Rozhodnutím prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského má mít operační středisko Speciálních sil Ukrajiny známé jako „Sever“ za své patrony „hrdiny UPA“, tedy Ukrajinské povstalecké armády, nacionalistické organizace bojující za nezávislost Ukrajiny během druhé světové války a v prvních poválečných letech. Rozhodnutí vyvolalo bouřlivou reakci polských politiků a veřejnosti, která vnímá UPA prizmatem genocidní etnické čistky polského obyvatelstva na dnešní západní Ukrajině v letech 1943–1944. Polský prezident Karol Nawrocki prohlásil, že jde o známku „nezralosti“ Ukrajinců, pokud mají potřebu takto „glorifikovat vrahy a kriminálníky“, a jen těžko si prý takovou Ukrajinu může představit v Evropské unii. Zástupci liberálně-levicové vlády Donalda Tuska volili mírnější výroky, nicméně jasné odsouzení kroku Kyjeva zaznělo napříč spektrem.
Současně se v médiích a na sociálních sítích otevřela stavidla polsko-ukrajinských resentimentů. Veřejný prostor zaplavila oboustranná obvinění a připomínání historických křivd. Vzájemné sympatie, vybičované v prvních měsících války, dlouhodobě klesají na obou stranách. Většina Poláků podporu Ukrajině stále schvaluje, nicméně těch, kdo ji považují za přátelskou zemi, ubývá a mnozí za hlavní otázku vzájemných vztahů považují vyřešení exhumací a řádného pohřbení obětí z Volyně.
Když Kyjev pochopil vážnost situace, poslal do Varšavy druhého muže ve státě, šéfa prezidentské kanceláře Kyryla Budanova. Vzájemné rozhovory ale zatím valné výsledky nepřinesly – byť Nawrocki se symbolickým gestem, jímž pohrozil, tedy že Zelenskému odebere nejvyšší polské státní vyznamenání (obdržel ho za boj proti ruské agresi), vyčkává. Ukrajinská strana zas vysílá zvláštní signály ohledně účasti Zelenského na summitu na téma obnovy Ukrajiny, který se má tento týden uskutečnit v Gdaňsku, když ukrajinský prezident na svou poslední zahraniční cestu demonstrativně nevyrazil přes letiště v polském Řešově, jak bývalo zvykem, ale z moldavského Kišiněva.
Jak dopadne tato fáze sporu, ukážou nejbližší dny, nicméně je zjevné, že v posledních třech letech se vztahy mezi oběma zeměmi, jež v prvních měsících války spojovalo nejtěsnější spojenectví a silné pozitivní emoce, citelně ochlazují.
Traumata a křivdy
Ve středu pozornosti zůstává otázka tzv. „volyňského masakru“ a radikálního křídla ukrajinského národního hnutí, které za druhé světové války připravovalo půdu pro nezávislou Ukrajinu „čištěním“ území Volyně od Židů a Poláků. Paměť o UPA jako o hrdinech osvobozeneckého boje byla dlouho živá pouze v západní části Ukrajiny, nicméně po revoluci z roku 2014 a začátku konfliktu s Ruskem dostává stále větší místo v panteonu národních hrdinů. To vedlo k prvním ostrým roztržkám s Varšavou už za prezidenta Petra Porošenka, jenž s nacionalisty uzavřel úzké spojenectví.
Problémem je dlouhodobé míjení se polské a ukrajinské historické paměti. Pro Ukrajince je UPA především symbolem boje proti sovětské okupaci. Poláci ji zcela ztotožňují s genocidou polské menšiny. Ukrajinská strana „volyňskou tragédii“ sice už nepopírá, ale snaží se ji vykreslit jako svého druhu občanskou válku, v níž se obě strany dopouštěly zločinů. Polsko tento symetrický přístup odmítá, jelikož na jedné straně šlo o sporadické odvetné akce a na druhé o plánovanou a organizovanou likvidaci jedné etnické skupiny. Ukrajinská argumentace v Polácích evokuje například snahy radikálů z německé AfD „vyvážit“ zločiny nacismu utrpením obyvatel Spojenci bombardovaných Drážďan.
