Německý tisk může ohrozit demokracii v zemi, tvrdí politik

Německý tisk zmutoval do instituce, která by mohla ohrozit demokracii v zemi. Upouští od demokratických principů presumpce neviny a důstojnosti, které jsou zakotveny v německé ústavě. Dokladem je štvavá kampaň tamějších médií proti bývalému spolkovému prezidentovi Christianu Wulffovi a jeho následné trestní stíhání pro podezření z korupce. Tvrdí to německý politik Peer Steinbrück. Informaci přinesl týdeník The Economist.

„Wulffův případ se stal příkladem toho, jak se ostrá čepel svobody stala mučícím nástrojem,“ říká Peer Steinbrück, neúspěšný kandidát sociální demokracie na kancléře v minulém roce. Německem se tak šíří pochybnosti o svobodě tamějších médií. Obava neprostupuje tiskem, ale podle Steinbrücka právě kvůli němu.

Wulff byl prezidentem Německa celkem 598 dnů, odstoupil v únoru 2012. Byl totiž obviněn z korupce a postaven před soud. V roce 2008 se, ještě jako regionální dolnosaský premiér, nechal na bavorském pivním festivalu Oktoberfest hostit filmovým producentem Davidem Groenewoldem. Ten údajně část jeho pobytu zaplatil jako protislužbu za příspěvek na jeho film.

Skandály Wulffa provázela štvavá kampaň médií. Na tehdejšího prezidenta útočil zejména Bild, největší bulvární deník v zemi. Wulff ztratil své postavení a rozešla se s ním manželka. Před měsícem soud obvinění z neoprávněného přijímání výhod stáhl a Wulffa osvobodil.

Bild mě zničil úmyslně, prohlašuje Wulff

Podle Wulffa, jak píše ve své nové knize At the Top, at the Bottom, byl bulvárním deníkem Bild zničen úmyslně. Některé intelektuální plátky jako je Der Spiegel a Frankfurter Allgemeine Zeitung, stejně jako televizní talkshow, prý přizvukovaly. V knize také nabízí podrobný pohled na nezdravé propojení německých médií s politikou a soudnictvím.

Nejvíce znepokojující pasáže knihy se podle Steinbrücka týkají spolupráce mezi novináři a státními zástupci v Dolním Sasku, domovském státě Wulffa. O tom, že zahájili vyšetřování Ẃulffa pro podezření z korupce a požádali o odejmutí jeho politické imunity, informovali nejdříve deník Bild.

5 milionů eur, 24 vyšetřovatelů, 45 bankovních účtů, 37 telefonních linek, 8 domů

Vyšetřovatelé proti Wulffovi ohledně korupce nemohli najít žádný hmotný důkaz, tudíž své úsilí zdvojnásobili. Vyšetřování stálo přes 5 milionů eur. Zapojeno do něj bylo 24 vyšetřovatelů. Prohledali 5 terabitů dat, 45 bankovních účtů, 37 telefonních linek a 8 domů. Uspořádali tak veřejnou podívanou provázenou neustálými úniky informací do tisku.

Témata, kterými tisk útočil, se podle Wulffa dají pro svou triviálnost těžko shrnout. Začalo to propíráním jeho soukromé hypotéky, zveřejněním rozlobených nahrávek Wulffa z hlasové schránky telefonu editora Bild Kaie Diekmanna. Následovaly otázky na financování hotelových účtů a tak dále. Jak se ale skandály kumulovaly, klesala důvěryhodnost Wulffa u veřejnosti i jeho důstojnost.

Po zamítnutí obvinění se podle Steinbrücka stal soudce jediným, který v tomto příběhu zaručil neměnnost právního státu. V tomto světle se jeví prokurátoři, tisk i veřejnost jako ti špatní. Ti, kteří jsou připravení obětovat principy presumpce neviny, proporcionality a důstojnosti, hodnoty zakotvené v německé ústavě, pro levné pobavení gladiátorského typu. „Ti, kteří byli aférami pobouřeni, se sami stali skandálním,“ prohlašuje Steinbrück.

Demokracie v Německu zapustila kořeny až v roce 1962, prý díky aféře Spiegel

Mnoho Němců věří, že demokracie v jejich zemi zapustila kořeny až po aféře Spiegel v roce 1962. Kauza představovala jeden z největších politických skandálů v poválečné historii Západního Německa.

Ve stínu kubánské raketové krize se západoněmecký ministr obrany Franz Josef Strauss snažil zastrašit Rudolfa Augsteina, vlastníka a šéfredaktora předního politického týdeníku Der Spiegel. Důvodem byly nelichotivé články o armádě. Augstein a několik redaktorů časopisu byli zatčeni pro podezření z velezrady. Budovu redakce obsadila policie.

Němci ale vyšli do ulic a bojovali za svobodu tisku. Strauss byl nakonec nucen odstoupit. Nejvyšší soud potvrdil svobodu médií a Augstein se svými redaktory byli propuštěni. Německo se tehdy stalo skutečnou demokracií, kterou je dodnes. Podle některých komentátoru se tak Strauss zasloužil o první velkou zkoušku německé demokracie po druhé světové válce.