1

Američané přestávají věřit soudcům

Nejen Evropa, ale také Amerika, respektive Spojené státy americké, se potýkají s klesající důvěrou veřejnosti v instituce. A ačkoli by následující komentář mohl dost dobře souviset s tamějším prezidentským kláním, zaměříme nyní svou pozornost raději na ústavní orgán, s nímž by si podobné riziko před několika lety spojoval jen málokdo. Problém jde totiž mnohem hlouběji pod povrch a týká se instituce, o jejíž důvěryhodnosti by donedávna málokdo pochyboval. Zdá se současně, že propad důvěry v Nejvyšší soud USA je symptomem hlubší společenské, či snad civilizační krize. Současně je v užším pohledu dokladem pravdivosti tvrzení, že judicializace politiky vedoucí k politizaci justice je neblahým jevem, který si vybírá daň v podobě nebývalého odcizení mezi občanem, resp. společností a státem. Tedy ztráty něčeho, co představovalo v Tocquevillových dobách životodárnou mízu americké demokracie.

Důvěra americké veřejnosti v nestrannost rozhodování Nejvyššího soudu USA se totiž po dvou jeho nedávných přelomových a zároveň značně kontroverzních rozhodnutích ocitla na nejnižší úrovni za posledních třicet let. Připomeňme si tedy sled událostí.

Nejtěsnější většinou (5 ku 4) Nejvyšší soud dvakrát rozhodoval o otázkách navýsost politické povahy: nejprve byla v roce 2012 ve věci National Federation of Independent Business v. Sebelius potvrzena ústavnost Obamovy zdravotní reformy, přičemž úhelným kamenem sporu zde byl rozsah federálních pravomocí, jenž je desátým dodatkem americké ústavy omezen jen na zvláště vymezené kompetence. Poté v roce 2015 soud ve věci Obergefell v. Hodges vyvodil z dvě stě let staré americké ústavy právo stejnopohlavních párů na manželství.

Obě rozhodnutí citelně a negativně ovlivnila vnímání Nejvyššího soudu v očích americké veřejnosti. Přesvědčivě to dokládá nejen šetření prestižního institutu Pew Research Center z července roku 2015 a srpna letošního roku 2016, ale také loňský průzkum pro CNN. Přestože většina Američanů Nejvyššímu soudu stále spíše důvěřuje, nepříznivý pohled na tuto instituci v létě roku 2015 dramaticky vzrostl a přiblížil se opačnému postoji až na rozdíl pouhých pěti procentních bodů, což představuje nejméně příznivý výsledek za posledních třicet let. Za poslední rok si Nejvyšší soud v očích veřejnosti sice o několik procentních bodů „polepšil“, výsledky jsou však stále výrazně vzdáleny hodnotám, jaké byly dosahovány ještě v období před necelými deseti lety, kdy na Nejvyšší soud kriticky pohlížela jen přibližně pětina amerických občanů.

Příčinu tohoto poklesu důvěry uvedené průzkumy rovněž jasně odhalují. Je jím ztráta podpory té části americké populace, která se tradičně vyznačovala nejen patriotismem, ale také vyšší mírou úcty a loajality k etablovaným institucím. Pokles důvěry je patrný zvláště v republikánském táboře. Tito voliči přitom bývali Nejvyššímu soudu coby instituci s téměř posvátnou aureolou tradičně velmi nakloněni. Ještě v roce 2008 byl Nejvyšší soud vnímán mezi republikány z 80 % kladně, zatímco mezi demokraty měl takový postoj stabilně poněkud nižší podporu. Jestliže však od té doby důvěra demokratů v tuto instituci nikdy zásadně neklesla, v opačném politickém táboře došlo k dramatickému poklesu důvěry až o 50 procentních bodů, přičemž zásadní propady se odehrály právě v období přijetí výše zmiňovaných kontroverzních rozsudků. Citelná ztráta důvěry v tomto segmentu společnosti, odkud se dříve rekrutovali loajální stoupenci ústavou garantované role Nejvyššího soudu, se nyní odráží v celospolečenském měřítku.

