Vysoká postava, mužný, krásně znělý hlas a hluboké oči v melancholické tváři, do níž se vpisují zážitky duše, která si lecčím prošla. Tato tvář patří herci Janu Hájkovi, jedné z nejvýraznějších postav současného českého divadla i filmu. A ta duše patří přemýšlivému a citlivému muži, jenž když hraje, vypadá, jako by do toho vkládal všechno. Takový pocit má i ten, kdo s ním sedí v jeho oblíbené vinohradské hospodě Na Schůdku a chce třeba zavést řeč na to, jaké bylo dětství na sídlišti v Moravské Třebové.
Jste také sídlištní dítě, to je dobrá průprava na herectví, že?
Ano, na sídlišti v Moravské Třebové, tam byly, teda pořád jsou takové bytovky, čtyři patra, pět vchodů. Byly tam mandlovny, prádelny, sklepy, schodiště, zábradlí: když jsme šli ze školy, tak po tom zábradlí lezla z vnitřní strany moje sestra, my jsme dvojčata, a já z toho vždycky omdlíval, měl jsem strašný strach, že spadne, tak jsem si vždycky lehl na schody, abych ji sebemenším pohybem nebo zvukem nevylekal a ona nespadla. Doposud mám hrozný pocit, když někdo, zvlášť pokud je to někdo blízký, nějak riskuje a hrozí mu nebezpečí, když stojí nad propastí. To jsem dokonale paralyzovaný, lehám si, obrazně řečeno, na zem, hrozně trpím. Myslím, že to mám z té naší bytovky, jak tam lezla moje sestra po zábradlí.
Hrůza, že spadnou ze zábradlí, se, myslím, sídlištním dětem často vrací ve snech… Mám takové taky. Ale jinak: sídliště mají něco do sebe, ne?
Souhlasím. Moje máma moc toužila tam bydlet: byla prý první, kdo se do té bytovky nastěhoval. Ještě ani nebyla zkolaudovaná a už tam spala ve vaně, kterou si vystlala ovčí kůží. Ona byla ze samoty, Suchý Dvůr se to jmenovalo, pár kilometrů od Městečka Trnávka, kravíny, pole, pastviny, na nich ovce. V létě přijeli kombajnéři ze Slovenska na žně, z JZD dostávala babička desátky, namlelo se obilí, aby bylo čím krmit dobytek… Bylo to tam krásné, ale máma toužila po bytě, kde teče teplá voda z kohoutku. Tak v sedmnácti odešla do města. Právě tam postavili ten panelák. Tam se potkala s tátou, který pak odešel, když nám byly dva roky.
To se nezachoval pěkně…
Hm… Nějak to nezvládl. Máma mu dala na vybranou: buď kapela a hospoda, nebo ona a děti. Tak on si vybral a šel. Viděli jsme se až po dvaceti letech. A byla to úplná náhoda, možná zázrak. Mě totiž vyrazili po dvou letech z JAMU…
Počkat, proč vás vyrazili?
To je komplikovanější, bylo to zhruba řečeno kvůli absencím, ale svezlo se toho víc. Pak jsem měl za trest napsat nějakou písemnou práci o herectví, napsal jsem asi dvanáct stran, víc jsem nevyplodil, ale ten můj učitel chtěl stran třicet a já řekl, že to bych mohl jedině tak opsat, a on na to: Tak to opiš. V tom jsem ale neviděl smysl, takže jsem na JAMU skončil.
Aha, ale teď zpátky k tomu zázraku s otcem.
