Kdo moc vyčnívá, dostane po držce

EDITORIAL

Kdo moc vyčnívá, dostane po držce
Křečovitá doba ideologických dogmat ale ze své podstaty není schopna výjimečnost přijímat. Výjimečnost osobností je spojena nejen s jejich výraznými kladnými vlastnostmi, ale i s těmi temnými, možná i zlými nebo odsouzeníhodnými. Foto: Profimedia.cz
1
Komentáře
Dalibor Balšínek
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

S koncem modernismu přišlo hledání, možná tápání, až se nakonec prosadil postmodernismus, jenž si liboval v citování a zasazování známých situací do nových kontextů. To bylo ještě pořád jemné, ušlechtilé, plné lehké ironie a paradoxů. Literárních příkladů je nespočet, osobitým představitelem ve filmu byl třeba Quentin Tarantino, kterému se už jako jednomu z mála posledních odpouští, že si hraje.

Dnes paradoxy sice zůstávají, ale jejich hravost ubíjí dogmatismus absolutních pravd a nároků, jaké se rodily ve třicátých letech a u nás zvlášť v letech padesátých. Tehdy nabývaly nejkrutějších podob, kdy „optimismus byl opium lidstva“ a „zdravý duch páchl blbostí“. Stejně tak bylo pokrytectví věrně doprovázeno maloměšťáctvím nebo dobovými společenskými normami, jež se sice běžně porušovaly, ale to porušování muselo zůstat skryté, zahalené tajemstvím nepřístupných doupat.

 

Ostatně všechno, s čím se dnešní společnost potýká, se dělo a bylo popsáno už dávno za dob starého Řecka a Říma. Na samotné esenci lidského chování se nic nemění, ale přesto mělo vždy svá pravidla i zákonitosti, přičemž i to nepsané se mohlo stát nástrojem likvidace.

Zatímco postmodernismus měl jasná a přiznaná východiska a připouštěl, že všechno už tu jednou bylo a mění se jen kontext, dnes se potýkáme s nástupem licoměrné, maloměšťácké, svazácké morálky, tentokrát v dresu woke ideologie, progresivismu, pseudodiverzity či falešných řečí o rovnosti.

Společnost vždy posouvalo dopředu boření hranic a zavedených pořádků, vzpoura proti uniformitě a důraz na sílu individuální svobody jako výraz odporu proti jakémukoli zotročování ducha. V nejlepších případech to samozřejmě funguje při vědomí odpovědnosti a závazku, které musejí jít ruku v ruce se svobodou, pokud má uspět. Zároveň platí, že jen výjimeční lidé mohou jiné dobře vést nebo jim přinášet svobodu.

Křečovitá doba ideologických dogmat ale ze své podstaty není schopna výjimečnost přijímat. Výjimečnost osobností je spojena nejen s jejich výraznými kladnými vlastnostmi, ale i s těmi temnými, možná i zlými nebo odsouzeníhodnými. Dnešní doba by těžko unesla Masaryka, protože by se hnípala v jeho slabostech, stejně jako by těžko unesla Churchilla, de Gaulla či Mitterranda. Nakonec si něco z toho užili za svého života i dva skutečně výrazní čeští prezidenti, kteří měli sice odlišné, ale silné a autentické představy o společnosti, jež v politice prosazovali.

Samozřejmě se to týká i jiných mimořádných vzdělanců a intelektuálů s vlivem na společnost. I literátů, u nichž důsledně odlišuji dílo od jejich osobního života, protože právě díky svým velkým pádům mohli napsat něco, do čeho se promítl jejich autentický prožitek a co bylo nakonec právě proto tak silné. Bez toho by velká díla nevznikla. A takový byl i Oscar Wilde, kterého jsme se v tomto vydání z jistých důvodů rozhodli připomenout.

×

Podobné články