Liška Liduška v bílovickém polesí

GENIUS LOCI

Liška Liduška v bílovickém polesí
Hned prvním domem v Bílovicích nad Svitavou je myslivna, kde se pak začal Bystrouščin příběh, neboť hajným tam byl Těsnohlídkův tchán, manžel jeho druhé ženy. Foto: Foto. Jiří Peňás
5
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny, protože vlastně celý děj té zvláštní knížky, o níž si spousta lidí myslí, že je to knížka dětská, neboť ji nikdy nečetli, je o tom, jak se jí snaží revírník Bartoš pomstít, vlastně ji připravit o život, prostě ji zabít.

A ona liška Bystrouška opravdu není žádné roztomilé zvířátko, ale dalo by se říct krvelačná pudová bestie, která sice mluví rozkošným líšeňským nářečím, dnes už zřejmě vyhynulým, ale bez lítosti zardousí, co jen může. Vrhá se na všechno živé, hlavně tedy na drůbež, kterou kosí ostrými zoubky a dáví neúprosným stiskem čumáku, lemtá krív a hltá pajšl aji s kostima, až jí je špatně a pomali sa nemože v brlohu hnót. Ale všechno konání tohoto animálního živlu je vsazeno do kouzelného bílovického polesí, které obývají bytosti, které jsou s tím vším nějak v souladu, smířeny i se smrtí, jež patří k řádu toho přírodního světa, takže kdyby ji revírník konečně zastřelil nebo utloukl holí chycenou do želez, jak měl v plánu a jak se málem stalo (kus ocasu jí v tom zůstal), vše by bylo vlastně v pořádku, neboť tak je to na světě zařízeno. Silnější požírá slabšího a konec přijde, sotva se naděješ, ale i tak nad vším vládne pud lásky a nového zrození.

V polesí u Bílovic nad Svitavou jsem se ocitl na začátku prosince, po dni v Brně, kam by měl člověk aspoň jednou za rok zajet. V Brně jsem se sešel s Martinem Reinerem, nakladatelem a mecenášem brněnským, který mi ukazoval, jak proměňuje Cejl čili Bronx v hipsterskou čtvrť budoucnosti. To trochu přeháním, ale Martin má vždycky nějaké plány a projekty a teď jsou jeho plánem murály čili velkoformátové nástěnné malby, které už jsou na čtyřech cejlských zdech, ale v počtu asi dvaceti mají rozsvítit vyhlášenou čtvrť sociálních kontrastů. Uznale jsem zakláněl hlavu před pomalovanými zdmi a pak jsem se córal Brnem a samozřejmě překráčel přes náměstí Svobody, kde byly redukované stánky se svařákem a už stál strom. A právě ten brněnský strom tady na tom místě je stromem nejstromovatějším (Čapek napsal o českokrumlovské věži, že je to věž nejvěžovatější), neboť je to vánoční prastrom čili Ur-Baum, počáteční strom vánočních náměstí v zemi. Tím stromem se totiž právě tady, na Svoboďáku, roku 1924 započala tradice republikánských smrků na náměstích našich měst. Republikánské na tom bylo to, že stromy tam nestály jen tak samy o sobě, nýbrž se pod nimi do kasičky vybíraly peníze na chudé a opuštěné děti. Snad se to v nějaké podobě dělá dosud, chudé a opuštěné děti jsou nějaké vždycky. A ten strom a ta kasička souvisí s událostí z podvečera 22. prosince 1919, k níž došlo právě v tom bílovickém polesí, do něhož jsem se druhý den vydal.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku ECHO. Objednat si ho můžete zde

Foto: echo24

 

×

Podobné články