Jakkoli je soudnictví ze všech složek státní moci nesporně nejméně postavené na přímém demokratickém mandátu a neodvozuje legitimitu svého rozhodování z mínění veřejnosti, nelze podobné propady důvěry v soudní rozhodování přehlížet jako nedůležité. Zmíněný pokles sleduje trend celkového úbytku důvěry (zdaleka nikoli jen) americké veřejnosti ve veřejné instituce. Podpora Nejvyššího soudu však přitom bývala znatelně vyšší, s menším vlivem stranickopolitické polarizace. S určitou politizací rozhodování Nejvyššího soudu v citlivých otázkách, která mu bývá vytýkána, se soud potýkal vždy a svým způsobem jde o cosi inherentně přítomného v anglosaské, či přesněji řečeno americké ústavní tradici. Stačí vzpomenout například období New Dealu, kdy se prezident Roosevelt snažil zvrátit většinu na Nejvyšším soudě na svou stranu mimo jiné i pokusem o celkovou reorganizaci počtu jeho členů.

Nikdy ale situace nedošla tak daleko, aby byl Nejvyšší soud natolik silně vnímán jako součást dnes navíc tolika kontroverzemi zmítané politické polarizace americké společnosti. Hrozba, že Nejvyšší soud bude podobně jako orgány ostatních složek státní moci hodnocen převážně podle ryze politických hledisek, je aktuální. Účinky takového štěpení mohou být navíc zvláště paradoxní v situaci, kdy levicově liberální část amerického Nejvyššího soudu zastává princip rozhodování v duchu tzv. living constitution („živoucí ústavy“), tedy přesvědčení, že ustanovení přes dvě stě let starého textu americké ústavy mají být naplňována novým a aktuálním významem pramenícím vždy z právě panující společenské situace. Přiznejme si, že tento přístup má svá úskalí a v prostředí kontinentální Evropy a její zkušenosti s komunismem a nacionálním socialismem by byl těžko obhajitelný. Také v USA má pochopitelně svá rizika.

Riziko politického aktivismu a judiciálního rozhodování v politických otázkách navíc spíše roste. Po letošním úmrtí doyena konzervativního proudu na Nejvyšším soudě Antonina Scalii se původně přibližně vyrovnaný počet konzervativních a liberálních soudců vychýlil doleva, na stranu, jejíž aktivní ingerence do politických otázek v novější době vedla k poklesu důvěry veřejnosti v Nejvyšší soud. Problematika dalšího směřování Nejvyššího soudu je tak přímo odvislá od osoby příštího amerického presidenta, který soudce se souhlasem Senátu jmenuje. Ostatně již zmiňovaný institut Pew Research Center na základě provedených průzkumů dokládá, že otázka obsazování Nejvyššího soudu je pro 65 % Američanů velmi významným faktorem pro jejich rozhodování v nadcházejících presidentských volbách.

Příští roky tak ukáží, zda se Nejvyšší soud v očích amerických občanů vrátí do pozice univerzálně respektované instituce, nebo zda se stane součástí hlubokého názorového rozkolu, který americkou společnost postihuje. Pro nás Středoevropany je tato otázka o to zajímavější, když uvážíme, že ústavní soudy v našem prostoru vznikly po roce 1989 po vzoru německého Spolkového ústavního soudu. A tato instituce vznikla z vůle západních Spojenců, zvláště tedy Spojených států amerických, po druhé světové válce právě proto, aby se snížilo riziko kontroverzních politických rozhodnutí, jež by mohla učinit zvolená reprezentace. Anglosaský prvek soudního převzetí principálně politického rozhodnutí tak nemusí být cizí ani naší ústavněprávní realitě. Právě proto by ovšem měly mít i středoevropské ústavní soudy na paměti riziko ztráty kredibility, s nímž se momentálně musí vyrovnávat Nejvyšší soud USA.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.