Sabinovem se stejně jako v podstatně větším Prešovem táhne dlouhá ulice, která se někde uprostřed „šošovkovitě“ rozšíří, čímž vytvoří jakési náměstí. Na něm stojí gotický kostel, vedle něj menší, barokní. Foto: Jiří Peňás
Foto: Foto: Jiří Peňás
4
Často čtu, že žijeme na počátku posthumánní, postlidské doby. Termín „humanitní vědy“ má tu lidskost už v názvu. Znamená to, že se nutně stanou naprosto ...
Otočil jsem se a spatřil dvě malé bosorky, asi tak třináctileté, culily se na mě, a jako duch poletující Vladimir Nabokov s nimi. Ujo, mohli by ste nás odfotiť? zopakovaly žádost, kterou jsem minule skončil první díl (východo)slovenské výpravy. Ale samozřejmě, řekl jsem překvapeně i polichoceně, avšak rozhlédl jsem se pro jistotu opatrně po okolí. Rozsáhlý areál Šarišského hradu byl skoro prázdný, nad okolními kopci se stahovaly šedivé mraky, lehce se zvedal vítr. Dívky byly téměř identické, bílé tričko, zrcadlovky na čele, dlouhé vlasy lehce povlávaly ve větru. Fotil jsem je nejdřív jejich mobilem, pak chtěly, abych je vyfotil svým vlastním fotoaparátem (A vy ste, ujo, fotografom?), vždy jsem jim musel ukázat výsledek, dlouho s ním nebyly úplně spokojené, já se zase rozhlížel, chtěl jsem se zeptat, jestli jsou tady samy, ale včas jsem to zadržel, aby to nepochopily špatně, vlastně jsem si přál, ať už to rychle skončí. Ale dívky pořád vymýšlely nové pozice, už jsme prolezli několik cimbuří, stáli jsme na skalním útesu, balancovaly na hradbách. Konečně se jim jedna fotka líbila: Ujo, máte instagram? Nie? Fejs? Hej? Tak nám to pošlite na fejs… Ano, ano, slíbil jsem, vzal si od obou jména, propojil se s nimi a doufal, že se mi nikdo nebude divit, jaké mám fb friendky, nebo jak se tomu říká.
Pak zadul vítr a mladé bosorečky náhle zmizely, zůstaly mi jen ty fotky a já byl na Šarišském hradě skoro sám. Obešel jsem ještě jednou velkolepé zříceniny hradu budovaného v tom století mongolského vpádu, tedy třináctém. Hrad na kopci tu přes čtyři sta let strážil a dozíral na uherský severovýchod, na kraj zvaný Šariš, jméno, které zůstalo tomu japonskému pivu, jak jsem o tom psal minule. Latinsky je to Sarus, což zní skoro jako sauron, ještěr, trochu jak z Pána prstenů. Původ toho názvu je nejasný, Maďaři tam slyší sáros, což znamená bláto, ale možná je to starší, možná keltské, kdo ví: etymologie je zábava starců samotářů.
Pohled na krajinu byl impozantní ze všech stran, vlny hor táhnoucí se do dáli, na severu blízko do polské Haliče, na západě Spiš, na východě Zemplín, na jihu Gemer a Abov: v dávných dobách společného státu tyhle názvy zněly blízce i Čechovi, teď bych řekl, že málokdo by věděl, oč jde a kde to je. To hodně lidí neví, ani když to mají doma: Prácheňsko, Doudlebsko, Hřebečsko… Většině je to jedno.
Obloha se mezitím už opravdu celá zatáhla, obzory potemněly. Spadly první kapky, bylo načase sjet z kopce a vydat se směrem na Sabinov. V tom městě jsem chtěl přenocovat. Léta se mi líbilo to jméno Sabinov, i když jsem nepředpokládal, že by to snad bylo od Sabinek, těch žen, co si je Římané unesli, a když je chtěli Sabinové zachránit, ony vběhly do bitevní vřavy a prosily, ať je nechají s Římany, protože si na ně zvykly a mají je rády. S antikou to tady nic společného nemělo, ale svou váhu to mělo. Druhým důvodem byl pověstný vojenský kriminál z časů lidové armády, kdy se říkalo „za to je Sabinov“ a každý věděl, co to znamená: třeba opít se na stráži, porvat se v uniformě, spolykat žiletky, poslat lampasáka do prdele a tak podobně. Za to byl Sabinov. Třetí důvod byl Obchod na korze.
Bylo tedy dost důvodů, proč se tam těšit. Sotva jsem vyjel, začalo pršet tak hustě a ukrutně, že v tom musely mít prstíky ty malé bosorky. Schoval jsem se pod větve, ale za chvíli jsem byl zcela mokrý, a to byl teprve začátek. Asi po hodině jsem to vzdal a v hustém dešti dojel na stanici Veľký Šariš a do Sabinova dojel vlakem. V něm jela veselá skupina asi deseti romských výrostků: přišel průvodčí, chvíli se snažil domoci se lístků, ale pak rezignovaně mávl rukou. Viděl, že tu scénu pozoruji, tak šel ke mně a jakoby omluvně řekl: Nemá to cenu, smejú sa vám do ksichtu. To aby som chodil so žandármi. Aj to by bolo márne. – Já pokýval hlavou, pokrčil rameny a disciplinovaně si lístek koupil.
