Proč se USA tak snadno ocitly ve válce s Íránem? Standardní výčet neuralgických bodů, které cestu k probíhající válce mají vysvětlit, je tento: 1953 a pád íránského premiéra Mosaddeka, rok 1979, na jeho začátku náboženská revoluce a na konci drama zajatých amerických diplomatů v Teheránu. Pak je tu rok 1983 a krvavý útok Hizballáhu na příslušníky americké námořní pěchoty v Bejrútu, po roce 2003 kampaň šíitských proíránských milic proti americkým okupačním vojskům v Iráku. USA evidují v Iráku na pět tisíc padlých.
Kdo se s tímto bodovým seznamem nespokojí a chtěl by jít víc pod povrch, by neprohloupil, kdyby sáhl po knihách Michaela Axworthyho. Před několika lety zesnulý historik vedl do roku 2000 referát pro Írán na britském ministerstvu zahraničí, po odchodu z diplomacie proslul jako autor historických studií o Íránu, přičemž jednu z nich, pojmenovanou jednoduše Dějiny Íránu, máme díky Nakladatelství Lidové noviny i česky. Pro aktuální potřeby je ale užitečnější jeho poslední práce, Revolutionary Iran (Revoluční Írán), která česky dosud nevyšla. Je to historie země od islámské revoluce z roku 1979 až po první prezidentský mandát Donalda Trumpa.
Za vším hledej ropu
Pokud si teď Trump vážně myslel, že stačí joystickem zlikvidovat ajatolláhy plus pár generálů a lid zahájí povstání, patrně nedocenil sílu íránského nacionalismu. Ten se napájí jak vědomím bohaté íránské historie, tak neoddiskutovatelným faktem, že před rokem 1979 byla tato formálně samostatná země podřízena postupně různým zahraničním mocnostem.
Nejpřirozenějším nepřítelem byla dlouho Moskva. Během 19. století se carské Rusko ze severu tlačilo za Kavkaz a ke Kaspickému moři. Peršané hledali pomoc u Britů, ti ale uzavřenou smlouvu nehonorovali a proti Rusku účinně nepomohli. V Íránu viděli hlavně nárazníkové pásmo před Britskou Indií. Náhlý zájem pocítili teprve s nálezem ropy v roce 1908 jihozápadně od Teheránu. Bylo to první ekonomicky životaschopné naleziště ropy na Blízkém východě a Britové začali Íránem manipulovat víc, než je zdrávo. Axworthy konstatuje: „Tak se pro mnoho Íránců Británie stala nejnebezpečnějším z řady nepřátel a tato reputace přežívá dosud: Britové jsou považováni za prohnané, nevěrohodné lidi, kteří neustále hledají, jak by Írán poškodili.“
Koncese pro těžbu ropy byla napsaná pro Íránce velmi nevýhodně, z výnosů měli 16 procent. Šáh Rezá Pahlaví, jehož „dynastie“ vznikla po první světové válce tak, že britský generál Ironside sáhl do íránských důstojnických kruhů a vybral z nich jednoho parvenu, nakonec po dlouhých tahanicích s Brity usmlouval zvýšení z 16 na 20 procent. V jiných zemích Blízkého východu, kde byla ropa objevena později, se většinou ustálil poměr 50/50. Íránci jako první měli smůlu a Britové nestydatých 80 procent zisku udrželi až do 50. let.
Tato ropná prehistorie je pro chápání moderních dějin Íránu klíčová. Roku 1951 vyhrává volby levicový politik Muhammad Mosaddek, jenž tahanice s Brity řeší tak, že těžařskou společnost (patřila mimochodem známému koncernu BP) zestátní. Ukřivdění Britové na svou stranu získávají Washington. Vrcholí studená válka a Amerika se obává komunistů (kteří v Íránu Mosaddeka skutečně podporovali). O dva roky později, v srpnu 1953, CIA v Teheránu iniciuje převrat.
