Slabá zahraniční politika nás ohrožuje

Česká republika se bude muset v krátké době vypořádat s řadou výzev, které před nás staví změny v mezinárodním prostředí. Abychom v nich obstáli, musíme mít silnou, realistickou a efektivní zahraniční politiku. Vláda premiéra Sobotky takovou politiku nenabízí. V plné nahotě to ukázal nedávný pokus předsedy vlády představit priority zahraniční politiky na půdě Parlamentu (11. 11. 2016). Bohužel tady už přestává legrace. Dnes nejde o nic menšího než o suverenitu, bezpečnost a prosperitu České republiky.

Strategie na papíře, zmatek navenek

Odchod Británie, jednoho z klíčových členů Evropské unie, migrační krize, změny mocenského uspořádání na Blízkém východě, ruská expanzivní politika, posun Číny do čela globální ekonomiky a nejnověji změna americké administrativy – to jsou klíčové otázky, které budou mít výrazné konkrétní dopady nejen na suverenitu a bezpečnost České republiky, ale i na rozsah občanských práv a svobod, které nyní považujeme za samozřejmé. To, jakou zahraničněpolitickou strategii a priority budeme dnes prosazovat, ovlivní v budoucnosti naši bezpečnost i naše hospodářství.

K tomu, aby stát jako Česká republika uspěl v obhajobě svých národních zájmů, musí mít jasnou zahraniční a evropskou politiku, která má širokou politickou podporu. Sama vláda ve své zahraničněpolitické koncepci uvádí, že „zahraniční politika České republiky propojuje domácí a mezinárodní prostředí“. Moc středně velkého či malého státu, jako je Česká republika, se neodvíjí pouze od jeho ekonomické a vojenské síly. Náš mezinárodní vliv posiluje také míra vnitřní politické soudržnosti a kvality vládnutí. Právě z tohoto důvodu jsem opakovaně vyzýval vládu k jednání lídrů demokratických stran o obsahu a strategii naší zahraniční politiky a k definování naší národní pozice.

Na parlamentní půdě byl premiér Sobotka schopen (nebo ochoten) nabídnout jen chronologický přehled zahraničněpolitických kroků vlády, který si lze zjistit při základní znalosti práce s internetovým vyhledávačem. Premiér nejen neposkytl odpovědi na zásadní strategické otázky, ale jeho vystoupení vyvolalo dojem, že si některé otázky jeho vláda vůbec neklade a zahraničněpolitické souvislosti jejích kroků jí unikají.

Dozvěděli jsme se například to, že česká vláda v uplynulém roce přijala dva zásadní dokumenty definující naši zahraniční politiku, které jsou veřejně dostupné a jimiž se prý vláda řídí. Premiér už ale neřekl, že některé priority těchto dokumentů už nejsou aktuální.

Strategie působení ČR v EU schválená minulý rok například uvádí, že ČR má jako středně velký členský stát strategický zájem na systematickém uplatňování unijní metody spolupráce v rámci stávajícího primárního práva EU. „Unijní metodou“ se rozumí způsob rozhodování, v němž instituce EU, včetně Rady, hrají roli nadnárodních rozhodovacích orgánů. V reakci na Brexit a s ním spojené otázky budoucího institucionálního vývoje se však na zářijovém bratislavském summitu EU česká vláda připojila k visegrádské výzvě k posílení role národních parlamentů. Premiér Sobotka se dále opakovaně vyjádřil, že je třeba posílit postavení Evropské rady v rámci institucí EU. Tyto dva konkrétní návrhy mění výše uvedený princip „unijní metody“. Vláda by si tedy měla aspoň všimnout, že přijatá strategie už neplatí, protože premiér se přiklonil k jiné „metodě“. A s tím souvisí závažná otázka: jsou vládou podporované změny integrační politiky možné bez změny unijních smluv? Zdá se, že ne. Pak ale není jasné, proč česká vláda možnost změny smluv tak tvrdohlavě odmítá připustit.

