Jak se z Expa 2025 stalo fiasko za více než 600 milionů. V sobotu musí v Ósace začít demolice českého pavilonu

Demolice českého pavilonu po světové výstavě Expo 2025 v Ósace má stanovený termín začátku na 1. srpna, tedy zítra, skončit naopak musí nejpozději v listopadu. Japonská firma ji podle ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé sobě) provede za 6,5 milionu korun bez daně. Jedná se ovšem jen o tečku za českou účastí, která podle současného vedení resortu stála přes 600 milionů korun, byť původně měl pavilon daňového poplatníka vyjít mnohem levněji. Otevírá se zásadnější otázka: kdy se projekt dostal mimo původní plán a kdo za to nese odpovědnost? Nejenže vedení Černínského paláce o problémech vědělo, ale v projektu nebyly ani žádné pojistky.

Echo hovořilo se dvěma lidmi, kteří české účasti na světových výstavách dobře znají. Jedním z nich je bývalý generální komisař pro Expo v Miláně a Dubaji Jiří František Potužník, který má za to, že kořeny problémů sahají už do roku 2022, kdy se soutěžilo o koncepci účasti v Ósace. Naopak další člověk, jenž byl silně obeznámený s přípravou Expa 2025, přičemž s redakcí hovořil pouze pod podmínkou anonymity, hájí legitimitu výběru vítězného návrhu komisaře Ondřeje Sošky. Za klíčovou chybu považuje až absenci účinných pojistek pro případ, že komisař nesplní své sliby. Oba pohledy se však v jednom bodě přibližují: stát podle nich postupně věděl, že se plánované externí financování nedaří zajistit, přesto projekt pokračoval a přijímal další závazky.

Potužník: Chyba byla už v zadání

Vítězná koncepce počítala přibližně s půlmiliardovým rozpočtem. Zhruba 290 milionů korun měl uhradit stát a dalších 170 až 220 milionů mělo přijít od firem, institucí a dalších partnerů. Podle Potužníka se oproti předchozím výstavám, které realizoval on, změnil způsob hodnocení tak, že mohl uspět návrh s výrazně vyšším nárokem na státní rozpočet. Na tato rizika navíc Černínský palác upozorňoval již během soutěže. Podle něj právě tehdy vznikl systém, který umožnil vítězství nejdražšího návrhu, rozmělnění odpovědnosti a vedl k následnému navyšování nároků na veřejné peníze v řádech stovek milionů korun.

Co se financování nejen ze státního rozpočtu, ale i z dalších zdrojů týče, takto se skutečně postupovalo i u předchozích světových výstav, nicméně s podstatnou proměnou: Na rozdíl od předchozích českých účastí v Miláně a Dubaji, kdy se celkové náklady státu vyšplhaly na zhruba 130 milionů a 160 milionů (v druhém případě plus 25 milionů za odložení o rok během pandemie covidu), v případě Ósaky stát od počátku nesl výrazně vyšší část finanční zátěže: nejméně o 100 milionů více. Potužník se při přípravě českých účastí na světových výstavách v Miláně a Dubaji dlouhodobě opíral o tři základní principy. Prvním bylo zajištění dostatečného objemu financování z externích zdrojů a dodržení harmonogramu schváleného vládou. Druhým pořádání otevřených a transparentních výběrových řízení s jasně určenou odpovědností za jejich průběh i výsledky a třetím pak odolávání jakýmkoliv nelegitimním zásahům do přípravy projektu či veřejných zakázek.

Právě díky tomuto modelu se podařilo u obou předchozích českých účastí zajistit více než 100 milionů korun z neveřejných zdrojů. V případě Milána šlo o přibližně 105 milionů korun, u Dubaje o zhruba 140 milionů korun, a to formou přímých finančních příspěvků, dodávek materiálu a služeb i financování jednotlivých expozic. Díky tomu klesl požadavek na státní rozpočet z několika stovek milionů korun, které stát vynakládal na předchozí světové výstavy (zhruba 300 milionů Hannover v roce 2000, 340 milionů Aichi v roce 2005, 500 milionů Šanghaj v roce 2010), na zmíněné výrazně nižší částky. U japonské výstavy se ovšem již od začátku závazek státu vyšplhal opět do předchozích řádů a navíc se plánovaný objem externího financování nakonec nepodařilo naplnit. A i přesto, že projekt neměl jasně zajištěno financování, pokračoval dál.

Proč s v Ósace vše prodražilo?

