Chalífát hamburský

KOMENTÁŘ

Chalífát hamburský
Německá „wehrhafte Demokratie“ (obranyschopná demokracie) se po dlouhá desetiletí zaměřovala hlavně na pravicovou scénu, v menší míře na anarchisty, ale podhoubí islámského fundamentalismu nechala narůst do stavu, kdy už třeba také nepůjde jej vykořenit, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

„Chceme chalífát!“ křičeli účastníci demonstrace v německém Hamburku, převážně mladí muži, ale i nezanedbatelné množství řádně zahalených a stranou stojících mladých žen. Jsou-li lidé ochotni sejít se kvůli něčemu na ulicích a křičet to nahlas, je záhodno jim věřit. Máme tedy i v sousedním Německu určitý kontingent lidí, kteří chtějí chalífát, islámský náboženský stát, jehož posledním neúspěšným vtělením byl ISIS v Iráku a Sýrii.

Zrovna na Hamburku je pěkně vidět princip, kterému soukromě říkám „daleko od Istanbulu“. Nedůvěra a odpor k islámu roste v Evropě s tím, jak se blížíte k Bosporu, protože úměrně té krátící se vzdálenosti rostou i historické zkušenosti s tím, jak to vypadá, když Alláhovi věrní usednou na koně a vzduchem začnou svištět jejich zahnuté šavle, hledající krky nevěřících.

 

Zaostalost, otrokářství, negramotnost a neúnavná brutalita, to byla vláda chalífátu v Evropě (protože v posledních staletích to byli turečtí sultáni, kdo nesli titul chalífy) – a Balkán se z ní už patrně nevzpamatuje nikdy. Ještě i teď je na mapách HDP na hlavu zcela dokonale vidět, kolik set let v které části Balkánského poloostrova vládli Osmani. Čím déle, tím hůř; staletá muslimská vláda na Balkáně dokázala dřívější rozvinutou civilizaci Východořímské říše v podstatě vymazat.

Hamburk je od Istanbulu pěkně daleko, a míra zdejší naivity byla tím pádem značná. Přístavní město, zvyklé na cizince už od středověku, „vítalo“ za migrační krize ostošest, což u volební bašty Zelených (24 procent roku 2020) ani moc nepřekvapí. Za tím „vítáním“ ovšem stál i tichý předpoklad, že Německo je pro cizince přitažlivé svým moderním, sekulárně-liberálním charakterem. Ó nikoliv, ne nutně – a Pandořinu skříňku, kterou milovníci chalífátu otevřeli, už nepůjde jen tak zavřít. On i ten chlapík, který tu demonstraci svolal, poněkud připomíná muslimskou verzi Himmlera, nebo spíš Goebbelse, a kdo ví, zda jednoho dne nedosáhne podobné moci. Německá „wehrhafte Demokratie“ (obranyschopná demokracie) se po dlouhá desetiletí zaměřovala hlavně na pravicovou scénu, v menší míře na anarchisty, ale podhoubí islámského fundamentalismu nechala narůst do stavu, kdy už třeba také nepůjde jej vykořenit.

Spolková ministryně vnitra Nancy Faeserová teď šokovaně mluví o tom, že demonstrace vousáčů na německých ulicích je jen „těžko snesitelná“. Kde byla, když se na Hauptbahnhofu mávalo plyšovými medvídky? Vždyť právě ta demografická změna je důvodem, proč ty německé ulice začaly nabývat trochu blízkovýchodního charakteru. Oni mladí muži se nevylíhli ze země ani nezradikalizovali na univerzitách, jsou to prostě zástupci jiné civilizace a donesli si do Evropy v hlavách nikoliv rok 2024, ale rok 1445 hidžry. Se vším všudy, co k roku 1445 patří. Jenom ty kamery a kalašnikovy, které k dnešnímu imagi chalífátu náleží, jsou tam jaksi navíc.

×

Podobné články