Jsem ústavní soudce, kdo je víc?

KOMENTÁŘ

Jsem ústavní soudce, kdo je víc?
Ústavní soud by neměl být arbitrem kulturních válek a není od toho, aby prosazoval společenské trendy, píše Bohumil Pečinka. Foto: Ústavní soud
1
Komentáře
Bohumil Pečinka
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Ústavní soud rozhodl, že napříště na matrice úředně vedený muž může rodit děti, protože si může ponechat svou ženskou dělohu. Fajn, je to věc vkusu a elementární funkčnosti právního řádu. To je věc na jinou debatu.

Důležitější než sama podstata rozsudku Ústavního soudu je forma, jakou to sdělil světu. Z ní totiž vyplývá, jaké rozsudky bude v jiných případech asi prosazovat nová sestava v pořadí už čtvrtého Ústavního soudu.

Především Ústavní soud rozhodl na své poměry nezvykle rychle. O předložení plénu bylo rozhodnuto v prosinci 2023 a nález přišel po pěti měsících. V odůvodnění je adresováno Poslanecké sněmovně, že musí některá ustanovení občanského zákoníku, zákona o specifických zdravotních službách a matrice změnit do 13 měsíců.

 

To je úplně absurdní termín, už jen když si vezmeme, že sněmovní volby budou v říjnu 2025 a hlasování o zákonech reálně končí někdy v červnu, v červenci 2025 a pak následují prázdniny, a především volební kampaň. Už teď projdou jen zákony, které jsou v prvním čtení.

Copak to ústavní soudci nevěděli, když dávali tento nereálný termín? Anebo to většina ústavních soudců udělala proto, že se bála nového složení Poslanecké sněmovny, které by nemuselo být tak nakloněné jejich postojům? Je tohle taktizování přípustné?

Ještě horší je, že svým překotným termínem udělali z debat o novém statusu translidí předvolební téma. Jinak řečeno, zbytečně zatopili pod kotlem kulturních válek v nejméně vhodnou dobu.

A ještě daleko horší je oficiální zdůvodnění, kde Ústavní soud říká, že „úlohou Ústavního soudu je katalyzovat demokratickou diskusi v situacích, kdy dosud neproběhla nebo kdy je dlouhodobě dysfunkční. Právě to Ústavní soud v nyní projednávané věci činí.“ Tímto prohlášením vstoupila na politické kolbiště nová politická strana.

Ve všech třech předchozích sestavách Ústavního soudu platilo, že Ústavní soud by neměl být arbitrem kulturních válek a není od toho, aby prosazoval společenské trendy. To je posláním parlamentu, o jehož složení hlasují lidé ve volbách. Ústavní soud by měl posuzovat, zda jsou zákony, které přijímají jejich reprezentanti, v souladu s ústavou. To nyní zřejmě bere zasvé.

Na všech těchto věcech je vidět jedno: jak tragická je v Česku debata o způsobu výběru ústavních soudců. Okřikováni byli ti, kteří tvrdili, že jde v první řadě o hodnotovou volbu, a proto by Ústavní soud neměl být názorově a profesně jednorozměrný. To se v mnoha ohledech stalo. To, že prezident Pavel se o tyto věci nezajímá a podlehl výběru svých spolupracovníků, je jedna věc. Hlava státu ovšem pouze navrhuje kandidáty.

Pak je tu Senát, který o nich hlasuje. To, jak se nechal zastrašit nátlakem a argumenty, že jde pouze o odbornost, a nikoli politiku, je velký hřích dnešní vládní většiny v čele s Milošem Vystrčilem, který chce mít především klid a nohy v politickém teple. Dospěli jsme totiž do fáze, kdy většinově pravicový Senát navolil nejlevicovější většinu v historii Ústavního soudu. Ještě by mohli senátoři zvolit levicového progresivistu Jiřího Přibáně a aktivistického právníka Uhla, a v hodnotových otázkách mohou poslanci a senátoři zhasnout ve svých jednacích sálech světla.

Teď vůbec nejde o jeden nález Ústavního soudu o problémech translidí. Jde o formu, jakou nám Baxův Ústavní soud oznámil, že se rozhodl být další parlamentní komorou. Nález Ústavního soudu lze totiž číst jako programové prohlášení nové soudní většiny.

×

Podobné články