Když mě vyrazili z JAMU, to bylo v roce 2001, tak jsem hrál v Brně v divadle Polárka a tam se přijel podívat režisér Juraj Deák, který tehdy chystal v Ostravě Hamleta a hledal nějakého neokoukaného… Hamleta. Doprovázeli ho ještě Jan Fišar a Tomáš Jirman, nejkrásnější bardi z Ostravy. Vedle té Polárky byla hospoda Severka, tam jsme se sešli a Juraj Deák mi říká: Budeš hrát Hamleta. Já na to říkám: To já si musím nejdřív rozmyslet. Deák na to: Cože?! Co si na tom chceš rozmýšlet!? Tak jsme zkoušeli v Ostravě Hamleta, no a pár dní před premiérou Mirek Rataj, který v Hamletovi hrál prvního herce, musel do nemocnice, rychle ho musel nahradit Tomáš Jirman. No a když se Mirek vrátil z té nemocnice, tak se choval ke mně tak nějak divně. Já to moc nechápal, ale potom mi to řekla Anička Cónová, kolegyně z divadla: On ti to nechtěl říct, protože slíbil, že ti to neřekne, ale on tam toho tvého tátu potkal.
A otec se k vám nechtěl znát?
To bylo složitější. Přemýšlel jsem pak o tom a myslím, že to bylo tím, že když člověk udělá chybu, může pro něj být těžké si ji přiznat a pak ji napravit. A čas spíš nahrává tomu nechat to být. On se ten Mirek seznámil v nemocnici s jedním pacientem, dali se do řeči, bavili se o všem možném a pak Mirek říká: Ty se jmenuješ Jan Hájek, u nás v divadle máme kluka, který se taky jmenuje Honza Hájek, zrovna měl v sobotu premiéru Hamleta… A otec řekl: Vím, to je můj syn. A dodal, že na tu sobotní premiéru chtěl přijet, ale v den premiéry na cestě do Ostravy dostal infarkt. A proto byl v té nemocnici…
To je skoro neuvěřitelné. Jak se o té premiéře dověděl?
On přece jenom o mně věděl, že studuju na JAMU: to věděl kvůli tomu, že na mě musel něco platit. Ale o tom Hamletovi mu prý řekli chlapi v hospodě, on dělal totiž celý život pingla. Oni si to přečetli v moravskoslezské příloze Mladé fronty, kde vyšel článek Nová posila ostravského divadla Jan Hájek. A k tomu moje fotografie Hamleta s lebkou. Tak se domluvili, že na to z Bruntálu vyrazí. Jenže tátu to tak vzalo, že dostal infarkt.
Ale sešli jste se potom?
Sešli… Dva měsíce jsem vyvolával ducha starého Hamleta, a přivolal jsem otce! Pak jsme se sestrou zjistili, kde bydlí, a jeli jsme ho do Bruntálu navštívit. Sestře se moc nechtělo: my jsme byli malí, byli jsme na něj dost naštvaní, když jsme byli v pubertě, tak jsme si říkali, že najdeme tu hospodu, kde dělá, a až budeme platit, dáme mu spropitné třeba dva tisíce, a až se bude divit, řekneme mu: Pošlete to dětem. Tak mu ukážeme. No nic, tak jsme se tam vypravili, jedeme výtahem, ségra pořád, že si není jistá, já ten výtah zastavil a říkám: Jsme pět metrů od našeho otce, dáme to? Tak jsme tam dojeli, zazvoníme, slyšíme, jak se šourá, on byl asi po třetím infarktu, otevřel dveře, vidí sestru, řekne Dobrý den, pak uvidí mě: Ježišmarjá, děcka! Pojďte dál… Pak mi ukazoval fotografii, jak jsem někde v plavkách na koupališti, já říkám: Odkud to máš? Tys nás sledoval na koupáku? Ale to jsem nebyl já, to byl on!
Máte z něho něco?
Myslím, že mám. To jsem si uvědomil až zpětně. Asi takový sklon si věci vysnít, myslet si, že pro to něco udělám, ale pak neudělat vůbec nic. To mám po něm. Potom jsme šli do hospody, já předtím vůbec nepil, pivo mi nic neříkalo, ale tehdy jsem do sebe klopil jedno za druhým, poslouchal a koukal na toho svého otce. A definitivně mi docvaklo, že to je můj otec, když mluvil o mámě a řekl: Víš, ona Jitka… A řekl to úplně jiným tónem, než když to řekla babička, strejda, teta… Došlo mi, že vlastně jsem neslyšel, jak může muž otec oslovovat ženu matku.
