1 Film o Jakešovi

Miloš Jakeš a absolutno švestkových knedlíků

Témata:

Těžko říct, jaká motivace vedla Miloše Jakeše, že se nechal dva roky natáčet ve stylu časosběrného dokumentu režisérem Pavlem Křemenem. Nejspíš se nudil, možná mu filmaři za to něco slíbili, možná je to takový starý dobrák, který nikomu nic neodmítne: vždyť v tom filmu vidíme, že by jel i Martinu Věchetovi dělat blázna na rockový festival do Trutnova, i když z toho nakonec sešlo.

Jakeš by udělal a asi i předvedl všechno, ale ne že je exhibicionista, to asi vůbec ne, ale protože nemá důvod se bránit a něco tajit. Tak ukazuje, jak hospodaří ve vile, ze které se bude brzy stěhovat, probírá se krámy, které za svou éru shromáždil, ukazuje vycpanou mongolskou antilopu sajgu, která prý strašně smrděla, když ji zastřelil, i když se netrefil, vypráví o tom, jak soudruzi ze sekretariátu Biľak a Fojtík spolu tančili, když se soudruzi sešli… Ukazuje pyšně plný mrazák švestkových knedlíků, které má nejraději a které si asi vyrábí sám.

Oč víc se jeví jako komická figurka, tím víc je on sám se sebou spokojený. On nemá co měnit, co přehodnocovat, čeho litovat. Dělal vždy všechno poctivě a pro stranu, a tedy pro lid. Nejhorší, co se mohlo člověku, tedy nejen jemu, ale člověku vůbec! přihodit, je, že ho vyloučili ze strany. Ale to je už napraveno. Zase tam patří, mezi soudruhy. A časy se pomalu mění a třeba mu dají ještě za pravdu, možná už se toho nedožije, ale každopádně, on se nemá za co stydět. Takový pocit ostatně asi ani nezná.

Film se jmenuje Milda a shodou okolností tvoří bizarní antipod současně v kinech uváděného filmu Milada o Miladě Horákové. Na tu přijde ve filmu rovněž řeč, když se Jakeše režisér zeptá, zda se v padesátých letech nebál, že dopadne jako Milada Horáková… Je to nesmyslná otázka a Jakeš na ni přirozeně odpoví, proč by se měl bát? On přece nic protistátního nepodnikal a lidé, kteří nic špatného nedělali, se neměli čeho bát. Horáková asi viset neměla, to byla nejspíš chyba, ale na vině byla mezinárodní situace a stát se musel bránit. Jakeš tomu věří zcela přesvědčivě, představa, že připustí, že stát „bránil“ z principu špatnou věc, je naivní. Smysl by měla otázka, jestli se nebál, že dopadne jako Slánský, tedy jako člověk požíraný vlastní stranou, ovšem ta nepadne. Ale ani tady by asi odpověď nebyla moc zajímavá: Jakeš byl tehdy příliš mladý, bezúhonný, též rasově a třídně bezproblémový, tady proč a čeho by se bál? On byl přece vždycky bezproblémový komunista, čistý a bezelstný, až jaksi do dojemné tuposti. Když přece jen přijde pak na Slánského a procesy řeč, Jakeš se rozčílí, že tímhle směrem on ten film vést nechce, neboť ho to odvádí od podstatných věcí. Důležitější bylo, kam ta společnost šla, a ona šla až do roku 1989 – přes zakopnutí v roce 1968 – dobrým směrem. Na to asi těžko Jakeš změní v pětadevadesáti názor.

Čas všechno zahlazuje a činí nakonec vše legračním a nakonec až pitvorným. Křepký stařík Jakeš budí víc sympatií než odporu nebo nějakého pozdního hněvu. On byl navíc postavou až konce režimu, do té doby, a vlastně i během těch dvou let generální slávy, byl šedou myší nomenklatury, to, že se dostal do čela moci, bylo příznakem těžké krize, ba dekadence. Český komunismus, kdysi i docela drsný a patetický, měl na svém konci strejce, který si pletl bojlery a brojlery, což je nyní rys spíš sympatický. Vlastně to byla trochu groteska na závěr, takové pimprlové adié.  

Dnes působí, že by mouše neublížil, z čehož nás tedy vyvede asi nejpodivnější moment filmu: Jakeš uvidí na stěně svého bytu docela velkého pavouka, nerozpakuje se a mohutnou ranou ruky ho smete na podlahu a tam ho okamžitě udupe a rozmázne… Je to poněkud nechutná scéna, která rozhodí i režiséra, který pronese: Víte, že zabít pavouka přináší smůlu? Načež Jakeš mávne rukou a okamžitě vypálí: Ale prosím vás, na to já nevěřím…

A opravdu, na tyhle věci Jakeš nevěří, představa, že pavouci by se neměli raději zabíjet, je stejná pověra jako jiné „náboženské povídačky“, jimiž cestou v hřbitovní aleji pojmenuje otázku posmrtného života. Skoro tváří v tvář smrti o ní Jakeš mluví s naprostým klidem a jistou. Nic nebude, smrtí všechno končí, člověk umře a je konec. A pronáší to skoro jak tu slavnou řeč na Červeném Hrádku. Samozřejmě že jako celoživotní materialista nemůže mluvit jinak, ale z té klidné samozřejmosti přece jen trochu mrazí. Legrační človíček Jakeš s jistotou, jakou rozšlape pavouka, vyřeší nejen základní společenské, ale metafyzické problémy. Nic nebude, hovno a švestkový knedlíky. Není tohle podstata českého komunismu? Anebo dokonce češství?


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.