Před problémy se vláda neschová

Premiér nám také sdělil, že náš hlavní zájem je udržet jednotnou Evropskou unii a zabránit tendencím, které by vedly k jejímu rozkladu. To se píše i ve vládní unijní koncepci. K tomu se sluší připomenout, že tento „zájem“ už ČR těžko dodrží; jeho nereálnost je nyní zjevná. Brexit tuto vládní strategickou prioritu zpochybňuje, ale zároveň před celou politickou reprezentaci klade zásadní otázky. Musíme hledat odpovědi na to, jaká varianta uspořádání vztahů mezi EU a Spojeným královstvím by byla pro ČR nejvýhodnější, např. vzhledem k zahraničnímu obchodu a fungování českých firem v Británii. Je potřeba si také jasně stanovit naše zájmy týkající se volného pohybu osob tak, aby naši občané mohli v Británii nadále bez větších omezení podnikat, pracovat a studovat. Ví vláda, jak bude postupovat a co bude při vyjednávání prosazovat? Zatím se zdá, že čeká, co řeknou v Bruselu. Jde ale o náš zájem a zájmy českých občanů a firem a vláda má povinnost naši pozici prosazovat do unijních požadavků při vyjednávání s Británií.

Musíme se také vážně zabývat otázkou, jak odchod Británie ovlivní jednání o novém rozpočtu EU a do jaké míry to postihne fondy alokované pro strukturální politiku. A s Brexitem kupříkladu také souvisí i míra podílu Británie na evropské bezpečnostní spolupráci. Na žádnou z těchto otázek se nám od premiéra nedostalo odpovědi. Nicméně stačil Sněmovně sdělit, že se odpoledne sejde s britským ministrem zahraničí. Můžeme tedy jen doufat, že nehovořili pouze o počasí.

Ve svém vystoupení premiér Sobotka také připomenul, že naše země je založena na exportu a Evropa nám poskytuje příležitost volného pohybu a volného trhu. S tím nelze nesouhlasit. Právě proto je s podivem, že ve svém vystoupení neodpověděl na mé dva dotazy o postoji vlády k budoucí podobě schengenského systému a s tím souvisejícímu, stále nedořešenému problému reformy tzv. dublinského systému udělování víz. Bez vyřešení těchto otázek se těžko podaří svobody, na kterých nám ve sjednocené Evropě tolik záleží a jež jsou pro ČR životně důležité, zachovat.

Schengen již mnoho měsíců funguje ve výjimečném stavu, kdy řada států posílila či obnovila kontroly na svých hranicích. Několik členských států – včetně našeho největšího obchodního partnera Německa a dalšího souseda Rakouska – se netají tím, že pokud se neobnoví kontrola na vnějších hranicích a nevyřeší evropská migrační politika (včetně zavedení systému povinných kvót a harmonizace systému udělování víz na unijní úrovni) bude Schengen v současné podobě minulostí. Jsme tedy uprostřed zásadní debaty, která může omezit nejen naše možnosti volně cestovat, ale i podnikat a převážet zboží v rámci jednotného trhu. Evropská komise se nás přitom snaží přesvědčit, že jediným způsobem, jak tyto svobody zachovat, je vzdát se části naší suverenity, práva rozhodovat o tom, kdo a za jakých podmínek může v naší zemi žít. Některé státy zvyšují tlak na to, aby země, které se nebudou chtít účastnit systému uprchlických kvót, více přispívaly na ochranu vnějších hranic a/nebo dostávaly méně z evropského rozpočtu. Není jasné, jakou pozici ČR vůči těmto finančním požadavkům zastává.

Vláda se tváří, že takové otázky neexistují, a jejich hloubku a důsledky zamlčuje. Od premiéra slyšíme, že nyní je hlavně potřeba „přiblížit Unii lidem“, a to „konkrétními výsledky“. Některé z nich ale přece známe a teď jde o to, jak je zachovat: možnost volného pohybu a využití výhod volného trhu − to je přece to, co naše občany zajímá. Bohužel vláda tyto zájmy ignoruje a před problémy strká hlavu do písku. Když dělám, že něco neexistuje, neznamená to, že to neexistuje. Takový experiment s realitou může dělat malé dítě, ale rozhodně ne česká vláda.

Chladný rozum a nesrozumitelné priority

Podle premiéra pro „nás Evropa je důležitým štítem proti dopadům globálních změn“. Pokud tomu tak je, proč se touto frází premiér vyhnul mé otázce, jak vidí budoucnost dohody TTIP? Místo toho předseda vlády položil Sněmovně řečnickou otázku: Co budeme dělat proti levným dovozům oceli do Evropy? Pane premiére, budeme dělat to, co bude v Evropské komisi prosazovat vaše vláda, až se bude rozhodovat otázka udělení tržního statutu Číně. Vláda se k tomuto tématu nikdy přímo nevyjádřila a odkazovala až na výsledky unijní studie. Jak to, že na to vláda nemá názor? Jde o věc bytostně se dotýkající českého průmyslu a konkrétních pracovních míst.