Spory o interpretaci polsko-ukrajinských dějin jdou přitom ještě hlouběji a vyplývají ze zcela asymetrického pohledu na dlouhá staletí koexistence na jednom území. Ukrajinci například stále vidí dávný polsko-litevský stát, který zahrnoval i území Ukrajiny, jako příběh cizí nadvlády a kolonizace, a zdůrazňují opakované polské zásahy proti ukrajinským snahám o samostatnost ve 20. století. Přesto v posledních dekádách v Polsku převážilo přesvědčení, že existence nezávislé Ukrajiny a polsko-ukrajinské spojenectví jsou klíčovými podmínkami polské bezpečnosti. I proto dlouho převládal sklon zdůrazňovat ve složité historii spíš okamžiky spolupráce. Podle mnohých komentátorů to ale byl právě i tento přístup, velící bolestivá témata jako Volyň spíš upozaďovat, který nakonec způsobil, že současný výbuch frustrace směrem k Ukrajině je tak silný.
Ale ani historií to nekončí. „To už není věc, kterou by mohli vyřešit historici. To už je otázka spíš pro psychology,“ výstižně podotýká Łukasz Adamski, šéf Mieroszewského institutu, vládního think-tanku zaměřeného na východní Evropu. Srážejí se zde podle něho dva národy, které ve svých dějinách musejí opakovaně bojovat za právo na samostatnou existenci a k vlastní suverenitě mají sklon přistupovat velmi principiálně: „Ukrajinci nechápou, proč jim chce někdo diktovat, jaké hrdiny mohou uctívat. A berou to jako urážku vojáků, kteří navazují na symboliku a tradice UPA a nyní hájí zemi proti Rusku.“ Naopak na druhé straně roste nepochopení, proč na této tradici Ukrajinci tak lpějí, když mají nové hrdiny současné války: „Proč země, které jsme tolik pomáhali, dělá takto nepřátelská gesta?“
Dějiny a společenské emoce jsou ovšem v tomto případě jen jednou stranou mince. Tu druhou diktuje dnešní politika.
Nová ukrajinská asertivita
Je nepravděpodobné, že by zkušený politik Zelenskyj nepředvídal, co svým rozhodnutím ohledně hrdinů UPA vyvolá. Koneckonců i v klíčovém momentu polsko-ukrajinských vztahů, na neformálním setkání v městečku Visla v lednu 2022, kdy tváří v tvář ruské agresi došlo k restartu vzájemné spolupráce, bylo součástí tajné domluvy mezi ním a tehdejším polským prezidentem Andrzejem Dudou i potlačení snah o státní glorifikování lidí zodpovědných za masakry Poláků. Přesto si s v podstatě jistou roztržkou s Varšavou nelámal hlavu.
Důvodem číslo jedna je vnitřní politika. Daniel Szeligowski, expert polského Ústavu mezinárodních vztahů, připomíná, že sám Zelenskyj s tradicí UPA nemá nic společného, pochází ze sovětské části Ukrajiny, kde byl tento příběh vnímán spíš negativně. Proto je nesmyslné opakování ruského narativu o „fašizaci ukrajinského režimu“. Nicméně v ukrajinské, v jistém ohledu již „předvolební“ atmosféře (byť volby ještě nejsou ani na obzoru) se Zelenskyj snaží posílit svou pozici právě i tímto „pomrkáváním“ směrem k nacionalistickým kruhům. Podle Adamského může jít i o gesto směrem k armádě, kde je hlavně v dobrovolnických jednotkách kult UPA velmi silný: „Zelenskyj ví, že možná již brzy bude muset dělat velmi těžká rozhodnutí ohledně příměří. Proto se snaží dopředu symbolickými gesty některé radikální kruhy potěšit,“ vysvětluje Adamski.
Druhým důvodem je skutečnost, že role Polska v ukrajinské politice je dnes o poznání menší než na začátku konfliktu. „Poláci pořád dělají chybu, že si nevšímají, že už není rok 2022,“ říká autor čerstvě vydané biografie ukrajinského prezidenta Zbigniew Parafianowicz. Argumenty spjaté s klíčovou rolí země v prvních měsících války, kdy bylo Polsko „beranidlem“, které pomohlo v diplomatické rovině prolomit lhostejnost Západu vůči osudu Ukrajiny, a také lídrem vojenské a humanitární pomoci Kyjevu, už dávno nefungují. „Ukrajinci mají dojem, že už jim nemáme co dát, proto hledají jiné partnery,“ vysvětluje Parafianowicz s tím, že ani logistický hub v Řešově, přes který od začátku války putuje veškerá pomoc pro bojující zemi, už vzhledem ke změně charakteru války a k vzestupu ukrajinského zbrojního průmyslu nemá takový význam.
