Do Vídně za Chagallem!
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
STÁTNÍ ROZPOČET
V úterý pozdě večer byl schválen státní rozpočet na příští rok. A to i přes to, že je v něm nevyjasněných a chybějících více než 40 miliard, což ministr financí ...
Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou.
Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí, útěcha smutných duší, čistá něha a něžný smutek, láska k životu, mysterium zrození i smrti v podobě, která se dotýká snad každého. To, co vyjádřil Charles Chaplin svým komediálním lyrismem, znázornil Chagall svými plujícími rybami, vznášejícími se houslisty, kohouty, kravami a osly na pozadí noční oblohy, na níž právě vyšly první hvězdy. Vedle dřevěné chatrče rodného zabláceného Vitebska vyrůstá Eiffelova věž, nad níž drží květinovou stráž bílý anděl. Dítě vychází z břicha krásné nevěsty, kterou olizuje kravička, kterou na pastvu přivedl vousatý venkovský žid.
Výstava v Albertině je samozřejmě špičková událost, již si mohou dovolit jen hodně bohaté galerie. Je to dar pro diváky, které nemusí a ani nechce nijak poučovat a překvapovat, jde se najisto, protože k Chagallovi jako by ani nebylo co dodat. Je moderní, a přitom naprosto srozumitelný. Divák projde kolem stovky obrazů, od začátků v jeho rodném židovském štetlu, kde tehdy ještě stál biblický čas, přes začátky v Paříži i návrat do rozbouřeného revolučního Ruska a pak zase Paříž, kam se raději zase stáhl, ale už se vzpomínkami na Vitebsk. A pak další útěk, přes oceán do Ameriky, odkud se vrací do Francie, tentokrát na jih, kde spočine jako usměvavý prorok, který spojil středověk s modernou, naivitu dětského snu s hloubkou psychologie. Působivost těch obrazů je jasná od první chvíle, divák se do nich ponoří a pak jimi pluje až k těm monumentálním plátnům, do nichž by už mohl jen vstoupit a s nimi splynout. Nejeden ten divák bez ohledu na gender a rasu má v očích slzy, které mu pak ještě nějakou chvíli na tváři zůstanou.
To dojetí možná, vlastně určitě, ještě plyne z faktu, že Chagall, narozený jako Mojša Chackelevič Šagalov, uchoval na svých obrazech něco, co nenávratně zaniklo: magický svět východního židovstva. Zaniklo ale nikoli samo od sebe, ale přičiněním svých nepřátel. Bylo prostě vyvražděno. Všichni ti vznášející se šumaři, potulní hadráři, divotvorní rabíni, ale i krásné nevěsty a jejich něžné plody byli vyvražděni, skončili v plynových komorách nebo v jámách, kam si museli nazí lehnout a čekat na smrt. Přežily výjimky, jako Marc Chagall, kterého jeho Bůh zachoval, aby ten svět nezanikl úplně. Jinak si to vysvětlit nelze. Vždy usměvavý něžný člověk, který se vznášel s rybami, osly a kravami na hvězdném nebi.
Chagallova výstava ve vídeňské Albertině končí 15. února 2025. A nezapomeňte při placení ukázat jízdenku.
VÝSTAVA NA POMOC UKRAJINĚ
KOMENTÁŘ
KORUNOVAČNÍ KLENOTY