Za zásadní systémovou chybu označuje Potužník oddělení architektonické soutěže od následné soutěže na stavebního dodavatele. Při přípravě českých pavilonů v Miláně i Dubaji byl podle něj využit model „design and build“, kdy architekt i stavební firma tvořili jeden tým a společně odpovídali za návrh i jeho cenu. V případě Ósaky ale zvítězil architektonický návrh, který dle bývalého generálního komisaře nebylo možné postavit za deklarovaných přibližně 120 milionů korun, které jako maximální cenu stanovilo výběrové řízení. To se potvrdilo posléze, kdy se skutečné náklady pouze na stavbu následně zvýšily přibližně na dvojnásobek.

Potužník kritizuje také způsob výběru stavebního dodavatele při výběru japonské společnosti Daisue. Má za to, že použití jednacího řízení bez uveřejnění, tedy mimořádné prostředku, nebylo důsledkem nepředvídatelných okolností, ale navazovalo na způsob, jakým byl byla stavba pavilonu připravena přinejmenším od architektonické soutěže. Využití JŘBU (jednací řízení bez uveřejnění) prakticky znamenalo, že se o zakázku nevedla otevřená soutěž více stavebních firem a zadavatel tak nemohl jejich nabídky a ceny standardně porovnat. Zároveň zpochybňuje argument, že české stavební společnosti nebyly osloveny proto, že neměly japonské stavební licence – v Miláně i Dubaji si čeští dodavatelé autorizované italské a dubajské kanceláře najímaly jako poddodavatele.

„Návrh byl na papíře nejlepší“

Člověk obeznámený s přípravou soutěže, s nímž Echo hovořilo pod podmínkou anonymity, upozorňuje, že Soškův projekt posuzovala početná hodnoticí komise složená ze zástupců státní správy, byznysu i odborníků na Japonsko. „Koncepcí a její prezentací přesvědčil komisi, že je tím pravým člověkem,“ uvedl zdroj. Zadávací podmínky soutěže se prý výrazně neodlišovaly od předchozího výběru koncepce pro Expo v Dubaji a předpoklad vybrat alespoň obdobně 100 milionů, jako dříve, se prý nezdál nereálný. „To, že se později ukázal rozdíl mezi tím, co bylo slíbeno, a realitou, je jiná věc.“ Za zásadní problém považuje zdroj ale skutečnost, že stát neměl připravený nástroj, kterým by mohl později reagovat, pokud se deklarované financování nenaplní. Podle zdroje se sice o možných pojistkách při přípravě projektu diskutovalo, v praxi ale bylo obtížné vyžadovat, aby měl uchazeč sponzory smluvně zajištěné ještě předtím, než vláda vůbec rozhodne o české účasti. „Bylo to postaveno na důvěře, že člověk, jehož koncepci vláda schválila, své závazky splní,“ uvedl. Postupně se však ukazovalo, že Soška slíbené externí prostředky nezískává.

Insider zároveň potvrdil, že ministerstvo na zhoršující se situaci průběžně upozorňovalo. Generální komisař předkládal vládě pravidelné zprávy o přípravě účasti a v předkládacích materiálech MZV se podle zdroje s blížícím se zahájením výstavy stále výrazněji objevovalo varování, že objem získaných prostředků od třetích stran neodpovídá schválené koncepci. Soška přesto ministerstvo i vládu opakovaně ubezpečoval, že se podaří získat partnery, pavilon po skončení výstavy prodat a celý projekt finančně uzavřít. To se ale, jak již nyní víme, nestalo. V roce 2024 měl být podle informací Echa z ministerstva dokonce připraven také návrh na Soškovo odvolání a tehdejší ministr Jan Lipavský jej dostal k rozhodnutí, k odvolání však nedošlo. Byť dříve by neplnění vytyčených milníků znamenalo konec generálního komisaře, jak Echu potvrdil Potužník, který byl kontrolován průběžně, a to jak z MZV, tak interním auditem. U projektu Expo 2025 tomu tak ovšem nebylo, jak vyplývá z odpovědi MZV dle zákona 106 na dotazy protikorupčního spolku OŽIVENÍ, jenž má redakce k dispozici. Černínský palác potvrdil, že průběžná kontrola neproběhla a nemohla tak zabránit postupnému nárůstu nákladů ani odklonu od původně schváleného modelu financování. Proč? Dle informací Echa uvnitř resortu se prý diskutovalo, zda by výměna komisaře v pokročilé fázi ještě něco vyřešila, nebo by nový člověk jen převzal problémy svého předchůdce. To Echu mimo záznam potvrdil i jeden z členů bývalého kabinetu, který byl se situací taktéž obeznámen.