Litoval toho, že odešel?
Myslím, že jo, ale to už bylo pozdě. Mimochodem, tohle je z Houellebecqova Serotoninu, kde hraju Florent-Clauda: „Muži obecně žít neumějí, nevědí, jak ze života těžit, nikdy si v něm totiž nepřipadají úplně sví. Tak se pouštějí do více či méně velkolepých projektů, pak samozřejmě zkrachují a pak teprve zjistí, že mohli prostě jenom žít. Jenže to už je obvykle pozdě.“
Otec ještě žije?
Do roka umřel. Chtěl ještě přijet do Třebové, ale už k tomu nedošlo. A teprve až zemřel, tak jsem zjistil, že máme ještě další sourozence. Od těch jsme dostali jeho popel, ten jsme rozsypali v Třebové na místě, kde kdysi stála hospoda, kde dělal číšníka.
Teď mě napadá, že kdybyste nehrál Hamleta, tak byste možná otce už nikdy neviděl.
Je to možné. Proto když tak přemýšlím, co mi herectví a divadlo přineslo, tak můžu zcela jistě říct, že mi přineslo tátu.
A kdo vám tedy přinesl herectví? Měl jste ho v genech po nepřítomném otci? Kde se to ve vás v Moravské Třebové na sídlišti vzalo?
Já nevím… Jednou jsme jeli do Prahy, to bylo kvůli tomu, že mi hrozně rychle narostly lýtkové kosti a my kvůli tomu jeli k doktorovi do Motola, a u Prašné brány jsem se mámě na chvíli ztratil. Tak mě chvíli hledala a uslyšela nějakou hudbu, nějakou dechovku, tak tam šla a já tam stál a kýval jsem se do rytmu a vypadalo to, že jsem úplně hotovej. Ale já si to pamatuju tak, že jsem tam viděl naživo Jiřího Císlera a Luďka Nekudu. To mě fascinovalo, že si jen tak sedí v kavárně.
To, myslím, mimopražské děti dobře znají: když v Praze potkají někoho z televize, je to zážitek… Ale jak to hraní začínalo?
Začal jsem chodit v Třebové do ochotnického souboru pro mládež, hlavně proto, že se mi tam líbila jedna holka. Ta tam kvůli mně chodit přestala, ale já už tam zůstal. Ten kroužek vedla vynikající paní Heidemarie Sekáčová, ta mi vlastně první řekla: Hele, Honzo, ty bys to herectví měl dělat. Opravdu jí vděčím za hodně.
A co že se jmenovala Heidemarie? To se v českých rodinách nedávalo…
To nevím, asi byla z německé rodiny, Moravská Třebová leží v Hřebečsku, to byly, vlastně pořád jsou, Sudety… Tak paní Sekáčová mi řekla, ať si podám přihlášku na JAMU. Tak jsem si podal přihlášku. Napoprvé jsem se nedostal, pak ano: to byl ročník s Janou Plodkovou, Ivou Pazderkovou, Vaškem Neužilem… Bylo to skvělé.
Zajímal jste se předtím o divadlo?
Před čím? Než jsem ho začal dělat? To moc ne. Až když mi řekli, že bych ho mohl dělat. Měli jsme na gymnáziu výbornou učitelku češtiny, paní Froňkovou, která takové případy, jako jsem byl já, uměla podpořit. Jinak v Moravské Třebové všechny zajímal spíš sport než nějaká kultura. Ale přece jen nějací lidé se tam našli. Důležité je potkat lidi ve správný čas. Takhle jsem na Jiráskově Hronově potkal režiséra Sergeje Fedotova, který tehdy režíroval Mistra a Markétku v Hradci Králové, hrála tam Chantal Poullain, já jí tam nahazoval texty. Prostě jsme se seznamovali s lidmi, což je v tom věku mimořádně důležité. A uvědomoval jsem si, že musím vypadnout z toho městečka.
