Poslední Klausovy výpisky: Menzlovy Postřižiny těžko snáším

VÝPISKY VÁCLAVA KLAUSE

Poslední Klausovy výpisky: Menzlovy Postřižiny těžko snáším
Václav Klaus. Foto: Reuters
1
Úhel pohledu
Václav Klaus
Sdílet:

Poslední výpisky – č. 34 (rok 2020)

Ve svých výpiscích jsem se dostal ke konci, resp. k dnešku. Teď to vypadá, že je dnešek koncem, ale tak tomu i přes naprostou výjimečnost událostí letošního roku není. Mrzí mne, že to nemůže pokračovat. Byl to pro mne po dobu devíti měsíců každotýdenní radostný a inspirativní úkol. Uvědomil jsem si díky tomu, co všechno jsem už dávno věděl, slyšel a četl, ale i to, co už jsem dávno zapomněl. V každém případě to bylo velmi objevné čtení a psaní pro mne, snad i pro některé čtenáře. Řada lidí mi píše, že teprve teď chápou některé mé postoje a názory. Pochopil jsem, že je to jedna z možných forem psaní pamětí.

Dnešní výpisky jsou vlastně už současností, ale tento můj poslední text není o aktualitách a už vůbec ne o aktualitách politických, které se sice samozřejmě nabízejí.

V roce 2020 jsme v IVK vydali tři knížky, které aktualitami byly. První z nich Karanténa byla reflexí závěru března a začátku dubna, tedy počátečních týdnů koronavirové epidemie. Druhá Ekonomické aspekty koronakrize obsahuje úvahy o nebezpečích koronavirového zastavení ekonomiky vylekanými vládami celého světa. Třetí Sebedestrukce Západu je o dnešní ničivé kulturní a civilizační (vlastně antikulturní a anticivilizační) revoluci.

Rok 2020 navazuje na rok 2019, a protože mají publikované texty (a o to více jejich čtení) proti reálnému plynutí času nutné zpoždění, ve výpiscích roku 2020 jsem objevil četné připomínání roku 1989, resp. jeho 30. výročí. Např. v americkém Hoover Digest (jaro 2020) tomu věnoval svůj text známý liberální (myšleno pokrokářský) myslitel a autor Timothy Garton Ash. Vzpomínal na rok 1989 a připomínal svou přítomnost v Praze na oné slavné demonstraci na Letné v listopadu 1989.

Musím dovysvětlit, že jsem na této velké demonstraci byl s ním. Nejdříve v zákulisí hlavní tribuny. Když jsem viděl rvačku (snad „jen“ přetahování se), kdo tam smí vystoupit, odešli jsme a na demonstraci jsme se dívali v televizi v hotelu Palace v Jindřišské ulici. Ve všeobecném jásotu já už tehdy cítil mnoho nejasného (a jiného než jsem chtěl), on se také rozhlížel poněkud rozpačitě. Myslím, že jsme si v této chvíli docela rozuměli. On oceňoval, že to nevidím tak přímočaře a prvoplánově jako většina dalších. V následujících letech jsme si rozumět přestávali, i když jsme při mnoha následných setkáních na různých konferencích nevystupovali otevřeně proti sobě. Absolutně odlišný názor jsme ovšem měli na Evropu a EU. On byl velmi ostře proti brexitu.

Dnes jsme každý úplně jinde. Ve svém letošním článku (vlastně rozhovoru) vidí v Evropě jen antiliberální kontrarevoluci a úplně mne šokovalo, že pro tento americký čtvrtletník přirovnává tehdejší listopadovou demonstraci na Letné (proti komunismu) k „masové prodemokratické a proevropské demonstraci“, kterou na stejné Letné v roce 2019 organizoval Milion chvilek. A on je mimořádným západním znalcem naší části světa. Celá desetiletí žil z oslavných tirád nad naší „sametovou revolucí“.

John O´Sullivan v Hungarian Review Západu správně připomíná, že „pád zdi v Berlíně byl vyvrcholením, nikoli příčinou kolapsu sovětského impéria“.

V německém dvouměsíčníku CATO (č. 3, 2020) píše polský europoslanec, filosof a známý konzervativní myslitel Ryszard Legutko v článku „Warum ich kein Liberaler bin?“, že „smutnou pravdou je to, že je dnes ve společnosti menší svoboda výměny názorů, než jaká byla v prvních letech po pádu komunismu“ (str. 23). Legutko jednou řečnil na semináři našeho institutu a jednou jsme spolu několik hodin seděli na krásném náměstí varšavského Starého města (a pili čaj, herbatu, nikoli vodku).

Často používám obrat „homo davosensis“. Zaujalo mne, že v tomto čísle CATO kdosi použil pojem „homo sorosensis“. Není to zveličování role pana Sorose? Maďaři by asi řekli, že není.

