mě, že zájem o něj je jenom z jedné strany, z druhé ne. Snad ze strachu z hádky, snad z obav z opovržení, každopádně z nějaké nejistoty. A tak jako každých pět roků si říkám: proč si to děláme? Stojí nám to za to? Proč tolik emocí, proč rozhádané rodiny? Není to daň příliš vysoká jedinému člověku? Kéž už to je pryč a jsou zase normální volby, třeba parlamentní. Ty důležitější, a přitom klidnější. Skoro prázdninové.

×

Podobné články