Když je kapitán nas....

KOMENTÁŘ

Když je kapitán nas....
Vyložené potěšení – aťsi paradoxní – byl rozhovor s kapitánem českého týmu a s jeho jediným střelcem Ladislavem Krejčím, komentuje okolnosti zápasu na MS ve fotbale Lukáš Novosad. Foto: Profimedia
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jistě, hlavní žně vyjádření k prvnímu vystoupení českého týmu na MS proběhly logicky včera. Bezpočet podcastů, článků, statusů se vynořilo, zápas už rozebral kdekdo, takže nemá smysl vracet se přímo k němu. Spíše k okolnostem kolem něj, na ty se totiž včera trošku zapomínalo. Tedy patrně, protože všechny ohlasy usledovat nešlo. Vlastně se projevilo, jak se za čtyři roky od minulého turnaje, ba co dím, za dva roky od posledního Eura, proměnil mediální svět. Kolik jen u nás přibylo podcastů a kolik ubylo psaných tribun. Média se za tu dobu definitivně proměnila ve vizuální. Zároveň bylo zajímavé sledovat na tom, kam člověk dohlédl, časy uveřejnění. Vyplývalo z nich totiž, kdy se autoři na zápas, jenž začínal ve čtyři hodiny ráno našeho času, dívali. Zda živě, anebo v běžnějším ranním čase ze záznamu.

 

I na tom se vlastně projevila proměna mediálního světa. Běžně vizuálně vyšperkované podcasty najednou vysílaly „speciály“ z domova od notebooků. Moderátoři, průvodci či tvůrci byli nevyspalí, napuchlí, nehezcí, často se přeříkávali, byli v reakcích pomalejší. Ale nevadilo to. Obaly šly stranou, jelikož důležitá byla rychlost, živost, autenticita. A pak byl právě druhý tým, který se dospal a nespěchal. Ve světě honícím se za tím, aby všechny informace byly k dispozici pokud možno dřív než hned, najednou nebylo kam chvátat. Najednou se noviny (ve smyslu zprávy o světě) zase na moment staly obrazem včerejška. Kdo si počká, ten se taky dočká. Je to mile staromilské. Střetly se evidentně dva světy, nevyhraje patrně žádný, na to zase mistrovství světa vliv ještě nemá, ale je zábavné to pozorovat.

Naopak dojemné bylo spatřit začátek zápasu, přivítání týmu a přehrávky hymen. Když se na stadionu v druhém největším mexickém městě Guadalajaře rozezněla věhlasná česká píseň z dob národního obrození, která byla ještě v průběhu 19. století přeložena do všech slovanských jazyků, angličtiny i němčiny, a když bylo ten veliký stadion slyšet zpívat česky a přitom vidět české hráče v objetí, bylo to dojemné a byla to odpověď na často vysmívanou otázku, kde domov můj. Náš domov byl v tu chvíli na tom velikém stadionu. Po dvaceti letech pauzy bylo nádherné tuhle chviličku prožít. Navíc s onou podmanivou verzí hymny s instrumentací nepřeslechnutelně gradujících žesťových meziher.

Střih do prvních chvil po nepovedeném zápase, v němž český tým ohrožoval korejský jenom ze standardních situací – jinak to byl výkon bez nápadu. Nadmořská výška, rozdílový faktor tohoto mistrovství, podtrhla vlastně neduhy i duhy české hry: neschopnost dostat míč do brány ze hry. Ale to tedy nechme být a šup k pozápasovým rozhovorům. Nepovedly se všechny, respektive když trenér Miroslav Koubek pronesl větu „každé mužstvo hrálo to svoje“, šlo se jí samozřejmě smát jako bonmotu neuvěřitelnému, skoro až pomatenému. Ale spíše je potřeba vnímat ji jako pokorný pokus, jak veřejně nezajet do svého vlastního týmu a kritiku si nechat do šatny. Protože Koubek patří k těm, kteří se nevymlouvají a vždycky precizně vidí nezdary (ostatně na oficiální pozápasové tiskovce už byl sdílnější).

Vyložené potěšení – aťsi paradoxní – byl rozhovor s kapitánem českého týmu a s jeho jediným střelcem Ladislavem Krejčím. Ten na první otázku – „Jak chutná gól na mistrovství světa?“ – odpověděl bez váhání: „Nijak, su nasranej.“ Moravský akcent, moravské koncovky, zřetelné, skutečně prožívané naštvání. Neboli viditelný výsledek motivace něco v zápase dokázat – proměněný v neskrývané zklamání, že z víry nezbylo nic. Vlastně jenom odhodlání na nic se nevymlouvat. Takový přístup se obvykle u nás nenosí. Krejčí se s tím ovšem nemazal. To dává naději do dalších zápasů, protože takový kapitán prostě chce uspět. Nechce hudrovat na nepřízeň, chce jít dopředu, bojovat, rvát se. Kdyby nic jiného tenhle tým na turnaji nedokázal a přivezl zpátky „jen“ tuhle morálku a pomohl ji v tuzemsku zakořenit, bude to užitečné mistrovství.

×

Podobné články