Časy „upřímné“ sebekritiky. Virtuální čistky mají dopady v reálném životě

Časy „upřímné“ sebekritiky. Virtuální čistky mají dopady v reálném životě
Anthony Perkins jako Josef K. ve filmu Orsona Wellese Proces (1962). Foto: Foto: Profimedia.cz
Svět

ECHOPRIME

Ondřej Štindl

Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.

K. věděl teď docela jistě, že by bylo jeho povinností, aby se sám chopil nože ve chvíli, kdy si jej podávají z ruky do ruky, kdy se nad ním vznáší, aby se jím probodl. Ale neučinil to, otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Nedokázal se dokonale osvědčit, nedovedl odejmout úřadům všechnu práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly, které k tomu bylo třeba. Podobně se mohli cítit někteří z těch oddaných komunistů, které si matka strana vybrala k perzekuci a oni jí prohlašovali oddanost ještě cestou na popraviště, a možná i oni v posledním okamžiku pocítili stejně jako Kafkův Josef K. záchvěv zděšeného instinktivního a marného odporu.

I dneska se člověk může snadno stát svědkem podobných procesů. Stačí na to pár kliknutí na sociálních sítích může se stát svědkem nějakého procesu, v reálném čase sledovat cestu nějakého Josefa K. od nekonkrétního obvinění k virtuálnímu noži. Nejde v nich o fyzické přežití ani ztrátu svobody nejenom v tomhle ohledu se tragédie minulých dob opakují jako fraška. Pořád ale fraška hrozivá kvůli své absurditě a bezvýchodnosti, rychlosti, s jakou je často rozvrácen život obžalovaného protagonisty. (Každý den má Twitter nějakou hlavní postavu. Vaším cílem by mělo být se jí nikdy nestat, píše i na základě vlastní zkušenosti britská novinářka Marie Le Conteová). A také kvůli ochotě obžalovaných doznat se a omlouvat se, i kdyby třeba nevěděli za co přesně. Symbolicky se pokořit nejenom před těmi, vůči nimž se měli provinit, ale možná především před zuřícím davem jmen, přezdívek a profilových obrázků, jež dohromady skládají tu nehierarchizovanou mašinerii odhodlanou je spotřebovat jako pohonnou hmotu. Projevit jí ještě vděk  sluší se to tak.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v Týdeníku ECHO. Objednat si ho můžete zde.

Foto: Echo24

 

Související články