S tím souvisí i specifický styl ukrajinské diplomacie. „To je stará sovětská škola: počítáme jen s těmi, kteří nám v daném okamžiku mohou být užiteční, a naopak ty, kteří užiteční nejsou, nemáme žádné zábrany ponižovat,“ říká Parafianowicz. Polsko si podle něho zadělalo na problémy už v úvodní fázi, když vytvořilo dojem, že podpora Ukrajiny nemá v jeho politice alternativu a nebude za ni požadovat nic na oplátku. Pro polskou stranu pak bylo nepříjemným překvapením třeba to, jak se Zelenskyj snažil využít incident, kdy na podzim 2022 zbloudilá raketa ukrajinské vzdušné obrany zabila dva lidi v jihovýchodním Polsku. Později přišla další rána v podobě proslovu ukrajinského prezidenta v OSN, v němž kvůli sporům o přístup ukrajinských zemědělských komodit na polský trh nazval Varšavu „loutkou v kremelském divadle“. Projev, který přišel krátce před parlamentními volbami v roce 2023, byl pro tehdejší polskou vládu šokem a natrvalo vybudoval nedůvěru mezi polskou pravicí a Kyjevem – což pokračuje i v podobě chladného vztahu Nawrockého se Zelenským.
Ani vláda Donalda Tuska, již Zelenskyj tehdy před volbami otevřeně podpořil, nebyla ušetřena této nové ukrajinské asertivity. Klíčová sporná témata, včetně konfliktních ekonomických zájmů, zůstávají. Zde bylo zlomovým momentem vytlačení Tuska z jednání o budoucnosti Ukrajiny. Vytlačení doslova – neboť polský premiér byl na cestě do Kyjeva symbolicky posazen do jiného vlaku než jeho britský, francouzský a německý protějšek. Další setkání skupiny, dnes nazývané E3, probíhají už bez Varšavy.
Koneckonců podobnou lekci tohoto ukrajinského sebevědomí dostávají v posledních týdnech i další nejvěrnější spojenci – baltské státy, které musejí řešit jak bezpečnostní, tak diplomatické potíže spojené s opakovaným pronikáním ukrajinských dronů do jejich vzdušného prostoru. „Kdybych měl k něčemu přirovnat aktuální mentální rozpoložení ukrajinské elity, tak je to Izrael po sedmidenní válce – tedy přesvědčení, že mají neomezené možnosti,“ říká Parafianowicz.
Kdo koho potřebuje víc
V Polsku nyní probíhá debata, jak tuto krizi řešit. Emotivní hlasy, že by měla glorifikace UPA znamenat zmrazení vztahů, nejsou zanedbatelné. „Každý polský politik musí nyní bohužel počítat s tím, že proukrajinská politika se pro něj bude pojit s rizikem ztráty voličů,“ upozorňuje Adamski. Především však sílí pocit vzájemného míjení se na mnoha rovinách. Vrací se téma ekonomického konfliktu zájmů, především v oblasti zemědělství, který by vygradoval, pokud by se naplnily plány přijetí Ukrajiny do EU ve zrychleném řízení.
Daniel Szeligowski poukazuje na hlubší nekompatibilitu cílů obou zemí. „Polsko je největším beneficientem stávajícího řádu v Evropě: dostali jsme se pod deštník NATO a EU, měli jsme čas ekonomicky růst. Ukrajina je naopak největším poraženým – útěk na Západ nestihla a nyní za to platí strašlivou cenu. Zároveň na Ukrajině sílí přesvědčení, že rychlá cesta do NATO nebo EU nyní není reálná. Proto naopak má zájem na tom, aby se stávající řád co nejrychleji rozpadl a začal vznikat nový, který už bude existenci Ukrajiny zohledňovat.“
Na druhé straně většina komentátorů zdůrazňuje, že základní strategická shoda zájmů zůstává: nezávislá Ukrajina, která na sebe i po uzavření příměří bude vázat ruské vojenské kapacity, je zárukou, že Rusko se nepokusí o průlom na jiných místech východní periferie Západu. Proto je nutné hledat nový modus vivendi, v němž Varšava ustoupí od zdůrazňování přátelství obou zemí a bude vztah vnímat více pragmaticky. K tomu ovšem potřebuje i větší asertivitu. „Není to tak, že už nemáme na Kyjev žádné páky,“ tvrdí Parafianowicz a Szeligowski dodává: „Oni nás potřebují víc než my je.“
Častým motivem je souhlas Polska nutný k procesu akcese Ukrajiny do EU. Politolog Przemysław Żurawski vel Grajewski před tím ovšem důrazně varuje: „Proces vstupu Ukrajiny bude trvat donekonečna. Nikdo ze západní Evropy ji tam doopravdy nechce. Ale rádi vytvoří dojem, že za to mohou zlí Poláci a jejich resentimenty. Do takové situace bychom se neměli nechat vmanipulovat.“
00:06