Městečka mají i své dobré stránky…
Ale jo, ale v určitém věku musíte na chvíli pryč… Já jsem tam ještě stačil dělat kinaře, ještě jsem se učil lepit filmy, to už se dneska vůbec nedělá. Taky jsem uměl ovládat staré promítačky. Teď už jsou to muzeální kusy. Mám bratrance v Cetkovicích, to je kousek od Třebové, ten mě seznámil s organizátorem kultury ve Velkých Opatovicích, jmenuje se Pavel Ševčík, včelař, pěstitel jiřin, opravdu skvělý člověk… Mimochodem, mají tam krásné kartografické muzeum a taky letní kino, kde jsou ty promítačky pořád, bůhví, jestli ne poslední v republice. Ale taky tam už končí, budou je muset vytahat, váží to přitom snad tunu. Ale jsou to nádherné stroje…
Ano, kina s promítačkami během našich životů zmizela… Že není člověk nejmladší, poznáte i podle toho, že vzpomíná na existenci kin.
To je pravda. Teď když si lidi chtějí něco společně pustit, tak je to všechno přes počítač.
A víte, co je další na řadě? Hospody. Vesnická hospoda, to už je skoro vzácnost.
To je pravda. Taky to sleduju. Zamával s tím covid. Hospoda je přitom nenahraditelná. My sedíme tady v téhle hospodě, sem chodí právník, zubař, bankéř, zvěrolékař, běžní štamgasti… A těchhle hospod ubývá, to je fakt. Tady se to udržuje komunální solidaritou.
Na druhé straně, alkoholismus má taky své stinné stránky, abych tak řekl…
Jo, něco o tom vím. Ale moje vysedávání v hospodě mi slouží také k pozorování těch alkoholiků. Myslím, že je mám dobře nastudované. A docela jsem to v rolích využil.
Ano, máte takový melancholický obličej vhodný pro smutného opilce.
Někdy bych se toho rád zbavil. Teď hraju v Činoherním klubu v představení 2:22 – Duchařský příběh. To je něco dost jiného. Napsal to Danny Robins a je to velká legrace. Mám tam krásnou postavu Bennyho, myslím, že je dost odlišná od toho, co většinou v divadle dostávám.
Myslím, že nejen v divadle. Takový vrah Stodola, tam se člověk moc humorně nepředvede…
Ale taky by se dalo… Asi ale bylo lepší to nezkoušet. Nám se tam stala taková mysteriózní věc. Natáčeli jsme to v jednom malém městečku, bylo to velmi utajené, nesměli jsme o ničem mluvit, nijak budit pozornost, bylo to sice skoro dvacet let po tom, co se to dělo, ale stejně to bylo velmi citlivé. Spali jsme tam v hotelu a ráno jsme chodili na snídani, chystaly ji takové mlčenlivé paní, nikdy nepozdravily, pak tam chodila taková dívka s dlouhými nalepovacími řasami, ta se o nás starala večer. Pak se točila scéna, kde Lucie (Žáčková, hrála Danu Stodolovou – pozn. red.) na poště zjistí, že vkladní knížky, ze kterých chce vybrat, jsou zaheslované. To byla vypjatá scéna, Lucie si tam zlomila kůstku v dlani… A druhý den mě to děvče s těmi řasami vzalo stranou a říká mi: Já vím, že tady točíte o Stodolových, a vím, že to nesmíte říkat. Ale já mám taky jednu věc, co nesmím říct, ale já ji teď řeknu: Ahoj, strejdo! Ona to byla neteř té Dany Stodolové, a ty paní, co nás obsluhovaly, byly její sestry!
To snad není možné! Copak to producenti nevěděli?