V Hungarian Review (březen 2020) D. J. Mahoney, mnou také často citovaný, píše, že „střet s komunismem a nacismem ve 20. století má pro témata dnešní doby jen malou relevanci“ (str. 41). To se snažím – ale marně – říkat pořád. Jistou relevanci díky naší neopakovatelné zkušenosti samozřejmě má, ale ani komunismus ani nacismus už dávno neexistují. Je velkým kritikem dnešní „kulturní revoluce Západu“ a pěkně říká, že je „doktrinální rovnostářství hlavním nepřítelem svobody“, že je tragické, že jsou „hierarchičnost a autorita ztotožňovány s despotismem“ a že začíná dominovat „apolitický moralistický fanatismus“.

Můj dobrý americký přítel Ed Fuelner, bývalý prezident The Heritage Foundation, vidí v dnešní Americe „novu studenou válku (Cold War), ale s tím rozdílem, že je to tentokráte válka vnitřní“. „Rozhodování se zmocnila akademie, zábavní průmysl a média“ a za nejhorší považuje tento autentický americký konzervativec „vymývání mozků mladé generace americkým vzdělávacím systémem“. On je pro mne skutečnou konstantou staré dobré Ameriky. John O´Sullivan říká, že „je to revoluce proti naší kultuře, proti naší historii, proti našim zemím a proti nám“ (v Hungarian Review, č. 4, 2020).

Kanadský ekonom Pierre Lemieux se v časopise Regulation (jaro 2020) vrací k debatě, kterou svým – zcela desinterpretovaným – výrokem zahájila kdysi Margaret Thatcherová, že není nic jako společnost (society). Lemieux se ptá: „Co je to společnost? Společnost nemyslí, společnost nemluví, společnost nejedná v žádném představitelném smyslu“ (str. 48). Vlastně říká – stejně jako Thatcherová – že společnost nic „nedělá“ a že si to nemáme plést s tím, co dělá stát. Já to vykládám tak, že společnost není subjektem společenského dění a věřím, že tak to paní Thatcherová myslela.

V časopise mne zaujala i některá zajímavá čísla. V roce 2017 bylo ve světě jen 9 % lidí starších 65 let, zatímco např. v Japonsku 28 % a v Itálii 23 %. U nás je to v roce 2019 19,6 %. Mimochodem, v České republice se tento podíl za posledních deset let – mezi roky 2009-2019 – zvýšil v EU nejvíce, s výjimkou Finska. Není to určitá výpověď o naší životní úrovni, o našem životním prostředí a o našem zdravotním stavu?

V návratech k minulosti mne zaujal článek Jiřího Peňáse (Echo, č. 37, 2020) k úmrtí Jiřího Menzela. Označil tam film, který já těžko snáším, Postřižiny za „Babičku české normalizace“ (a přirovnával to k Boženě Němcové). Tento film je podle něho „snem o splynutí s bezčasím, s idylou a dobrým světem prostých, ale důležitých hodnot a zároveň tichý protest proti zešednutí a zploštění života v tehdejším Československu“ (str. 12). O týden později filmový kritik Kamil Fila v článku „Vesničko má potěmkinovská“ v Salonu Práva (17. září 2020) vidí Menzela daleko ostřeji. V těchto svých filmech 70. a 80. let „Menzel poskytuje únik z šedi normalizace k tomu, co normalizátoři vlastně chtěli: abychom byli apolitickými atomizovanými jedinci“ a tyto jeho filmy „v sobě mají vždy kritiku systému přesně v mezích zákona“. Není náhodou, že jejich scénáristou byl často Zdeněk Svěrák.

V Hoover Digest píše George Will, velmi pronikavý a originální americký myslitel (napsal velký článek o mém prvním vystoupení v Davosu v lednu 1990 a zdůraznil v něm, že přichází někdo z Východu, kdo má kravatu University of Chicago), že je „progresivismus doktrínou elit, doktrínou vytvořenou elitami a doktrínou pro elity“. Není doktrínou prostých, normálních lidí.

V koronavirové karanténě jsem se vrátil k dávno přečteným knihám, např. k „Lidskému údělu“ André Malrauxe. Úžasná kniha, vzal jsem ji do ruky naposledy v 60. letech. Při dnešním čtení jsem si poznamenal větu: „Život můžeme šálit dlouho, ale nakonec z nás vždycky udělá, k čemu jsme byli stvořeni.“. To je asi hezká věta na zakončení posledních výpisků.

5. 10. 2020

Sdílet:

Hlavní zprávy

Trump výnosem zrušil sankce uvalené na Sýrii

KONEC SANKCÍ PROTI SÝRII

Americký prezident Donald Trump dnes podepsal výnos, kterým zrušil sankce proti Sýrii. Tento krok již dříve oznámila na tiskové konferenci mluvčí Bílého domu ...

22:06

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články