Od začátku americké války proti Íránu uběhl půlrok. Bez větší pozornosti 17. srpna vypršela platnost americko-íránského memoranda o porozumění, jež mělo válku ukončit. To zavedlo příměří a stanovilo, že během 60 dnů od jeho uzavření obě strany mají vyjednat trvalý mír, včetně budoucnosti íránského jaderného programu. Vyjednávací lhůtu šlo v případě potřeby prodloužit. Žádný trvalý mír nenastal. Ani lhůta nebyla prodloužena. Místo toho americký ministr financí Scott Bessent dramaticky ohlásil „ekonomický den D“. V rámci „operace ekonomický vyvrhel“ (Operation Economic Outcast) americké sankce mají dokončit to, co začaly americké bomby, a donutit Teherán, aby se podřídil.
V momentu, kdy islamistický režim uzavřel Hormuzský průliv a Američané v odplatě zavedli námořní blokádu Íránu, se z války stal závod o to, jestli se dříve zhroutí íránská ekonomika, nebo ta světová. Hormuzem před americkým útokem proudilo asi 20 procent světové ropy. Američané si stěžovali, že uzavření průlivu je mocnější zbraň než atomová bomba. Z pokusu o rychlou změnu režimu se tak stala válka o otevření Hormuzu. Donalda Trumpa konflikt evidentně přestal zajímat a chtěl ho ukončit téměř za jakoukoli cenu. To se odrazilo právě i v memorandu o porozumění, široce interpretovaném jako uznání americké porážky. Zjednodušeně: Američané nabídli Íránu postupné zrušení sankcí a velký balík peněz, měl být zřízen investiční fond pro Írán v hodnotě 300 miliard dolarů. Memorandum mlčelo o osudu íránského programu vývoje balistických raket, podpory teroristických milicí v regionu, všeobecně se předpokládalo, že řešení íránského jaderného programu se posune do budoucna. V podstatě jediný ústupek, který Washington po Íránu požadoval, bylo otevření Hormuzu.
Zde se ale interpretace memoranda značně lišily. Teherán otevřením Hormuzu chápal umožnění plavby za jím stanovených podmínek, konkrétně chtěl vybírat poplatky. Pro USA to bylo nepřípustné. Nemohly tolerovat, aby Írán vzešel z války silnější než před ní. Američané tak vyzývali lodě, aby ignorovaly íránské výzvy o registraci a pluly jižní, tedy ománskou částí průlivu. Dne 7. června Íránci opět začali útočit na tankery snažící se proplout do Indického oceánu. Američané odpověděli opakovaným bombardováním Íránu. Vzájemné ostřelování skončilo stejně jako předchozí. Po hrozbách o nevídané eskalaci Trump na poslední chvíli odvolal 1. srpna plánované údery s tím, že na stole jsou „perimetry dohody“. Od té doby je v Perském zálivu zase zdánlivý klid.
Zároveň ale probíhá tichá bitva o otevření Hormuzského průlivu. Komentátor agentury Bloomberg Javier Blas napsal o „příbězích“ šířících se Blízkým východem, vyprávějících „o tankerech, které v noci proplouvají průlivem; o konvojích napadených navzdory americké ochraně; o odvážných převodech z lodi na loď uprostřed oceánských vln, daleko od zvědavých očí. Írán čas od času napadne tanker; o některých z těchto útoků se napíše, o mnoha však ne“.
Před válkou Hormuzem proudilo zhruba 20 milionů barelů denně. Americký ministr energetiky Chris Wright 11. srpna, což bylo úterý, ohlásil, že během předchozího týdne se podařilo v průměru vyvézt 15 milionů barelů za den. Jen v neděli se prý podařilo ze Zálivu dostat 20 milionů barelů, tedy zhruba předválečné množství.
Část, zhruba pět až sedm milionů barelů, se odtamtud dostává alternativními ropovody. Jde hlavně o saúdský ústící v Rudém moři a emirátský vedoucí do Ománského zálivu. Podle Wrighta se ale zároveň podařilo vyvézt devět milionů barelů na tankerech. Červencové bombardování prý bylo klíčové, jelikož Američané se zaměřili hlavně na íránské radary a další naváděcí systémy, které umožňovaly zasahovat lodě v Hormuzu. Pokud je to pravda, naprosto to mění situaci na Blízkém východě i na světových ropných trzích.
Jenže Wrightovy výroky nejde nezávisle ověřit. Experti se shodují, že nějaká ropa se z Perského zálivu opravdu dostává, ale méně, než tvrdí Wright. Podle jejich výpočtů jde o čtyři až pět milionů barelů denně. Zároveň ale přiznávají, že možná nemají dostatek informací. Lodě plují v noci s vypnutými vysílači, které za normálních okolností informují o jejich poloze, jméně, rychlosti atd. Firmy poskytující komerční záběry ze satelitu na základě amerického tlaku je přestaly nabízet ve vysokém rozlišení. Tvrzení tak nejde ověřit ani vizuálně. Moderní supertankery pojmou až dva miliony barelů, přehlédnutí jednoho nebo dvou znamená přehlédnutí obřího množství ropy. V Hormuzu navíc nyní probíhá „kyvadlová doprava“, kdy průlivem některé tankery proplouvají tam a zpátky a přečerpávají ropu lodím čekajícím dále na moři, což sledování množství ropy dále ztěžuje. Nikdo tak nedokáže jistě říct, kolik barelů se z Perského zálivu opravdu dostává.