Ne, nevěděli, absolutní náhoda.
Nechává to nějaké stopy na člověku, když hraje takové reálně existující osoby? Tedy vrahy?
Já jsem chtěl po produkci, aby mi zařídila setkání se Stodolou. Snad jsem si představoval, že tak by to chtěl nějaký hollywoodský herec. Ale producent mi to rozmluvil. A měl pravdu. Nebylo to nutné. Ale samozřejmě, že vám role nějak vstupují do života. Teď hraju v Komedii hlavní postavu z románu Zničit Michela Houellebecqa. A ta postava celé druhé dějství umírá na rakovinu ústní dutiny. Dost pochmurná věc to je. Celou dobu, co jsme to zkoušeli, jsem si říkal, že musím zajít k zubaři nechat se prohlídnout. Samozřejmě jsem to neudělal, týden před premiérou se mi udělal váček. Nebo když jsme dotočili Stodolovy, tak jsme si připili, já odjel domů, a najednou mi mobil blikne, že mám za dva dny letět do Fara v Portugalsku, že mám koupené letenky. Já na to úplně zapomněl, že jsem si, asi v nějakém zvláštním stavu, ty letenky koupil. Prostě jsem to úplně vytěsnil. Mlha. Vytvoříte si mlhu toho příběhu, vstoupíte do ní, pak z ní zas vylezete.
Je každá práce, ať už v divadle, nebo ve filmu, vstupem do mlhy?
Každá naštěstí ne. Ale je fakt, že kdyby byl každý režisér tak intenzivní, jako byl třeba Fedotov, tak by se to nedalo vydržet. To byly extrémní podmínky, extrémní nároky, opravdu až na doraz: když má člověk vydržet, tak tomu musí obětovat život. A projít temným obdobím, třeba se i upít.
K tomu jste měl blízko?
Teď jsem si koupil dvě knížky: Alberta Camuse Úvahy o terorismu a Ericha Fromma Anatomie lidské destruktivity. Říkám to proto, že vím, že se musím dostat k tomu, co to v člověku je, že má sklony se ničit a tím ničit i druhé, společnost, svět. Strašně si vážím lidí, kteří jsou schopni o tom přemýšlet, pozorovat společnost, popisovat přesně a výstižně. Ve mně je pořád velká touha vyznat se v sobě a v lidech. Proto třeba tak rád načítám audioknihy, protože vím, kolik věcí je v knihách, a strašně toužím, aby se to k lidem dostalo. Teď jsem třeba načetl knihu Lászlóa Krasznahorkaie, nositele Nobelovy ceny, Satanské tango, fantastická knížka, bravurně napsaná. Všem doporučuju.
Jak dlouho trvalo to temné období?
To bylo… to jsem byl v Divadle Na Zábradlí. Dalo by se říct, že jsem se ničil všemi možnými prostředky. Potom jsem ze sebe dělal už jenom mrtvého brouka. Vůbec jsem nechtěl vylézt z baráku, s nikým jsem nemluvil, nikdo už pak nechtěl ani moc mluvit se mnou.
To, co popisujete, to je deprese, ne?
Já to slovo nepoužívám, protože znám lidi, kteří mají opravdu diagnostikované deprese, a já nejsem ten případ. Ale ničivé to bylo. No, hlavní roli v tom hrál kokain.
No jo…
Docela jsem do toho zahučel. Když jsem pak chodil na terapii, tak psycholožka, která mi opravdu hodně pomohla, mi řekla, ať si představím nějakou věc, osobu, předmět, na který se soustředím, upnu na něj pozornost a budu se snažit, aby mě držel. Tak jsem se upnul na tu krásnou kovovou kliku v těch těžkých dveřích od Divadla Na Zábradlí, znáte ji?
Znám, dost těžké dveře, musíte se do nich vždycky opřít, aby se otevřely.