Šáhovi se do něj moc nechtělo, průběh „operace Ajax“ nebyl zprvu oslnivý a její vedoucí, vnuk Theodora Roosevelta Kermit Roosevelt, z Teheránu do Bílého domu hlásil, že puč zkrachoval. Ale nakonec se puč povedl a Mosaddek dožil v domácím vězení. Od léta 1953 opratě v Teheránu jako velký patron v pozadí držely USA. V porovnání s Brity a Sověty se Američané mezi Íránci zprvu těšili dobré pověsti, ale jejich všudypřítomnost vedla nakonec k tomu, že jim v dalších letech bylo možné připisovat to dobré i zlé. Írán až do konce 60. let hospodářsky fantasticky rostl, v průměru o sedm procent HDP ročně. Nicméně podstatná část z výnosů tekla do nákupu západních zbraní. Tanků Chieftain měl šáh víc než britská armáda. V Teheránu se koncentrovala nová bohatá třída, která se kromě hromadění bohatství také okatě amerikanizovala – pro řadové Íránce často nesnesitelný pohled. Na vznik a trénink šáhovy tajné policie SAVAK dohlížela CIA. Takže část studentů, kteří pak v zimě 1980 budou zadržovat americké diplomaty, mezi nimi obsedantně hledala agenty CIA i proto, že prošla mučírnami SAVAKu a toužila po odplatě.
Hlavním motivem pro přepadení ambasády radikálními studenty v listopadu 1979 byla soudobá historie. Nejvyšší vůdce, klerik Rúholláh Chomejní, tou dobou sváděl s umírněnější částí nového režimu střet o podobu nové ústavy. Šlo o zakotvení principu Velayat-e Faqih, kdy se nad demokraticky voleným parlamentem a vládou vznáší islámský klérus s právem vetovat jak zákony, tak i jednotlivé kandidáty do voleb. Proti tomuto nedemokratickému prvku se před schválením ústavy i mezi režimisty zvedal jistý odpor. Zradikalizovaní studenti propadli představě, že se opakuje rok 1953 a na ambasádě USA se rodí intrika proti Chomejnímu a revoluci. (Paradoxně CIA po revoluci v zemi rychle ztrácela kontakty, revolucionáři mezi šedesátkou zadržovaných diplomatů rozpoznali jen čtyři pracovníky CIA, ale ani jeden z nich neuměl farsí, takže měl ve svém působišti omezený akční rádius.)
Sami proti světu
Pokud se dodnes uvádí, že pro USA byla sága rukojmích traumatem, jež na Američany nějak působí dodnes, ve stejném roce Íránci zažili své trauma, mnohem vážnější a ničivější. Je to samozřejmě irácko-íránská válka. Válku rozpoutal sekulární diktátor Iráku Saddám Husajn a nutno konstatovat, že po většinu války (1980–88) Západ spíš podporoval útočníka. Celkem ho nevzrušovalo raketové ostřelování íránských měst, a když chtěl Írán v OSN mluvit o nasazení chemických zbraní proti Kurdům, byla z toho neadresná deklarace proti chemickým zbraním (Írán je nepoužíval). Ajatolláhové byli v hluboké mezinárodní izolaci, jednu z mála výjimek představoval paradoxně Izrael. Tenkrát Izraelcům nepřátelská rétorika Chomejního nevadila, neboť to byl Irák, kdo se pokoušel o hegemonii v arabském světě a pro ně představoval bezprostřední hrozbu. V této souvislosti Axworthy píše, že Chomejní pomoc od Izraele rád akceptoval a patrně hned po revoluci vydal pokyn, že Židé mají být chráněná menšina. Dodnes jich v Íránu žije řádově víc než v ostatních zemích Blízkého a Středního východu (pochopitelně s výjimkou Izraele) a výměnou za občasné rituální odsouzení sionismu mají od režimu v zásadě pokoj. Lehká diskriminace Židů, natož křesťanů, bledne ve srovnání s útlakem náboženského společenství Bahá’í, které se zrodilo právě v Persii 19. století. Pro Netanjahua není relevantní postavení Židů v Íránu, ale fakt, že Teherán podporuje Palestince a jejich milice včetně Hamásu, což zase pro ajatolláhy bude asi jediný způsob, jak získávat přízeň sunnitských muslimů po světě. Izrael podporu Palestinců netoleruje.
