Nutili je nosit ostnatý pás a bičovat se. Sestry promluvily o otročení a sektářství v Opus Dei

Dvě irské sestry obvinily katolickou organizaci Opus Dei z letitého zneužívání, psychického nátlaku a nucené práce. Sheila a Margaret Joyceovy tvrdí, že byly už jako děti cíleně verbovány do struktur organizace a následně strávily řadu let jako takzvané „asistentky numerářky“, jejichž úkolem bylo vykonávat domácí práce a obsluhovat členy Opus Dei bez nároku na běžný život či odpovídající odměnu.

Podle svědectví, které zveřejnil britský deník Daily Mail, začal příběh Sheily Joyceové už v roce 1979, kdy ji matka přivedla do kuchařské školy spojené s centrem Opus Dei poblíž irského Droghedy. Tehdy desetiletou dívku zde přivítaly ženy, které jí říkaly, že je „výjimečná“, a zahrnovaly ji pozorností, jakou v chudé rodině s šestnácti dětmi neznala.

„Byla jsem dítě. Jak mohli udělat něco takového dítěti?“ vzpomíná dnes Sheila.

Podle jejího vyprávění se postupně z víkendových návštěv stala systematická náborová činnost. Ve čtrnácti letech jí členky organizace začaly tvrdit, že má zvláštní povolání a že si Bůh přeje, aby zasvětila život Opus Dei. „Začala jsem se cítit v pasti, ale myslela jsem si, že když jim důvěřuje moje matka, měla bych jim věřit také,“ uvedla.

V patnácti letech byla podle svého svědectví stažena ze školy ještě před závěrečnými zkouškami. O rok později se natrvalo přestěhovala do centra Opus Dei v Lismullinu, kde začala pracovat jako pomocný personál.

Každý den vstávala v šest hodin ráno, líbala podlahu a pronášela latinské „Serviam“ – „Budu sloužit“. Následovaly hodiny vaření, praní, úklidu pokojů, obsluhování hostů a péče o kapli. Pracovala sedm dní v týdnu a podle svých slov nedostávala za práci žádnou skutečnou mzdu.

„Je to otroctví. Nutit lidi pracovat bez finanční odměny je otroctví,“ řekla Sheila.

Sestry rovněž tvrdí, že byly nuceny podstupovat sebetrýznivé praktiky. Nosily takzvaný cilicium – kovový pás s hroty utažený kolem stehna – absolvovaly studené sprchy, spaly na podlaze a bičovaly se malým důtkami jako formu pokání.

„Pořád nám připomínali, že nejsme nic,“ popsala Sheila atmosféru v centru.

Psychický tlak byl podle ní tak silný, že začala uvažovat o sebevraždě. „Přemýšlela jsem o hladovění nebo jiných způsobech, jak zemřít tak, aby to nevypadalo jako sebevražda,“ uvedla.

Podobnou zkušenost popisuje i její mladší sestra Margaret, která se do centra nastěhovala v šestnácti letech. Tvrdí, že členové organizace podporovali vzájemné udávání mezi dívkami prostřednictvím systému takzvaných „bratrských napomenutí“.

„Museli jste donášet na své kolegyně. Byl to způsob, jak zabránit vytváření přátelství,“ uvedla Margaret.

Kvůli stresu a fyzickému vypětí se u ní podle jejích slov vytvořily žaludeční vředy. „Práce byla fyzické zneužívání, ale způsob, jakým ovládali naši mysl, byl psychickým zneužíváním,“ řekla.

Obě sestry nakonec organizaci opustily. Sheila byla po sedmi letech podle svých slov vyhozena bez peněz a bez domova. Margaret odešla krátce po svých jednadvacátých narozeninách. Tvrdí, že se ji členové Opus Dei snažili od odchodu odradit a následně ji dokonce sledovali.

„Čekali na mě každý den před nemocnicí, kde jsem pracovala. Nakonec jsem jim řekla, že zavolám policii, a přestali chodit,“ uvedla.

Dnes obě ženy žijí v irském Droghedě a veřejně vystupují proti aktivitám organizace. Kritizují zejména programy zaměřené na dospívající dívky, které podle nich slouží k náboru nových členek.

Opus Dei obvinění odmítá. V reakci pro Daily Mail uvedlo, že tvrzení obsahují „mnoho nepřesností“, aniž by specifikovalo jakých. Organizace zároveň uvedla, že je „upřímně líto, pokud se někdo cítí zraněn nebo měl během členství negativní zkušenosti“.

„Asistentky numerářky jsou vysoce respektované členky, které pomáhají vytvářet z Opus Dei milující rodinu, kde je o každého postaráno a každý je milován,“ uvedla organizace. Dodala také, že podle katolické víry „může být jakákoli práce způsobem, jak milovat Boha a ostatní“.