Když vlak přijel do Sabinova, pořád ještě pršelo. Setmělé město působilo ponuře, vylidněně, hororově, ale právě i tím přitažlivě. Ubytoval jsem se v hotelu, jenž jevil známky unavené socialistické estetiky, paní na recepci hleděla na staršího zmoklého Čecha se soucitem, kam to zabloudil. Já ale ty důvody znal, neboť právě v takových zapomenutých městech se cítím vlastně nejlépe, přitahují mě svou morbidní atmosférou, svou rozpadající se krásou, pohřební poetikou umírání a rozkladu… To jsem ovšem paní recepční neřekl, to bych ji pravděpodobně vyděsil nebo by měla pocit, že jsem podivín. A já to také nemyslím úplně vážně, když tak jen trochu. Navíc jsem si nebyl úplně jistý, zda to o Sabinově platí, něco jiného je také přijet tam za deštivého večera a něco úplně jiného vyjít ven za slunečného jitra, kdy se vše rozzáří a ty večer temné a smutné domy najednou působí zcela jinak, skoro jako krámy se skořicí a zmrzlinou.
Ale pořád byl ještě večer, déšť už polevoval, já dostal chuť na první slovenskou borovičku, vyšel jsem tedy na ulici, hledat nějakou nálevnu. Městem se stejně jako podstatně větším Prešovem táhne dlouhá ulice, která se někde uprostřed „šošovkovitě“ rozšíří, čímž vytvoří jakési náměstí. Na něm stojí gotický kostel, vedle něj menší, barokní, opodál zvonice, asi společná. Před nimi zvláštní strohá, rovněž barokní budova, bývalé piaristické gymnázium. Pak se zase náměstí promění v ulici a vede dál z města. Celek vytváří asi kilometrové korzo, které mohlo, v době rozkvětu městských korz, být plné života, různých krámů, obchůdků, magacínů, kvelbů, špeluněk a putyk. Hemžilo se to tam životem, mluvilo různými jazyky, vedle slovenštiny pořád ještě byla slyšet zipserdeutsch, spišská němčina, jazyk lidí, kteří kdysi město Zeben, jak mu říkali, založili a po nichž ty památky tady jsou. Také tam samozřejmě zněla maďarština a hlavně tady, na korze, jidiš, kterým spolu mluvili sabinovští Židé, jichž tady byla až čtvrtina obyvatel, hlavně těch obchodníků, kramářů a kupců.
Do jednoho toho obchůdku, ke vdově Lautmannové, přichází Slovák Tono Brtko, který dostal papíry, že má arizovat krám s knoflíky a jiným galanterním zbožím. Tu paní hraje Ida Kamińska, která mluví směsí jidiš, slovenštiny a polštiny, možná právě tak, jak tehdy mohly takové staré paní mluvit. Tak začíná ten geniální film Obchod na korze, jenž se natáčel v roce 1964 tady na korze v Sabinově. V předloze Ladislava Grosmana se to město sice nijak nejmenuje, ale Sabinov jako by pro ten film vznikl. V jeho záběrech jsou ještě vidět staré krásné dřevěné portály, kolem nichž jde celý rozpačitý Jozef Kroner, tedy truhlář Tono Brtko, malý slovenský árijec, aby převzal od staré paní, která neví, o co jde, nebo možná ví, ale hraje tu hru, její krámek. Z těch portálů zůstal jediný, právě na místě galanterie vdovy Lautmannové, ale i ten je spíš maketou, ale aspoň něco. Stojí před ním bronzová socha Jozefa Kronera, do níž jsem teď málem vrazil. Druhý den jsem se tam vrátil, je tam takový roztomilý butik, prodávají tam slovenskú kozmetiku, kvety a cukríky. Na stěně visí fotografie z natáčení, portréty režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, v poličce soška Oscara skoro v pravé velikosti. Koupil jsem si opalovací krém.
Ale teď jsem si chtěl koupit borovičku a vůbec to nebylo jednoduché. Byla neděle večer, kolem desáté, těch pár krámů na korzu zavřených, dvě ne příliš vábné (mně by stačily) hospody také, Vietnamci šli spát, Židé jsou pryč. V jediném kvelbu prodávali alkohol v lahvích, ale to jsem přece jen nechtěl, postávala tam možná ta mládež, která se mnou přijela načerno vlakem. Ale nepřipomínal jsem jí to. Smiřoval jsem se už s tím, že usnu bez borovičky. Vrátil jsem se do hotelu, paní byla ještě na recepci, chvíli jsem váhal, zda prohloubit dojem podivné existence, ale pak se přímo zeptal, jestli nemá borovičku. Odpověděla bez mrknutí oka: Borovičku nemám, ale predám vám pivo v plechovke. Chcete prazdroj, alebo šariš? – Samozřejmě jsem chtěl šariš.
00:01