Během irácko-íránské války došlo k dalšímu krveprolití, jež mají ajatolláhové na talíři dodnes. Jsou to sebevražedné bombové útoky na americkou ambasádu a americko-francouzská kasárna v Libanonu, při nichž zahynulo přes tři sta lidí. Za útokem pravděpodobně stáli Libanonci, za nimiž stál Írán. Později íránští klerikové sebevražedné teroristické útoky postavili mimo zákon, takže už dlouho je muž s výbušninami kolem pasu exkluzivní vymožeností sunnitského islámu.
Má Teherán světové ambice?
Írán dlouhá válka s Irákem poznamenala přímo (odhady padlých se různí, na obou stranách to byly stovky tisíc vojáků) i nepřímo. Mocně přiživila image ajatolláhů jako nesmiřitelných náboženských fanatiků a pověst Íránu jako světové centrály islámského fanatismu. Přispěly k tomu zteče mas netrénovaných mladíků a dětí proti iráckým zákopům, přispěly k tomu samozřejmě květnaté řeči Chomejního a přispěl k tomu článek 10 revoluční ústavy z roku 1980: „(...) všichni muslimové tvoří jeden národ a (íránská vláda) je povinna formulovat svou obecnou politiku s ohledem na splývání a jednotu všech muslimských národů.“ Brutalita ajatolláhů doma – od prvního roku byly popravovány stovky vězňů ročně, periodické vzmachy liberálních proudů ve společnosti a v politice často končí perzekucí – spolu s touto rétorikou vysvětlují už zmíněnou mezinárodní izolaci. V Revolučních gardách se ustavilo oddělení na podporu podobných proudů jinde po islámském světě.
Ale nepřeceňujeme ajatolláhy v tomto ohledu? Šíité tvoří jen pětinu světových muslimů, a čím je sunnita extremističtější, tím méně náchylný bývá nechat si od šíitů cokoli říkat. Úlek a trauma roku 1979 Američany vedly k řadě geopolitických chyb: z obavy, aby po stažení Sovětů neovládly Afghánistán proíránské síly, podpořily v 90. letech USA formující se Tálibán. Obava ze šíitského půlměsíce od Íránu po Libanon byla hlavním důvodem nepřátelství vůči syrskému diktátorovi Bašáru Asadovi. Americké ministryni zahraničí Hillary Clintonové její poradce Jake Sullivan v únoru 2012 mailuje neuvěřitelnou větu: „Al-Káida je v Sýrii na naší straně.“
Zbývá samozřejmě argument jaderné bomby. Je jaderný program Íránu výsledkem oné bohaté historie vnějšího zasahování do íránských záležitostí, opožděný plod strašného osamění, když je napadl Saddám? Nebo by fanatičtější část režimu jadernou zbraň proti Izraeli skutečně použila? Axworthy poctivě cituje výrok bývalého prezidenta Hašemiho Rafsandžáního, že v jaderné válce by „islámské země utrpěly škody, ale Izrael by byl zničen“. Výrok padl při jedné páteční bohoslužbě roku 2001, cituje i západní experty, podle nichž režim v Teheránu jadernou zbraň chce. Ale uvádí i názory, podle nichž se Írán chce dostat na práh jaderné bomby, aby ji v nouzi mohl sestrojit, ale dokud nesestrojí, neporušuje islámské právo. Fatvu proti jaderným zbraním vydal nejvyšší duchovní vůdce Alí Chámeneí, jenž přišel o život při americko-izraelských útocích na Írán 28. února.
Axworthy dochází k závěru, že nepřátelství mezi USA a Íránem je jednou z nejzbytečnějších komplikací mezinárodní politiky. Ve světle aktuálního zpravodajství to bude vypadat překvapivě, ale proto snad ještě pořád čteme knihy, abychom se z kulometného tempa zpravodajství dokázali na chvíli vymanit.
Michael Axworthy, Revolutionary Iran, Penguin Random House UK, 2023
00:07