Přesně tak. A já si říkal, že tohle je přesně moje situace. A tohle musím udělat. Zatlačit na tu kliku… Pak tam hrály taky roli peníze… Ten kokain mě stál docela dost peněz. Dostal jsem se do insolvence, když pak přišly exekuce, první, komu jsem zavolal, byla máma, aby to věděla první, kdyby na to přišel bulvár. Aby jí to někdo nepřenesl v Blesku: já tehdy hrál v Ordinaci v růžové zahradě, docela už mě lidi poznávali. Tehdy jsem zjistil, že tenhle stát je docela dobrý, že člověku, který se do takové situace dostane, nabízí lidské a schůdné řešení. A těch lidí není málo! Když jsem si to všechno spočítal, tak jsem zjistil, že se s tím dá vyjít.
Ale vy jste přece dost hrál v televizích…
Zas tak moc ne. A na natáčení seriálu Božena (Jan Hájek tam hrál Josefa Němce – pozn. red.) jsem sebou seknul. V ČT mám asi stop. Prostě: všechno, co se mi dělo, se dělo kvůli mně a všechno jsem si způsobil sám. Nicméně jsem to bral, že to je něco za něco. Opravdu jsem všechno dával do divadla, vlastně jsem mu obětoval život. Když jsem se o tom bavil s terapeutkou, tak jsme došli k tomu, že divadlo mi nahrazovalo rodinu, otce. Proto taky jsem žádnou svou rodinu nezaložil. Došel jsem k tomu, že když to mám takhle nastavené, tak už by tam na ni nebylo místo. Myslím, že bych kopíroval osud táty. Byla v tom taková urputnost, která mi ale dávala smysl. S tím šla ale ruku v ruce náročnost, kterou jsem měl na sebe, ale i na druhé.
Bohémský život má své pěkné stránky, ale trochu to vyčerpává… Dělal jste průvodce v televizním cyklu Praha ožralá, mně se to líbilo, ale říkal jsem si, kde zůstal ten chlast?
Chápu, on to nebyl dokument o alkoholismu, ale o kultuře hospod: jenom to od sebe nejde odpárat. Přitom jsem myslel na tátu, který pracoval celý život v hospodě, jestli by se mu to líbilo, snad ano. Mojí učitelce češtiny, paní Froňkové, už asi míň. Ale já mám rád věci na okraji, když jsou trochu pomuchlané a špinavé, v divadle, ve filmu, vlastně i v životě…
Chápu… To temné období už skončilo, že. Pomohla vám psychoterapie?
Většinou mi pomáhaly ženy, se kterými jsem byl ve vztahu… Ale až ta terapie mi pomohla uvědomit si, že to musím být já, kdo musí převzít odpovědnost za svůj život. Tím jsem dlouho pohrdal, říkal jsem si: Od čeho mám kámoše? Ale oni nakonec nestačí. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do dobrých rukou. Někdy mi došlo to, co jsme probírali, třeba až po týdnu. Ale hlavně že to klaplo. A pomohlo mi to. Teď jsem tam rok nebyl, tak jsem si říkal, že bych se ozval.
Ano, říká se, že čas na terapii je právě tehdy, když už ji nepotřebujete. Ale smím se ještě zeptat na ten kokain? Já už jsem z jiné generace, my jsme si vystačili s pivem, někteří si k tomu zahulili, kokain, to už byla taková… snobárna. To už je jiné, že?
Dost. Teď je kokain všude, ale opravdu všude. To stačí zajít do nějakého klubu a tam jsou záchody plné. A je to i v divadlech. V politice. Ve firmách. Prostě v některých prostředích je to norma.
A co to člověku dává?