V koncepci zahraniční politiky, kterou Bohuslav Sobotka citoval, stojí, že Česká republika bude ve vztahu k Číně usilovat o pravidelný politický dialog, který umožní rozvíjet spolupráci v ekonomice, ale také ve vědě a výzkumu, kultuře a oblasti lidských práv, přičemž hlavní rámec pro dialog s Čínou představuje vedle bilaterálních vztahů strategické partnerství mezi Evropskou unií a Čínou. Premiér se ve Sněmovně pochlubil statistikami rozvoje našich obchodních vztahů s Čínou (náš export v letech 2013–2015 stoupl o 8 miliard korun, což je 20% navýšení) a poprosil v debatě s Čínou o „chladný rozum“. Jako příklad uvedl, jak rozvíjí své obchodní vztahy s Čínou Německo.

Vítám snahu současné vlády diverzifikovat český export mimo Evropu, včetně Číny. Otázka dnes již ale nestojí, zda s Čínou obchodovat a rozvíjet vztahy. Otázka je, jak s Čínou obchodovat a jak rozvíjet vztahy. Pokud nás tedy premiér Sobotka vyzývá k chladnému rozumu, měl by si příště odpustit svou spoluúčast na servilních politických deklaracích vůči Číně, které pouze vysílají signál o vychýlení a jednostrannosti naší současné zahraniční politiky vůči této zemi.

Mluvíme-li o chladném rozumu a příkladech ze zahraničí, doporučuji vládě sledovat právě probíhající diskusi v Německu. Němci chtějí definovat strategická průmyslová, technologická a bezpečnostní odvětví, která budou před zahraničním vlivem a investicemi chránit. A v tomto kontextu je nutno se ptát, jak je možné, že unikají informace o tom, že Čína by se ráda dostala k našim jaderným tendrům bez soutěže? Naše energetická budoucnost a přístup cizích zemí k technologiím, které mohou ovlivnit naše životní zájmy, jsou také otázky hluboce se dotýkající zahraniční politiky. Nezaměňujme ale „chladný rozum“ za bezpáteřnou a nekoncepční politiku. Pokud premiér Sobotka volá po „chladném rozumu“, nabízí se opět otázka, zda nepopírá principy zahraniční politiky, které si vláda napsala do své koncepce. Podle ní ČR vychází „z principu promítání lidských práv a demokracie do dalších aspektů zahraniční politiky“. K těm nepochybně patří i podpora našich obchodních zájmů. Jak se však slučuje kupříkladu naše plánovaná spolupráce s Íránem s průřezovým tématem podpory lidských práv a svobod? Írán v březnu zakázal vstup na své území zvláštnímu zpravodaji OSN pro lidská práva, kterého vyslala Rada pro lidská práva. Přitom oficiální dokumenty našeho ministerstva zahraničí opírají svou autoritu v lidskoprávní oblasti o aktivní podporu naší kandidatury do Rady OSN v letech 2019–2021. Podobných nejasností, protimluvů a nekoncepčního jednání obsahuje bohužel současná zahraniční politika Sobotkovy vlády příliš mnoho.

Bez národní pozice jsme slabí

Je zřejmé, že k dobré zahraniční politice nestačí mít jen napsané a všem přístupné koncepční dokumenty. Musíme začít hledat společné pozice, které budeme zastávat tváří v tvář strategickým výzvám a problémům, jež přináší dnešní vývoj v EU, ale i ve světě. To vyžaduje flexibilitu, schopnost včas a účinně reagovat, ale také schopnost se na zásadních otázkách dohodnout.

Česká zahraniční politika se zatím veze jakýmsi samospádem a vláda nechce nebo neumí klíčové otázky řešit. Bohužel tím snižujeme potenciál a sílu naší země.

To, jak u nás doma připravujeme naši zahraniční politiku, zásadním způsobem ovlivňuje naše vyjednávací schopnosti a možnost něco prosadit. Pokud se lídr země nemůže opřít o demokratický konsenzus doma, je v zahraničí slabý. Plně zde platí Churchillova slova, že „nemáte-li nepřátele uvnitř, nepřátelé venku vás nemohou poškodit“.

ODS je připravena k dohodě o budoucím směřování zahraniční politiky aktivně a pozitivně přispět. Hledejme shodu mezi lídry politických stran o budoucím směřování České republiky a o našich národních zájmech. Protože platí, že v zahraničí budeme pouze tak silní, jak jednotní jsme doma.