Ty naše šibenice...

KOMENTÁŘ

Ty naše šibenice...
Oprátka na demonstraci Foto: Petr Podaný
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Mezi účastníky demonstrace odpůrců opatření proti pandemii včera u sněmovny stála šibenice, doplněná vysvětlujícím nápisem, podle něhož „vlastizrádce a jejich přisluhovače“ čeká oprátka. Pochopitelně to vyvolalo pobouření a odsudky, taky kritiku policie, že nezakročila (pode Deníku N „provozovateli“ šibenice vysvětlila, že se dopouští nedovoleného záboru, a on pak svůj výtvor rozmontoval).

Podobu a, řekněme, poselství jeho protestu ale nijak neřešila. Dá se to asi právně odůvodnit, ten pán nevyzýval dav, aby šel hned pověsit nějakou konkrétní osobu. Vyjadřoval spíš přání smrti, ilustroval nějakou svou – morbidní a hnusnou – fantazii. Sen o tom velkém okamžiku katarze, kdy povstane abstraktní lid a rozvěsí po stromech vlastizrádce a „přisluhovače“ (tenhle oblíbený termín bolševického režimu zažívá comeback). A nastane všeobecná úleva a radost, velké zadostiučinění. Země pohnojená ostatky vlastizrádců nebývale rozkvete.

 

Šibenice jako součást veřejné debaty v Česku není nijak vzácná. Módním termínem řečeno normalizovaná (tedy běžná, nikterak neobvyklá). Ani si nejsem jistý, jak velká je skupina lidí, pro něž je přání smrti nepřijatelné z principu, bez ohledu na to, kdo a komu ji přeje. Zděšení a pobouření se projevuje především, pokud někdo přeje smrt lidem v něčem mně podobným, když míří na jinou stranu, jsou většinou slyšet racionalizace – ano, je to ošklivé, ale uvědomme si, že ten člověk k tomu byl dohnán.

Často se ve sporech šermuje tradicí, kulturou, západní civilizací. V jejím základu je mimo jiné víra v to, že člověk má nějakou svou temnou stranu a měl by o ní vědět a snažit se jí nepodlehnout. Současný „diskurz“ ale pro mnoho lidí funguje jako způsob, jak najít důvod k podlehnutí, alibi. „Za normálních okolností bych na náměstích šibenice nestavěl, ale doba si to vyžaduje...“ Taky proto, že to podlehnutí přináší nějakou krátkodobou rozkoš. Jistěže je to pro fungování společnosti a komunikaci v ní toxické. Člověk, který běhá po městě a ukájí se představou šibenice pro „vlastizrádce a přisluhovače“, ohrožuje ale taky sám sebe – vůbec ne v právním smyslu.

Ta pofiderní rozkoš z přání smrti je jako každá jiná droga, spotřeba časem stoupá a účinnost klesá. Kdo se začne určitým způsobem ukájet, nejenom šíří hnus, taky sám sebe ohrožuje a třeba i proměňuje. A podléhá i jedné hloupé iluzi. Není člověk, není problém, praví známý výrok, připisovaný Stalinovi. Zdá se, že stoupá počet lidí, kteří s touhle maximou souzní. Kdyby ti a ti lidé, vlastizrádci, přisluhovači, antivaxeři, nebyli, neměli bychom problémy. Je to pitomost. Ti, kdo se podobnou fantazii pokusili naplnit, často zjistili, že problémy nezmizely, jen oni sami přestali být lidmi.

×

Podobné články