Nejdřív máte víc energie. Záleží na tom, kolik si toho dáte, a taky od koho to máte. Nikdy to u nás není čistý kokain, ale taky to není piko, které je na vás vidět (Jan Hájek dovedně předvádí, co s člověkem dělá piko – pozn. red.). Ale dlouhodobým užíváním vás to spolehlivě rozhodí a rozleptá. Co se týče mě, tak já tím řešil nejdřív únavu. To člověk chce být všude, všechno stihnout a oběhnout, pak to potřebujete, abyste stačil i normální rytmus. Já už měl svého dodavatele, když ten vypadl, tak jsem sháněl jiného. Každopádně to stálo dost peněz. Kamarád mi říkal, že s tím skončil, když jeho dealer přijel v novém autě a pak mu řekl, že mu ho zaplatil za dva tři roky vlastně on.
Taky jste někomu takhle koupil auto?
Asi jo.
Jak dlouho trvá, než si uvědomíte, že v tom hodně lítáte?
Já si to uvědomil dost brzy. Ale to se dostanete do kola, ze kterého jde špatně vystoupit. Nejdřív se nabudíte, abyste to všechno zvládl, pak ale nemůžete spát, tak do sebe cpete prášky na spaní. Do toho ještě mám po úrazu v dětství epilepsii, sice ne moc silnou, medicína ji umí zkrotit, jsou na to prášky. Nejhorší na kokainu ale je, že vás to mění v něco, co vlastně nejste. Já jsem se úplně perfektně vyjadřoval, byl jsem pohotový, energický, plný invence a nápadů, ale nebyl jsem to já. Zdá se vám, že všechno zvládáte, ale to je právě ten omyl, protože vám ujíždí vaše vlastní já. Takže to působí pravý opak: přestáváte zvládat i to, co jste dřív zvládal hravě. Když jsme něco v divadle rozebírali, tak jsem byl úplně zaťatý, neschopný se domluvit, poslouchat druhého, vůbec připustit, že by měl někdo jiný názor. Chápete?
Mám pocit, že to trochu znám. A že se to netýká jen uměleckého prostředí. Ale říkám si, jak to může fungovat v divadle?
Moc to nefunguje. Na kokainu je typické, že nejdřív máte pocit, jako že je všechno v nejlepším pořádku, ale pak to najednou vyjede a vy nevíte, co se to s vámi stalo. To v divadle nebo vůbec v umění je úplně na nic. Tím neříkám, že to někomu nemůže krátkodobě pomoct. Ale určitě mu to jednou začne škodit. To jsem si uvědomil i já. Zas v tom hrála roli tehdejší přítelkyně, která to úplně nesnášela. A já jsem přestal. Ze dne na den.
To jde?
Ale jo.
Ale abstinent nejste.
Ne, nejsem. Ale s kokainem jsem přestal.
Jste rád, že jste herec? Víte, ptám se na to proto, že herec je vlastně nástroj, nasazuje si masku, říká texty jiných, žije za jiné, umírá za jiné: jako v roli Paula v adaptaci Houellebecqova románu Zničit, po jejímž zhlédnutí jsem vám zavolal a poprosil vás o tento rozhovor.
Hm… Je pravda, že člověk nabírá hodnotu a kvalitu života asi z jiných věcí, než když předstírá, že je někým jiným. A to je herectví. Nemůže to být jinak. Já se snažím to dělat nejlíp, jak mohu. Kdybych si měl připouštět, že je to přece marnost, tak by bylo marné se proti ní bránit. Já jsem šťastný, když se mi podaří rozvibrovat postavu a přidat do ní něco dalšího, svého, osobního. O to se snažím. Jsem šťastný, když můžu rozkrývat postavy a přidávat do nich něco dalšího, něco ze svých osobních inspirací. V tom Zničit hraju člověka, který umírá na rakovinu. A mě napadlo, že kdybych ji skutečně měl, nebo byl prostě vážně nemocný, tak bych to nemohl hrát. Ne kvůli tomu, že bych byl nemocný, ale kvůli tomu, že bych od toho neměl odstup, byl bych v tom příliš já. Vlastně bych Paula nehrál, byl bych jím. Ale to už bych nebyl herec. A já jsem.
00:07
