Rozpadne se Británie?

KOMENTÁŘ

Rozpadne se Británie?
Vlajka Anglie, Skotska, Kříž svatého Patrika, který je občas využíván k reprezentaci Severního Irska a vlajka Walesu. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Šmigol
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Lídři Skotska, Walesu a Severního Irska chtějí rozpad Velké Británie. Před pár dny se sešli ve velšském Cardiffu a ve společném prohlášení uvedli, že „čas Westminsteru se nachýlil ke konci“. V londýnské čtvrti Westminster sídlí britský parlament. První ministři Skotska a Severního Irska John Swinney a Michelle O’Neillová vyzvali k uspořádání referend o nezávislosti. Šéf Walesu Rhun ap Iorwerth se k volání po okamžitém plebiscitu nepřipojil, chce ale pro svou vládu získat pravomoc ho vyvolat. Politici tvrdí, že centrální vláda nemá „blokovat demokracii“. Hrozí tedy konec Spojeného království Velké Británie a Severního Irska?

 

Ve střednědobém horizontu rozhodně ne. Přestože regionální vůdci se ohání demokracií, pravda je, že příliš velký apetit po odtržení ve Skotsku a Walesu není. Pouze 32 procent Velšanů by hlasovalo pro nezávislost. Proto ap Iorwerth prohlásil, že „časový rámec určí obyvatelé Walesu, až se dají přesvědčit. Mým úkolem je je přesvědčit“. Skotsko o nezávislosti již jednou rozhodovalo, tehdy v roce 2014 to bylo 45 procent pro nezávislost a 55 proti. Nyní podle průzkumů jsou sympatie zhruba půl na půl, což je stále dost daleko od soustavné 60procentní podpory pro nezávislost, což je neoficiálně práh, kdy skotská vláda chce vyvolat další referendum.

V případě Severního Irska je to složitější a nebezpečnější. Když Irsko v roce 1922 získalo nezávislost na Británii, vydělil se z toho severní kout ostrova, kde žila protestantská neboli loajalistická komunita, jež si přála zůstat součástí Británie. Zároveň ale zůstala katolická, též označovaná jako nacionalistická, menšina, která chtěla spojení se zbytkem Irska. Spor mezi komunitami přerostl v 60. letech de facto v občanskou válku, která skončila v roce 1998 díky dohodě, jež je donutila spolupracovat. Vládu musí tvořit zástupci obou dvou komunit, z nichž jedna má post prvního ministra a druhá zastupujícího prvního ministra. Přes svůj název tyto pozice mají stejné pravomoci. Současná zastupující první ministryně Emma Littleová-Pengellyová plán své kolegyně odsoudila.

A i když paramilitární jednotky do velké míry složily zbraně, úplně nezmizely. Nedávné protiimigrační protesty byly podporovány a částečně řízeny loajalistickými bojůvkami. V červenci zase policie zachytila nacionalistickou skupinu, jež se snažila do Severního Irska propašovat bombu. Kolem Severního Irska tak všichni našlapují po špičkách. Snaha ho odpojit od Británie a připojit k Irsku rozhodně je jedna z věcí, co by mohla znovu rozpoutat sektářské násilí.

Cestu za nezávislostí také komplikuje fakt, že britský premiér Andry Burnham trvá na tom, že další referendum je „vyloučeno“.

Pak je tu ekonomická realita. Okrajové části Spojeného království jsou závislé na dotacích z centra. Například Skotsko dostává z Londýna grant v hodnotě zhruba 50 miliard liber ročně, Wales nějakých 21 miliard. Navíc v oblastech, které již mají pod kontrolou, regionální vlády často zaostávají. Třeba nedávné výsledky v hodnocení PISA vyjevily, že zatímco děti v Anglii zůstaly zhruba na svém, znalosti jejich vrstevníků ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku se propadly.

Vše tak naznačuje, že nezávislost na Spojeném království je špatný nápad, v dohledné době spíše nereálný. Swinney a ap Iorwerth společně podepsali další prohlášení, v němž chtějí „prosazovat větší spravedlnost pro Wales a Skotsko v oblastech, jako je fungování britských systémů financování a pravomoce týkající se naší ústavní budoucnosti“. Což naznačuje, že pravým cílem setkání v Cardiffu bylo vylákat z Londýna více peněz.

To se ale nedá říct o dlouhodobé budoucnosti. Devoluce, jak se říká převádění pravomocí na regionální vlády, měla uspokojit autonomistické choutky hlavně Skotů a tím naopak možnost nezávislosti vyloučit. Stal se pravý opak, autonomní vlády požadují pro sebe stále více pravomocí. Londýn ze strachu, aby se neodtrhly, má tendenci jim vyhovět, což vede k rozmělňování pout držících zemi pohromadě. V budoucnu se tak nezávislost může stát pouhou formalitou. K zadržení tohoto trendu není pozdě. Podle některých komentátorů by centrální vláda měla být agresivnější při prosazování své vůle v oblastech, které má stále pod kontrolou. Třeba by neměla tolerovat snahy Edinburghu mít vlastní zahraniční politiku. Další si myslí, že by rovnou měla uzákonit nedělitelnost Spojeného království, tak jak to má třeba Španělsko. Jinak snahy o jeho rozbití neustanou.

×

Podobné články