Exministr Lipavský již dříve na dotazy Echa, proč kabinet nekonal dřív, když viděl, že se projekt nevyvíjí podle původního plánu, uvedl: „To, na co narážíte, se přesně stalo v létě 2025, kdy jsme dodatečně navýšili rozpočet.“ „Já jsem se jako ministr postaral o to, aby na to byly vyčleněny prostředky, a aby to obsahovala koncepce. Zbytek byla odpovědnost komisaře,“ uvedl bývalý ministr a nynější poslanec za ODS s dovětkem, že „komisař peníze nakonec taky dostal“. Nicméně jak je vidět z detailně popsané anabáze projektu, problémy nastaly daleko dříve a finální dosypání peněz, aby projekt před samotným začátkem celé akce spektakulárně neztroskotal, nemůže předchozí průběh ospravedlnit. Echo s Lipavským ohledně věci komunikovalo ještě v polovině června, kdy exministr sdělil: „Komisař měl všechny potřebné odpovědnosti. Myslím si, že je dobře, že proběhla mezinárodní architektonická soutěž, ale finální odpovědnost samozřejmě ležela na komisaři.“ Expozice podle exministra splnila svůj účel a výborně prezentovala Česko.

Policie šetří

Současné vedení MZV na dotaz Echa odpovědělo, že účetní disciplínu a Soškovo nakládání s prostředky nyní prověřuje veřejnosprávní kontrola. I oni soudí, že do začátku auditu se negativně projevovalo „nedostatečné nastavení kontrolních mechanismů“ mezi Kanceláří generálního komisaře a Českými centry. Právě začlenění kanceláře pod Česká centra od roku 2023 je dalším sporným bodem. Lipavský krok hájil tím, že měl přinést vyšší transparentnost. Potužník naopak má za to, že změna v konečném důsledku zejména rozmělnila odpovědnost za hospodaření. Zatímco při předchozích výstavách nesl za hospodaření přímou statutární odpovědnost právě generální komisař, po organizační změně se odpovědnost přesunula na vedení Českých center. To je i základem současných finančních potíží, které ohrožují tuto příspěvkovou organizaci MZV, přičemž v pátek 31. července má ministr Macinka okolo poledne představit plán, jak do budoucna s nimi bude naloženo. Podle obeznámeného insidera měla být původním cílem změny zejména personální kontinuita mezi jednotlivými výstavami, kdy lidé v období mezi světovými výstavami mohli pracovat pro centra. Současně ale připustil, že Soška si při nastavení vztahů s Českými centry prosadil neobvykle široké pravomoci, takže vedení organizace nemělo nad jeho kroky plnou kontrolu. Nynější ředitelka Českých center nastoupila až poté, co byla již celá věc rozjetá.

Premiér Andrej Babiš (ANO) mluvil o kauze Expa 2025 jakožto o „druhém Promopro“. Kauza Promopro se týkala zakázky na audiovizuální služby pro české předsednictví v Radě EU v roce 2009, kterou Úřad vlády zadal bez otevřeného výběrového řízení. Stát firmě vyplatil zhruba 525 milionů korun, přičemž vyšetřovatelé později dospěli k závěru, že významná část zakázky byla předražená nebo nebyla řádně doložena. Několik podnikatelů bylo pravomocně odsouzeno za podvod a praní špinavých peněz. Otázkou, zda i v případě Expa 2025 šlo o úmyslné vyvádění peněz mají rozhodnout orgány činné v trestním řízení. Česká centra dle informací Echa podala dvě trestní oznámení na neznámé pachatele. MZV poté podalo na konci června další tři. Resort odmítl vzhledem k probíhajícímu řízení upřesnit, jakých skutků či osob se oznámení týkají.

Bývalý generální komisař české účasti na světové výstavě Expo 2025 v Ósace Soška se začátkem července ohradil proti výrokům ministra zahraničí Macinky k financování akce, rozpočet podle již odvolaného komisaře překročen nebyl. Nestátní zdroje podle něj dosáhly 146 milionů korun, což ale – jak dokládá text – není ani původně plánovaná výše, ani poměrná část, kterou měla daná výše představovat. Soška také již dříve sdělil, že své odvolání považuje za politickou hru a snahu zdiskreditovat úspěšnou českou účast na Expu 2025. Pavilon měl být původně prodán či dále využit. Soška tvrdí, že při konci jeho mandátu existovali konkrétní zájemci. Současné MZV naopak uvedlo, že nabídky nebyly dostatečně solventní a často by nepokryly ani demontáž. Pavilon proto převedlo do svého majetku a objednalo jeho demolici.