Katastrofa se nekoná. Zatím
Jedno je ale jisté, tato ropa se musí někde objevit. Před začátkem války se barel ropy Brent prodával za zhruba 72 dolarů. Nyní je to nějakých 87 dolarů. A hluboko pod 200 dolary, které někteří věštili po začátku konfliktu. Takže jistě ekonomická nepříjemnost, ale rozhodně ne katastrofa.
Relativně nízká cena ropy je záhadou celého konfliktu. Částečně jde na vrub obřímu uvolnění strategických rezerv, částečně politice Číny, která masivně omezila spotřebu, i když nikdo si není jistý jak. Roli hrají i Trumpovy výkřiky na sociálních sítích, na které trhy reagují, či zvýšená výroba ostatních producentů ropy. Každopádně cena za barel je asi nejlepším ukazatelem, zda je na světových trzích suroviny dostatek. A momentální cena nasvědčuje, že ano, či minimálně obchodníci věří, že ano. Což podporuje tvrzení Trumpovy administrativy, že se daří ropu z Perského zálivu dostat.
Každopádně americká vláda evidentně začíná věřit, že totální ekonomická blokáda je způsob, jak Írán zlomit. Ministr zahraničí Marco Rubio oznámil spojencům, že USA momentálně neplánují žádné nové údery proti Íránu a budou se soustředit na jiné formy tlaku. Sankce ohlášené Bessentem jsou toho součástí. Trump nyní tvrdí, že je připraven v obléhání Íránu pokračovat, jak dlouho bude třeba. „Ve velkém vyhráváme. Mají obrovskou inflaci, jejich ekonomika se hroutí, se svými lidmi zacházejí velmi špatně, zabíjejí mnoho, mnoho demonstrantů. Nemám žádný časový plán; udělám, co bude třeba,“ řekl televizi Al Jazeera. Trump také oznámil, že se podařilo odminovat Hormuzský průliv a tím dále zjednodušit plavbu a vyrazit další páku Íráncům z ruky.
Íránská ekonomika na tom nebyla dobře již před válkou. Byly to právě hospodářské těžkosti, které spustily vlnu demonstrací na začátku roku, jejichž následné krvavé potlačení spustilo nynější krizi. A válka s Američany situaci rozhodně nezlepšila. Teherán čelí obří inflaci, íránský rijál poprvé v historii překonal kurz dvou milionů za dolar, což je o sedm procent více než před týdnem. Před rokem stál dolar 958 tisíc rijálů, jeho hodnota tak klesla o víc než dvojnásobek. Íránci ve strachu před nedostatkem vykupují zásoby i paliva. Mezinárodní měnový fond předpokládá, že íránská ekonomika se letos propadne o 6,1 procenta, inflaci očekává 68,9 procenta. Oficiální nezaměstnanost vyrostla na 9,1 procenta, ale ve skutečnosti je nejspíše vyšší. A íránský prezident Masúd Pezeškján a předseda parlamentu Mohammad Bágher Ghálíbáf vyzvali k ukončení války a k obnovení pochroumané ekonomiky. „Ať už máme jakkoli velkou vojenskou sílu, pokud se naši lidé potýkají s problémy a v zemi chybí finanční oběh a hospodářský růst, pokroku nedosáhneme,“ řekl Ghálíbáf.
A bude to stačit?
Panují ale pochybnosti, zda ekonomický tlak je dostatečný k tomu, aby islamistický režim v Teheránu dostal na kolena a donutil k ústupkům. Írán si navykl žít pod tvrdými sankcemi. Zemi nyní reálně ovládají Islámské revoluční gardy, které zatím nehodlají ustoupit a místo toho se připravují na zavedení „ekonomiky přežití“, jak to nazval Hadi Kahalzadeh z think-tanku Quincy Institute pro Wall Street Journal. „Analytici uvádějí, že Teherán zavádí přídělový systém na nedostatkové zboží, omezuje přístup k cizí měně, drasticky snižuje investice a přesouvá větší část zátěže na domácnosti, přičemž zachovává strategické dovozy a základní státní aparát. Výsledkem bude prohlubující se hospodářská krize, která povede k rostoucí chudobě a nefunkčnosti, ale také k většímu manévrovacímu prostoru pro íránské vedení, aby mohlo zdržovat jednání s USA,“ napsal deník. Je tu také možnost, že Írán na zhoršující se ekonomickou situaci odpoví obnovením vojenských úderů ve snaze donutit USA a jejich spojence k ústupkům touto cestou.
Navíc „totální izolace“, kterou má zaručit „operace ekonomický vyvrhel“, počítá se zavedením druhotných sankcí na země, které budou pokračovat v obchodu s Íránem. V případě menších států a amerických spojenců vynucení spolupráce nebude problém. Třeba Spojené arabské emiráty ohlásily, že se k nim připojí. Ale Čína, která je největším odběratelem íránské ropy, je nazvala „nelegálními“ a oznámila, že udělá vše pro ochranu svých zájmů.
Momentálně to ale vypadá, že Američané věří, že čas je na jejich straně. Podařilo se jim vyrvat Hormuz z íránských rukou, odvrátit ekonomickou katastrofu a plánují ajatolláhy pomalu zadusit skrze sankce a námořní blokádu. Na to, jestli je to vítězná kombinace, si musíme počkat. Za šest měsíců íránská válka zažila již zvratů dost.
00:01
