Hranice, ale ne Hollandové. Proč multikulturalismus nefunguje?

ÚHEL POHLEDU

Hranice, ale ne Hollandové. Proč multikulturalismus nefunguje?
Kisin je etnický ruský Žid, jehož rodina legálně imigrovala do Británie po rozpadu Sovětského svazu, děda byl disident a babička se narodila v gulagu – čili je na svobodu slova a myšlení docela háklivý. Foto: Rebel Wisdom
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

ÚHEL POHLEDU: Kariéru satirika Konstantina Kisina zásadně postrčilo vystoupení, které se nekonalo. Studentská organizace, která ho pozvala na jistou londýnskou univerzitu předvést stand-up, po něm totiž chtěla nejprve podepsat „dohodu o chování“. Smluvně vymahatelný závazek, že bude dělat jenom „milou a respektující legraci“ a neraní ničí city zejména v obzvlášť citlivých kategoriích, jejichž seznam studenti, tyto pilíře, majáky a kanárci v dolech naší budoucnosti, promptně přiložili.

K některým položkám dvanáctibodového seznamu je sice potřeba výkladový slovník (Klasismus nebo ableismus si ještě lze odvodit, ale co je to antireligionismus? Co je antiateismus?). Kde zklame slovník, lze snad použít snář.

 

Psychedelické je to dost. Studentům se seznam každopádně opravdu moc povedl i s ohledem na vlastní budoucnost, schopnost tvořit rejstříky nepohodlných kategorií, osob či myšlenek oceňuje většina společenských uspořádání. Škola, základ života.

Kisin je etnický ruský Žid, jehož rodina legálně imigrovala do Británie po rozpadu Sovětského svazu, děda byl disident a babička se narodila v gulagu – čili je na svobodu slova a myšlení docela háklivý. Takže lákavou nabídku pokrokové mládeže odmítl a naopak ji zveřejnil na sociálních sítích, které se projednou projevily jako sítě záchranné, ne svazující. Bazální seberespekt (ale i respekt k žánru) tak Kisinovi pomohly udělat si jméno. Dnes glosuje politiku, provozuje chytrý, přiměřeně provokativní podcast a nedávno vydal knihu, kterou nazval Imigrantův milostný dopis Západu: v ní zkoumá, proč se má Západ pořád méně a méně rád, ačkoli reálně zůstává nejlepším místem k životu. (V jednom rozhovoru dokonce doslova řekl, že Západ je kvůli svému odporu přemýšlet jak o své minulosti, tak o své budoucnosti pozitivně sám sobě mnohem větším nebezpečím než Putin.)

A tenhle Kisin řekl nedávno zajímavou věc. Že když se v jedenácti letech přestěhoval do Británie – a vlastně ještě po celou dobu jeho dospívání – platila představa, že státy potřebují hranice. Ochrana vlastního teritoria byla naprosto a univerzálně akceptovaná napříč politickým spektrem. A tohle, jak si všímá Kisin a samozřejmě není sám, dnes už neplatí.

Opozice vůči masové (tedy nevýběrové, živelné a zhusta nelegální) imigraci, kterou před dvaceti či ještě patnácti lety sdíleli i levicoví politici, se dnes čte jako postoj extrémně pravicový. Ale že „prostě nemůžeme dovolit, aby lidé proudili do Spojených států nepozorovaně, bez dokumentů, nekontrolovaně, a předbíhali tak ty, kteří trpělivě, pilně a v souladu se zákonem čekají, až se v této zemi stanou legálními imigranty,“ řekl v roce 2005 Barack Obama. Za Bidenovy politiky reálně otevřené jižní hranice se do Států dostalo zatím přes sedm milionů lidí, o kterých nikdo nic neví. Jako by Státům přibyl další stát neobčanů bez identity. Což je optikou jejich vášně pro identitu takový až karmický fór. Do Británie připlulo předloni 45 tisíc imigrantů jen na člunech, což je skoro stejné množství jako před dvaceti lety – jenže tehdy všech dohromady a legálních.

Proč multikulturalismus nefunguje? Podle Kisina proto, že nezvládl zastřešit multietnickou společnost společnou myšlenkou. Nevymáhal novou společnou identitu, kterou ale lidé z jednoho státu, mají-li žít v sociálním smíru, potřebují. V realitě státy po příchozích nevymáhaly ani bazální adaptaci. Chcete u nás žít, ale do smrti mluvit jiným jazykem? Můžete! Chcete si nechat vlastní soubor hodnot, ačkoli vylučují naše? Jistě! Chcete žít jenom uvnitř své komunity a domácí ignorovat? Prosím! Jenomže podpora paralelní společnosti nesnižuje sociální tenze, naopak je přináší. Ale těžko někoho povzbuzovat ke společnému příběhu, když je ten vlastní pro tolik lidí na Západě zkažený a překonaný.

 

×

Podobné články